ECLI:CZ:US:2005:4.US.572.05
sp. zn. IV. ÚS 572/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CENTOS, a. s., sídlem Moravské náměstí 4, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Lucií Šmidákovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 4, 602 00 Brno, proti nařízení města Znojma č. 6/2005, tržní řád, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním formálně označeným jako "ústavní stížnost ve smyslu ust. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ve smyslu ust. §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, návrh ve smyslu ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění" se stěžovatelka domáhala zrušení nařízení města Znojma č. 6/2005, kterým se stanoví tržní řád.
Jak stěžovatelka rozvedla, uvedené nařízení upravuje podmínky pro nabídku a prodej zboží nebo poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu kolaudačním rozhodnutím na území města Znojma. Příloha toto nařízení určuje místa pro nabídku a prodej zboží a poskytování služeb. Ze seznamu těchto míst byla vyňata spojnice ulic Obroková a Zelenářská, tedy pozemek p. č. 22/1 v kat. úz. Znojmo-město, který je ve vlastnictví stěžovatelky a byl předchozím tržním řádem určen jako tržiště.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným nařízením bylo popřeno její ústavně zaručené základní právo, a to vlastnické právo garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak právo na rovné postavení vlastníků. Stěžovatelka jako vlastník nemovitosti totiž v minulosti pronajala část předmětného pozemku za účelem stánkového prodeje řadě nájemců. Ústavní stížností napadené nařízení však zcela bezdůvodně omezuje vlastnické právo stěžovatelky, když stanoví, že u obchodního domu společnosti CENTOS,a.s., je možné provozovat tržiště pouze vedle vstupu do objektu, přičemž počet prodejních míst byl redukován toliko na 3 místa. Vydané nařízení je tak podle stěžovatelky silně diskriminující, neboť zvýhodňuje vlastnické právo města Znojma nad vlastnictvím stěžovatelky, a to proto, že město samotné si vymezilo na svých pozemcích velký počet prodejních míst pro provozování tržišť. Napadené nařízení tak mimo to porušuje i čl. 26 Listiny zaručující právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Jak stěžovatelka dále uvedla, v současnosti vede u Krajského soudu v Brně spor s Krajským úřadem Jihomoravského kraje o využití předmětného pozemku. Městský úřad Znojmo totiž stěžovatelce v minulosti přikázal odstranit z tohoto pozemku stánky jako nepovolenou stavbu. Stěžovatelka se proto domnívá, že vydáním napadeného nařízení město Znojmo obešlo tento spor, když omezilo využitelnost pozemku pro účely provozování tržiště. Stěžovatelka se domnívá, že tím napadené nařízení porušilo i čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené nařízení města Znojma zrušil.
Ústavní soud, resp. soudce zpravodaj je povinen před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumat splnění formálních a materiálních náležitostí ústavní stížnosti.
Po zhodnocení obsahu stěžovatelčina podání dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka má za to, že vydáním napadeného nařízení došlo k zásahu do základních práv ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že funkcí ústavní stížnosti je jak ochrana subjektivního ústavně zaručeného práva stěžovatele, tak také do jisté míry ochrana ústavnosti jako objektivní kategorie. Přesto však ústavní stížnost představuje prostředek, jehož hlavním účelem je ochrana individualizovaného subjektivního práva stěžovatele (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 148/03, nepublikováno). Tato dualita je mimo jiné patrná ze samotné diferenciace jednotlivých typů řízení před Ústavním soudem. Zatímco v případě řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů (abstraktní kontrola ústavnosti norem) se dostává do popředí ústavnost jako objektivní kategorie, v případě řízení o ústavních stížnostech je primárním předmětem ochrany subjektivní právo jednotlivce. Určitou formou propojení obou zmiňovaných kategorií je pak situace, kdy Ústavní soud posuzuje v rámci řízení o zrušení právních předpisů ústavnost určitého právního předpisu rovněž z hlediska objektivní kategorie ústavnosti, nicméně toto řízení bylo vyvoláno existencí konkrétního individualizovaného rozhodnutí nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci, jež byly napadeny ústavní stížností podanou k tomu oprávněným subjektem (konkrétní kontrola ústavnosti norem) .
Ze shora uvedeného vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud zásah do základního (subjektivního) práva, přičemž z povahy je zřejmé, že takový zásah je dostatečně individualizován. Za takový zásah však nelze bez dalšího považovat samotnou existenci určitého normativního (obecně závazného) právního aktu, resp. výsledek legislativní činnosti realizované kompetentním orgánem veřejné moci (srov. usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/93, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 2, str. 199 - 200, a usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 92/94, ibid., č. 15, str. 233 - 234).
Jednotlivec je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu pouze tehdy, připojí-li takový návrh k ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v konkrétním řízení nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v konkrétním postupu orgánu veřejné moci ve vztahu ke stěžovateli, jež se opírají o aplikaci právního předpisu, jehož neústavnost je stěžovatelem tvrzena [§64 odst. 1 písm. e), §64 odst. 2 písm. d) a §74 zákona o Ústavním soudu]. Jinými slovy, jednotlivec je oprávněn podat takový návrh až tehdy, je-li naplněna podmínka individualizace zásahu do základního práva.
Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podle §64 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usnesení č. 15, str. 234).
V posuzovaném případě napadla stěžovatelka ústavní stížností nařízení města Znojma, které představuje nikoliv individuální, nýbrž normativní (obecně závazný) právní akt. Jak uvedeno shora, samu existenci normativního aktu nelze spojovat se zásahem do základních práv konkrétního stěžovatele. V takovém případě totiž není splněn základní předpoklad pro podání ústavní stížnosti, tedy existence konkrétního a individualizovaného zásahu do základních práv.
Pokud se proto stěžovatelka v daném případě domnívá, že napadená právní úprava zasahuje do jejích základních práv a svobod, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv, jinými slovy, aby svá tvrzená práva uplatnila řádným pořadem práva, resp. využila proti tvrzenému zásahu do svých práv ochrany příslušných orgánů veřejné moci, a dobrala se tak individualizovaného rozhodnutí ve věci. Teprve takové rozhodnutí lze napadat cestou ústavní stížnosti, s níž bude spojen návrh na zrušení právního předpisu či jeho části.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud v dané chvíli příslušný (viz ustanovení čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy ČR, podle kterého je soudce obecného soudu oprávněn přezkoumat soulad podzákonného právního předpisu se zákonem).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2005
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj