ECLI:CZ:US:2005:4.US.46.04
sp. zn. IV. ÚS 46/04
Usnesení
IV.ÚS 46/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 46/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 10. 1998, č. j. 7 C 171/95-37 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 1998, č. j. 7 C 171/95-46, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 Co 1478/2003-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť jí mělo být v řízení, které těmto rozhodnutím předcházelo, odepřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí postrádají relevantní skutková zjištění, čímž při absenci porušení právních předpisů byla jako účastník řízení znevýhodněna.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 7 C 171/95, z něhož zjistil tyto skutečnosti:
Žalobkyně D. P. se domáhala vydání rozsudku prohlašujícího, že vlastnické právo k zemědělské usedlosti čp. 6 včetně hospodářských staveb se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. kat. 3, vše zapsáno na LV č. 4 pro obec a k. ú. Ú. u Katastrálního úřadu ve S. přechází do jejího vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Svou žalobu odůvodňovala tím, že je dcerou A. a V. P., původních vlastníků zemědělské usedlosti. Roku 1955 byl V. P. odsouzen pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle §135 trestního zákona a byl mu uložen trest propadnutí ideální poloviny nemovitostí; zároveň bylo rozhodnuto o zabrání druhé ideální poloviny jeho manželky pro napomáhání ke spáchání tohoto trestného činu [§74 odst. 1 písm. c) trestního zákona tehdy platného]. Odsouzení V. P. bylo zahlazeno na základě zákona č. 82/1968 Sb., soudní rehabilitaci; přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 6. 1971 mu byla vrácena ideální polovina zemědělské usedlosti. Zabrání majetku A. P. zrušeno nebylo a její žaloba na vrácení zabraného jmění byla roku 1971 zamítnuta. V průběhu let 1971 - 1973 A. P. žádala o odprodej druhé ideální poloviny zemědělské usedlosti, která zůstala ve vlastnictví státu. Připravená smlouva o bezplatném převodu nemovitostí z roku 1973 nebyla realizována. V roce 1980 byla ideální polovina nemovitostí převedena hospodářskou smlouvou z ONV Strakonice na MNV Třebohostice, následujícího roku byl dům bez pozemků převeden hospodářskou smlouvou z MNV Třebohostice na JZD Třebohostice a kupní smlouvou ze dne 24. 5. 1983 prodalo JZD Třebohostice žalovaným (stěžovatelka a její manžel) hospodářské stavení čp. 6 v Ú. se stavební parcelou č. 6 za dohodnutou kupní cenu 16.456,- Kč.
Okresní soud ve Strakonicích žalobkyni rozsudkem č. j. 7 C 171/95-37 vyhověl dospěv k závěru, že k nabytí vlastnického práva žalovanými došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (§8 odst. 1 zákona o půdě); ten spatřoval v tom, že ustanovení §26 zákona č. 82/1968 Sb. mělo konstitutivní účinky, takže zahlazením odsouzení se rušil nejen výrok o propadnutí, ale i o zabrání majetku. Taktéž bylo porušeno ustanovení §140 občanského zákoníku při převodu vlastnictví jedné ideální poloviny na MNV Třebohostice a dále tento subjekt převedl na JZD více práv, než kolik měl.
Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání žalovaných částečně vyhověl, a to tak, že rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že toliko jedna ideální polovina zemědělské usedlosti přechází do vlastnictví žalobkyně a ve zbytku návrh na určení přechodu vlastnického práva zamítl. Své rozhodnutí (č. j. 19 Co 610/99-64) odůvodnil tak, že ideální polovina těchto nemovitostí dotčená výrokem o propadnutí majetku byla vrácena V. P., po jehož smrti vlastnické právo přešlo na žalobkyni. JZD Třebohostice nemohlo proto převést platně tuto ideální polovinu na žalované, a proto je kupní smlouva z roku 1983 v této části neplatná, zbývající polovina nemovitosti však byla převedena platně.
Proti tomuto rozsudku podaly obě strany dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2031/2001-95 dovolání žalovaných odmítl a k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části, ve které byl zamítnut návrh žalobkyně na určení přechodu vlastnictví i k druhé ideální polovině zemědělské usedlosti; věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný v tom, zda se převod uskutečnil v rozporu s právními předpisy.
Po dodatečném provedení důkazů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 5 Co 1088/2002-118 rozhodl shodně se svým předchozím rozsudkem. Z odůvodnění vyplývá, že k uzavření smlouvy z roku 1973 mezi A. a D. P. na straně jedné a státem na straně druhé o bezplatném převodu ideální poloviny zemědělské usedlosti zabrané A. P. nedošlo, protože nebyla schválena odborem VHZL ONV Strakonice podle ustanovení §490 odst. 2 občanského zákoníku, ani k ní nebyla udělena výjimka Ministerstva financí podle ustanovení §33 vyhlášky č. 104/1966 Sb. a nebyla registrována státním notářstvím, čímž vlastnické právo na nabyvatelku nepřešlo. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že bylo porušeno ustanovení §40a ve spojení s ustanovením §140 občanského zákoníku o nutnosti souhlasu spoluvlastníka s převodem ideálního podílu a uzavřel, že nejsou splněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, pokud jde o určení přechodu vlastnického práva k ideální polovině usedlosti, která byla zabrána matce žalobkyně.
K dovolání žalobkyně bylo toto rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1618/2002-137 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 9. 1999 č. j. 19 Co 610/99-64 bylo pravomocně rozhodnuto o přechodu vlastnického práva na žalobkyni v rozsahu ideální poloviny patřící jejímu otci jakožto dědictví. Jestliže vlastnické právo na žalobkyni přešlo, k převodu zabrané poloviny nemovitostí (po matce) na JZD Třebohostice a následně na žalované došlo v rozporu s ustanovením §140 občanského zákoníku, který vyžadoval při převodu podílu souhlas ostatních spoluvlastníků. Naplnění skutkové podstaty podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o vlastnictví půdy dovolací soud spatřoval i ve skutečnosti, že rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o vrácení majetku otci žalobkyně podle zákona č. 82/1968 Sb. bylo jasným projevem vůle tento majetek skutečně vrátit do jeho vlastnictví; Ministerstvo spravedlnosti tedy nerespektovalo svou zákonnou povinnost. Totéž lze vztáhnout na majetek zabraný matce žalobkyně. Podle názoru dovolacího soudu nebylo souhlasu podle ustanovení §490 občanského zákoníku třeba, protože nešlo o převod majetku ze soukromého vlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovaným rozsudkem ze dne 22. 10. 2003 č. j. 7 Co 1478/2003-167 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jsa vázán právním názorem soudu dovolacího.
Samosoudce Okresního soudu ve Strakonicích ve svém vyjádření upozorňuje, že stěžovatelka nesprávně označila účastníky řízení před Ústavním soudem - D. P. je toliko vedlejší účastnicí. Samotnou ústavní stížnost považuje samosoudce za zjevně neopodstatněnou, protože v průběhu řízení nedošlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, a plně odkazuje na právní závěry učiněné v rozsudku č. j. 7 C 171/95-37 ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 171/95-46 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 1618/2002-137, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1478/2003-167.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí, že odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu, a proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná opožděně, a to z důvodů dále vyložených.
Na úvod je vhodné připomenout, že koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení (srov. nález II. ÚS 344/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 132). Při hodnocení souladu účelu zákona o půdě se zásadou ochrany zaručených lidských práv a svobod Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pojem veřejného zájmu v souvislosti se zbavením majetku je nutně široký a rozhodnutí vydat takový zákon bude běžně zahrnovat zvážení politických, ekonomických a sociálních aspektů. Evropský soud pro lidská práva neshledal účel zákona o půdě - nápravu zásahů do vlastnického práva proběhnuvší v době komunistického režimu - nelegitimním, neboť Česká republika mohla považovat za nutné vyřešit tuto situaci, na kterou bylo nahlíženo jako na škodící jejímu demokratickému zřízení (srov. rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti ČR ze dne 12. 11. 2002, č. 46129/99).
Ústavní soud již ve svém nálezu I. ÚS 299/96 (srov. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, č. 138) osvětlil vztah mezi ustanovením §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona o půdě. Z ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že "oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly v důsledku..." některého v tomto ustanovení uvedeného restitučního důvodu. Podle ustanovení stejného zákona soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, "že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele". Ze zákonného textu tedy vyplývá, že ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě upravuje vztah mezi oprávněnou osobou a státem nebo jinou právnickou osobou a ustanovení §8 odst. 1 vztah mezi oprávněnou osobou a osobou fyzickou. Z citovaného nálezu je patrno, že restituční nárok oprávněné osoby stojí na dvou podmínkách, které musí být splněny kumulativně. V prvé řadě majetek, jenž je předmětem restitučního nároku, musel přejít na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku protiprávních aktů státu vymezených ustanovením §6 odst. 1 zákona o půdě. Je-li dán tento předpoklad, je nezbytné zkoumat vztah stát - povinná osoba z hlediska, zda se při převodu majetku vyskytly nepravidelnosti stanovené v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, které v rozporu i s tehdejší právní úpravou určitým způsobem stranily povinné osobě. Vztah oprávněná osoba - stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě a vztah stát - povinná osoba podle ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona je hodnocen odděleně; existence restitučního důvodu automaticky nevede k závěru, že jsou naplněny předpoklady ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Na tomto místě Ústavní soud nemůže než podotknout, že ústavněprávní argumentace stěžovatelky je abnormálně kusá, když stěžovatelka v podstatě ani nerozvádí důvody, na nichž staví své přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Z výše podaného výkladu Ústavního soudu však vyplývá, že podstatným není to, zda do vlastnictví matky žalobkyně zpět přešla či nepřešla polovina zabrané nemovitosti, ale zda existovaly podmínky podle ustanovení §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zda byla majetku zbavena protiprávním aktem státu a zda při převodu této části nemovitosti ze státu na žalované byly porušeny tehdy platné předpisy. V. P., otci žalobkyně, bylo na základě ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ex lege zahlazeno odsouzení pro trestný čin podle §135 trestního zákona související s provozem jeho zemědělského podniku. Ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 citovaného zákona byl zrušen výrok o vedlejším trestu propadnutí jmění v části týkající se majetku, který může být osobním vlastnictvím nebo v osobním užívání, čímž rehabilitovaný nabyl zpět vlastnictví k ideální polovině předmětné nemovitosti. Zmíněný zákon nehovoří o trestu zabrání majetku uloženém manželce odsouzeného za napomáhání ke spáchání výše zmíněného trestného činu, avšak je nepochybné, že i tento trest musel být automaticky zrušen, neboť po zahlazení odsouzení a zrušení trestu V. P. neměl tento nadále žádnou oporu pro svou existenci. Z těchto skutečností Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vyvozuje závěr, že byly naplněny předpoklady ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Druhou nezbytnou podmínku pro vznik restitučního nároku má Ústavní soud za splněnu ve skutečnosti, že státní orgány v rozporu s rehabilitačním zákonem převedly vlastnictví k majetku přes ONV Strakonice, MNV Třebohostice a JZD Třebohostice na žalované, tj. nerespektovaly zákonné ustanovení určující jasně přinejmenším osud majetku V. P. Tehdejší právní předpisy státu neumožňovaly převést vlastnické právo k majetku rehabilitovaného V. P. na třetí osobu. Na věci nic nemění ani stěžovatelčina argumentace, že A. P. vlastnické právo k zabranému majetku nenabyla zpět. Ústavní soud nemá důvod kasací stěžovaných rozhodnutí jakkoliv korigovat právní názory, k nimž v posuzované věci dospěly obecné soudy, a to konkrétně závěry o tom, že při převodu sporných nemovitostí z JZD Třebohostice na stěžovatelku bylo porušeno ustanovení §140 občanského zákoníku pod sankcí relativní neplatnosti požadující souhlas ostatních spoluvlastníků s převodem spoluvlastnického podílu na osobu jinou než jeho potomci nebo spoluvlastník.
Vzhledem k tomu, že o posledním opravném prostředku stěžovatelky proti prvostupňovému rozsudku ve výroku o přechodu vlastnictví žalobkyně k ideální polovině nemovitostí týkající se V. P., rozhodl Nejvyšší soud již rozsudkem č. j. 28 Cdo 2031/2000-95, který byl obecnému zmocněnci stěžovatelky doručen dne 11. 3. 2002, byla v této části ústavní stížnost podána opožděně.
Z uvedených důvodů lze uzavřít, že obecné soudy správně vyložily a aplikovaly příslušné právní předpisy. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah a podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zčásti podanou po stanovené lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu