ECLI:CZ:US:2005:4.US.465.04
sp. zn. IV. ÚS 465/04
Usnesení
IV.ÚS 465/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. D., zastoupeného Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou, AK Bezručova 33, 301 37 Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze a žádá jeho zrušení, neboť má za to, že řízení před obecnými soudy nebylo jako celek spravedlivé a nebyly v něm respektovány principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 32 T 95/2003, byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že od listopadu 1999 do března 2000 poskytl či prodal drogu pervitin několika konkrétním osobám a dále ve větším množství osobám německé státní příslušnosti, kteří drogu vyváželi do Německa, kde ji se ziskem distribuovali. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele usnesením ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 11 To 44/2004, jako neodůvodné zamítl a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1041/2004 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel namítá, že nebyly dány podmínky pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona spočívající ve spáchání takového trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když, jak stěžovatel uvádí, ze žádných skutkových okolností ani z výpovědi svědků není patrno, že by dané osoby tvořily organizovanou skupinu ve smyslu definice vytvořené judikaturou obecných soudů, což prý konstatoval i Nejvyšší soud při rozhodování o stěžovatelově dovolání. Stěžovatel argumentuje, že jeho vina byla uznána na základě důkazů, které s sebou přinášejí mnoho nejasností, jež nebyly soudem dostatečně vysvětleny a vyvráceny, z čehož měla pro soud vyplynout povinnost uplatnit zásadu in dubio pro reo.
Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud odkazuje na jím utvořenou stabilní judikaturu, která se dotýká také stěžovatelovy věci, kupř. usnesení III. ÚS 81/02 a II. ÚS 81/02 (publikováno na www.usoud.cz). Stěžovatel svou ústavní stížnost směřuje toliko proti usnesení soudu druhé instance, ač ve věci rozhodoval též Nejvyšší soud, který dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Právě rozhodnutí o dovolání je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by toto usnesení zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, nebyla by respektována zásada právní jistoty, nadto po kasaci druhostupňového rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu nemělo žádnou oporu pro svou existenci.
Ústavní soud zjišťoval, zda alespoň z odůvodnění ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, byť je neuvádí ani v záhlaví návrhu, ani v petitu, ale byl nucen konstatovat, že nikoliv.
Důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti jsou toliko procesního charakteru, nelze však pominout jejich klíčovou roli pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
soudce zpravodaj