ECLI:CZ:US:2005:4.US.571.05
sp. zn. IV. ÚS 571/05
Usnesení
IV. ÚS 571/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem, AK Jeremiášova 18, 370 02 České Budějovice, proti Zásadám prodeje domů z majetku města České Budějovice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že články IV. a V. Zásad prodeje domů z majetku města České Budějovice, schválených zastupitelstvem města dne 4. 5. 1995, odporují zákonu a nelze dle nich postupovat při prodeji domů. Dále má Ústavní soud vyslovit, že statutární město České Budějovice při prodeji uvedeného domu podle smlouvy č. 114-4/32/03 porušilo článek 104 odst. 1 Ústavy, když v rozporu s ustanovením §36 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, neprojednalo a neschválilo podstatné náležitosti kupní smlouvy zastupitelstvem města, ale pouze jeho radou. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení článku 101 odst. 1 a článku 104 odst. 1 Ústavy, dále pak článku 3 odst. 1 a 3, článku 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, zjistil Ústavní soud následující. V souladu se Zásadami prodeje domů z majetku města České Budějovice (dále jen "Zásady"), schválenými zastupitelstvem města dne 4. 5. 1995 podal stěžovatel jako nájemce bytu žádost o uplatnění přednostního práva na koupi obytného domu v Pekárenské ulici č. 1211/16. Dne 6. 1. 2003 požádala o koupi předmětného domu skupina 17 dalších nájemníků domu označená jako Přípravný výbor společenství nájemníků, která stěžovatele ze sdružení nájemníků ucházejících se o předkupní právo vyloučila s tím, že podal vlastní žádost na koupi celého domu. Rada Statutárního města České Budějovice (dále jen "rada") dne 5. 3. 2003 schválila přiznání předkupního práva na koupi předmětného domu skupině 17 nájemníků s odkazem na článek V. odst. 1 písm. b) Zásad, podle něhož v případě zájmu dvou nebo více skupin fyzických osob získává předkupní právo ta skupina, která je tvořena větším počtem nájemníků. Dne 8. 7. 2003 byla podepsána kupní smlouva a byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel se se žalobou obrátil na Okresní soud v Českých Budějovicích, v níž požadoval určit, že výše zmíněná kupní smlouva je neplatná z důvodu rozporu se základní ústavní zásadou rovnosti občanských práv. Soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 C 25/2004-48, žalobu zamítl, jelikož stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na rozhodnutí určující neplatnost kupní smlouvy. Své odvolání proti tomuto rozsudku vzal stěžovatel zpět, když mu v rámci přípravy na jednání Krajský soud v Českých Budějovicích měl - dle stěžovatelova tvrzení - sdělit svůj právní názor v tom smyslu, že žaloba patrně nebude úspěšná, protože soud není oprávněn zkoumat zákonnost Zásad, naopak musí jejich obsah akceptovat.
Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení článku V. Zásad a způsob jeho realizace odporuje stěžejním zásadám ústavního i občanského práva, a to zásadě rovnosti a zásadě zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. Rada umožnila, aby skupina nájemníků, byť početně větší, vyloučila právo dalšího nájemníka na odkoupení spoluvlastnického podílu k domu, a tak vlastně určovala, s kým vlastník může smlouvu uzavřít. Tímto způsobem rada zlikvidovala možnost stěžovatele nabýt rovná spoluvlastnická práva k domu, v němž bydlí. Stěžovatel je dále názoru, že předmětná kupní smlouva nebyla schválena v souladu s ustanovením §36a zákona o obcích, který vyžaduje, aby o nabývání a převodu nemovitých věcí rozhodovalo zastupitelstvo. Zákonný požadavek nemůže být naplněn postupem, kdy je zastupitelstvu předložen jen záměr prodat nemovitost a o konkrétních podmínkách prodeje rozhodne dodatečně rada. Svůj názor stěžovatel opírá o nález III. ÚS 721/2000 (srov. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, č. 103).
Stěžovatel si je vědom, že nevyužil všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, avšak neučinil tak z důvodu, že před vynesením konečného rozhodnutí znal právní názor odvolacího soudu a vzhledem ke své tíživé finanční situaci a špatnému psychickému stavu, jakož i snaze bývalých nájemníků převést neprodleně spoluvlastnické podíly, raději vzal své odvolání zpět. Stěžovatel je však názoru, že v dané situaci jsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože ústavní stížnost podává ve lhůtě jednoho roku ode dne vynesení rozsudku nalézacího soudu a stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájem, neboť článek V. Zásad stále platí, a tak by v budoucnu mohla být na základě Zásad hrubě porušována ústavně zaručená práva občanů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. článek 2 odst. 3 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je pak dána článkem 87 Ústavy a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu. V dané situaci je příhodné poukázat na článek 87 odst. 1 písm. a ), b) Ústavy, podle kterého Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a dále rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. V obou případech se jedná o obecně závazný právní akt, který je adresován blíže neurčenému počtu osob a k jehož vydání je příslušný orgán zmocněn přímo Ústavou či zákonem. Tak může zastupitelstvo obce vydávat obecně závazné vyhlášky a radě je vyhrazeno vydávání nařízení obce; přijetí Zásad nelze podřadit pod žádnou z těchto kategorií jiných právních předpisů, třebaže se dotýkají blíže neurčeného počtu osob. Zásady nejsou ničím jiným než projevem vůle, jímž si město České Budějovice - prostřednictvím zvolených zastupitelů - určilo, s kým a za jakých podmínek uzavře smlouvu o převodu vlastnického práva k obytnému domu. Jelikož Zásady nejsou jiným právním předpisem, není Ústavní soud oprávněn je hodnotit a závazně stanovit, zda odporují zákonu či nikoliv. Rovněž v záležitosti platnosti uzavřené kupní smlouvy spojené s otázkou, který orgán města je oprávněn ji schválit, jsou povolány rozhodovat v prvé řadě obecné soudy a teprve poté, kdy by stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva a s výsledkem řízení nebyl spokojen, mohl by se obrátit na Ústavní soud, avšak pouze za podmínky, že by namítal, že v proběhnuvším řízení nebyla respektována jeho ústavně garantovaná práva a navrhoval zrušení rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy [srov. článek 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu]; k nikoliv kasačnímu, ale akademickému konstatačnímu výroku rovněž Ústavní soud nemá ani Ústavou a přirozeně ani zákonem o Ústavním soudu založenu pravomoc.
K ústavní stížnosti nebyla přiložena zvláštní plná moc; přípis České advokátní komory sdělující advokátovi, že byl stěžovateli určen jako právní zástupce, nenahrazuje plnou moc. Ústavní soud s ohledem na svou nepříslušnost k projednání stěžovatelovy věci však stěžovatele nevyzýval k odstranění této vady, neboť by se jednalo o pouhý formalismus.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj