ECLI:CZ:US:2005:4.US.55.05
sp. zn. IV. ÚS 55/05
Usnesení
IV. ÚS 55/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Chebu, Mánesova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2004, čj. 30 Cdo 2221/2003-72, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2003, čj. 12 Co 180/2003-45, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 12. 2002, čj. 12 C 45/2000-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2005 se J. Š.l (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
K žalobě města Cheb ze dne 23. 8. 2000 okresní soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2002 určil, že právní úkon J. Š., kterým daroval svému synovi J. Š.i (stěžovateli) darovací smlouvou ze dne 2. 6. 1999 specifikované nemovitosti v k.ú. Cheb a k.ú. Doubrava u Lipové, je vůči žalobci právně neúčinný. Dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by nevěděl a ani nemohl vědět o úmyslu dlužníka, tj. svého otce, zkrátit žalobce, který byl dlužníkovým věřitelem (§42a obč.zák.). Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu jako věcně správný a zákonný potvrdil rozsudkem ze dne 25. 6. 2003. Nejvyšší soud dovolání žalovaného stěžovatele usnesením ze dne 1. 11. 2004 odmítl jako nepřípustné.
Z odůvodnění ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci lze dovodit úmysl stěžovatele tvrdit, že v obecné soudy porušily jeho právo na pokojné užívání majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvedl, že porušení svých práv spatřuje v nerovnosti jeho postavení a v nerovnosti ochrany jeho práv ve srovnání s postavením a ochranou práv žalobce. Dále je přesvědčen, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku zásadního významu, resp. se touto otázkou nezabýval vůbec.
Okresní soud v Chebu, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 12 C 45/2000, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je - jak již uvedeno - tvrzení, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na pokojné užívání majetku zakotvené v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (který zahrnuje i cit. čl. 11 odst. 1 Listiny), který zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
K uvedenému článku existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, 2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002 a dále rozsudek ve věci Brumarescu proti Rumunsku, 1999, rozsudek ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, 1982 - oba rozsudky dostupné v anglickém znění na internetových stránkách Rady Evropy - Evropského soudu pro lidská práva), z níž Ústavní soud v dané věci vycházel.
Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě obsahuje tři různé normy: první, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, vyslovuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává státům mimo jiné pravomoc upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se vztahují na konkrétní případy zasahování do vlastnického práva; proto musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě.
V daném případě žádná ze stran nepopírá a Ústavní soud je téhož názoru, že stěžovatel byl a je v postavení vlastníka nemovitého majetku, jenž byl předmětem napadených rozhodnutí obecných soudů. Z vyžádaného spisu totiž vyplývá, že darovací smlouvou ze dne 2. 6. 1999, jejíž právní účinky nastaly dne 11. 10. 1999, mu byla otcem darována garáž se stavební parcelou v k.ú. Cheb a dále objekt bydlení se stavební parcelou a zahradou v k.ú. Doubrava u Lipové.
Dále je třeba posoudit otázku, zda pravomocným rozhodnutím obecných soudů o neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 2. 6. 1999 vůči městu Cheb byl stěžovatel zbaven svého majetku ve smyslu věty druhé prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto směru lze poukázat na judikaturu ESLP, podle níž pro určení, zda došlo ke zbavení majetku, je třeba nejen posoudit, zda došlo k jeho formálnímu odnětí nebo vyvlastnění, ale také "nahlédnout za pouhé zdání" a analyzovat realitu inkriminované situace. Jelikož účelem Úmluvy je chránit práva "konkrétní a účinná", je třeba posoudit, zda předmětná situace byla rovnocenná de facto vyvlastnění. Ústavní soud je toho názoru, že vyhovění odpůrčí žalobě ve smyslu §42a obč.zák. zakládá situaci, která takový rovnocenný zásah představuje, byť nejde o bezprostřední zbavení majetku. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 1999 bylo totiž dárci inkriminovaného majetku, tj. otci stěžovatele, uloženo zaplatit městu Cheb částku 642 514,50 Kč s příslušenstvím. Město Cheb podalo návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětné nemovitosti. Okresní soud návrh zamítl po zjištění, že návrh na výkon rozhodnutí došel soudu dne 29. 12. 1999, právní účinky darovací smlouvy však nastaly již dne 11. 10. 1999. Lze tedy důvodně předpokládat, že v budoucnosti se uvedená pohledávka města Cheb projeví negativně v majetkové sféře stěžovatele.
V poslední řadě je třeba posoudit, zda zbavení majetku bylo provedeno ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho je třeba posoudit, zda bylo splněno kritérium přiměřenosti, neboť předpokladem oprávněného zásahu do práva na pokojné užívání majetku je existence "spravedlivé rovnováhy" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud zásahem dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno. Ústavní soud je toho názoru, že ustanovení §42a obč. zák. je ústavně konformní, a to včetně jeho odstavce druhého, který zakládá vyvratitelnou domněnku úmyslu dlužníka zkrátit věřitele i vědomosti osoby blízké o existenci tohoto úmyslu. K zásahu do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku tak došlo za podmínek, které stanoví zákon. Stejně tak je Ústavní soud přesvědčen, že aplikované ustanovení §42a obč. zák. je ve veřejném zájmu, neboť sleduje ochranu věřitele v souladu s principem, že závazky musí být plněny. Ústavní soud též uzavírá, že za okolností daného případu napadenými rozhodnutími nebyla porušena spravedlivá rovnováha mezi základním právem věřitele na pokojné užívání majetku a obdobným právem stěžovatele.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se údajně nerovnosti jeho postavení a nerovnosti ochrany jeho práv ve srovnání s postavením a ochranou práv žalobce, toto tvrzení postrádá v odůvodnění ústavní stížnosti jakoukoliv konkretizaci a ústavněprávní argumentaci a z toho důvodu je Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru podotýká, že samotný nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů takovým porušením není.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu