ECLI:CZ:US:2005:4.US.553.05
sp. zn. IV. ÚS 553/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v neveřejném jednání soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti T.C. H., právně zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Týnská 1053/21, adresa pro doručování Praha 9, P.O. Box 57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, sp. zn. 11 Ca 168/2004, ve spojení s rozhodnutími Celního ředitelství v Praze ze dne 14. dubna 2004, č.j. 2471-04/21 a celního úřadu Ruzyně - letiště Praha ze dne 19. listopadu 2003, č.j. TR 0981-A/03-1941/TRS, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. srpna 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým stěžovatel brojil proti shora označenému rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutí celního ředitelství, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí celního úřadu. Celní úřad rozhodl o správním deliktu, kterého se stěžovatel měl dopustit tím, že při výstupu z tuzemska neoznámil vývoz platných bankovek v cizí měně v hodnotě 2,770.030,- Kč, a tím nesplnil oznamovací povinnost stanovenou v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 61/1996 Sb."). Za toto jednání byla stěžovateli udělena pokuta ve výši 3,354.526,- Kč (v daném případě se zřejmě jedná o chybu v psaní, neboť z předložených dokladů plyne, že udělená pokuta činila 2,354.526,- Kč)
Za důvod k podání ústavní stížnosti stěžovatel uvedl skutečnost, že orgány veřejné moci se spokojily se zjištěním, že měl u sebe při vývozu 2,770.030,- Kč a nesplnil oznamovací povinnost. Nepokusily se ale zjistit podstatné údaje pro stanovení výměry pokuty tak, jak jim to ukládá ustanovení §12 odst. 2 a §12a odst. 4 zákona č. 61/1996 Sb. Tím, že se nepokusily zjistit majetkové a osobní poměry stěžovatele a ani nezhodnotily následky stěžovatelova jednání, jednaly orgány veřejné moci v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 416/04, a porušily tak základní právo stěžovatele na vlastnictví majetku, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Kasační stížnost stěžovatel nepodal "s ohledem na §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.", soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, jak jsou dány v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Zákon"). Dle ustanovení §75 odst. 1 Zákona je Ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje.
V poučení napadeného rozsudku byl stěžovatel poučen o možnosti podat kasační stížnost za podmínek uvedených v §102 a násl s. ř. s. Uvedené ustanovení umožňuje podat účastníkovi řízení kasační stížnost proti každému rozhodnutí správního soudu, není-li stanoveno jinak.
V ustanovení §103 odst. 1 je uveden výčet důvodů k podání kasační stížnosti. Pokud byl stěžovatel poučen o zákonné možnosti, a byl mu předestřen okruh důvodů pro které je možno kasační stížnost podat, nelze akceptovat prosté konstatování, že kasační stížnost nebyla podána s ohledem na §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel si svým přístupem zřejmě sám vytvořil představu o možném rozhodnutí o kasační stížnosti. Takové závěry, tedy o oprávněnosti kasační stížnosti, však přísluší výhradně Nejvyššímu správnímu soudu. Ani Ústavní soud nemůže posuzovat, zda byly podmínky pro podání kasační stížnosti splněny či nikoliv. Pokud si takový závěr učinil sám stěžovatel, Ústavní soud konstatuje, že jej nesdílí. Konečně i nález, na který stěžovatel odkazuje, a kterým bylo v obdobné věci rozhodnuto způsobem, který by vyhovoval i jemu, směřoval také proti zamítavému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní soudnictví je založeno na principu subsidiarity, což plyne i z citovaného ustanovení §72 odst. 1 Zákona. Podle tohoto principu je činnost Ústavního soudu založena na přezkumu (a případné kasaci) pravomocných rozhodnutí, jejichž výsledek nelze zvrátit jiným způsobem. V daném případě však stěžovatel pominul nástroj, který mu poskytoval možnost změnit rozhodnutí o výši pokuty. Jeho dobrovolným nepodáním se však dostal do situace, v níž nevyužil veškeré prostředky, které mu zákon přiznává.
Za těchto okolností proto Ústavní soud, aniž by činil další kroky v řízení, ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) Zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 Zákona).
V Brně dne 7. září 2005
Vlasta Formánková, v.r.
soudkyně zpravodajka