ECLI:CZ:US:2005:4.US.461.05
sp. zn. IV. ÚS 461/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Agrobanka Praha, a.s., v likvidaci, se sídlem Neklanova 38, Praha 2, právně zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem Velehradská 26, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 4. 2005, č. j. 15 Co 137/2005-332, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 12. 2004, č. j. 5 C 89/2003-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 8. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byla zamítnuta její žaloba na uspokojení pohledávky prodejem zástavy s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že postup soudů odporuje zásadám stanoveným v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodnutími mělo být stěžovatelce jako zástavní věřitelce znemožněno domáhat se uspokojení jejích práv. Obecné soudy dospěly k předčasnému závěru, že nedošlo k vydržení nemovitostí žalovanou, což opřely o nesprávný závěr o neplatnosti dražby (konané dne 3. 9. 1993). Stěžovatelka jako zástavní věřitel byla v dobré víře, že jsou jí dávány do zástavy nemovitosti jejich vlastníkem. Soudy dospěly k závěru o neplatnosti dražby a všech následných dispozic s nemovitostmi, avšak platnost dražby nebyla v průběhu doby zpochybněna žalobou a zakladatel původního vlastníka dražených nemovitostí nepovažuje zastavené nemovitosti za majetek státu (poznámka: z dopisu příslušného ministerstva přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že toto sdělení je limitováno právě skutečnostmi zjištěnými v soudních řízení). Soudy mylně aplikovaly ustanovení §11 zákona č. 427/1990, protože zákon č. 91/1992 Sb., v jehož režimu byly nemovitosti draženy v ust. §19 odst. 3 nepodmínil přechod vlastnického práva úhradou kupní ceny v 30-ti denní lhůtě.
Z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 12. 2004 (5 C 89/2003-239) a z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, protože dospěl k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem nikdy nebylo dražbou platně převedeno na prvního nabyvatele, a proto nemohlo být platně převedeno na žalovanou. Okresní soud konstatoval, že u spoluvlastníka nemovitostí (manžela žalované) neuplynula, díky narušení dobré víry, vydržecí lhůta. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka v době, kdy přijímala nemovitosti do zástavy, byla v dobré víře, že je získává od oprávněné osoby (§151d občanského zákoníku platného do 31. 12. 2000).
Na základě odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku se věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Táboře, který odvolání rozsudkem ze dne 29. 4. 2005 (15 Co 137/2005-332) zamítl jako nedůvodné a rozsudek okresního soudu potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatelka ve svém odvolání vznesla námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl (str. 6 odst. 1 rozsudku), že vzhledem ke konkrétním okolnostem uzavírání zástavní a úvěrové smlouvy si pracovníci žalobkyně (a tím i žalobkyně) museli být vědomi, že osoba, jež nemovitosti zastavovala, není osobou oprávněnou a je tak zpochybněna dobrá víra stěžovatelky. Krajský soud zde měl odlišný názor než okresní soud, avšak při správnosti závěru okresního soudu, že žalovaná není vlastnicí předmětných nemovitostí považoval zamítnutí žaloby za věcně správné (rozsudek krajského soudu, str. 6 odst. 1 dole). Tento rozsudek nebyl napaden dovoláním.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelka neprokázala, že došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva". Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sb. n. u., sv. 33, str.371 ).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Stěžovatelka podala žalobu podle ust. §151f občanského zákoníku ve znění platném do 1. 8. 1998 (str. 4 rozsudku krajského soudu). Přitom podle §151d odst. 1 občanského zákoníku platného v době zřízení zástavy platilo, že: "Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře." Krajský soud dospěl k závěru, že v době vzniku zástavního práva (č.l. 11, 215, 260) banka musela vědět, že nepřijímá do zástavy věc od oprávněné osoby (str. 6 rozsudku krajského soudu), a tento závěr transparentně odůvodnil. Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru, že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá, že právní otázka platnosti převodu vlastnictví předmětných nemovitostí byla řešena v různých řízeních a okresní soud v napadeném rozhodnutí (str. 4, řádek 10 zdola) podrobně vysvětlil, proč při dražbě majetku likvidovaných organizací (§47b odst. 1, 2 zákona č. 91/1992 Sb. ve znění platném v době dražby) bylo nutno postupovat podle zákona č. 427/1990 Sb. V rozsudku krajského soudu (str. 6 odst. 2, str. 7 a 8) bylo stěžovatelce také podrobně i s odkazem na judikaturu (str. 7 dole) vysvětleno, proč není možno dospět k závěru o nabytí vlastnického práva vydržením s tím, že dobrá víra musí být u nabytí do společného jmění dána u obou manželů, přičemž manželu žalované byly jednak známy okolnosti získání sporných nemovitostí (str. 8 odst. 1 rozsudku krajského soudu) a jednak sám v jiném soudním řízení tvrdil, že vydražitel, od nějž nemovitosti nabyl, s nimi nebyl oprávněn nakládat. Krajský soud rovněž vyloučil možnost, aby žalovaná vydržela nemovitosti od doby zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, protože k němu došlo ke dni 30. 1. 1998.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr, když byly vypořádány všechny námitky stěžovatelky. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by jejich závěr, vedoucí k nevyhovění žalobě, byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. září 2005
Michaela Židlickápředsedkyně senátu