ECLI:CZ:US:2005:4.US.603.05
sp. zn. IV. ÚS 603/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. J. G. a 2. J. G., obou zastoupených JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 10 C 83/2003-48, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2005, č. j. 25 Co 244/2005-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 9. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen předchozí rozsudek nalézacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti vedlejším účastníkům na určení, že bezpodílovými spoluvlastníky blíže specifikovaných nemovitostí byli ke dni 15. 12. 1993 rodiče stěžovatelů, paní B. G. a J. G. Obecné soudy dospěly v řízení k závěru, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by mezi jejich rodiči a dědem vedlejších účastníků byla platně uzavřena kupní (trhová) smlouva o převodu předmětných nemovitostí. Tato skutečnost pak podle obecných soudů vede k závěru, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nemohlo být rodiči stěžovatelů vydrženo, neboť vzhledem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti vlastnicky patří, a to i kdyby nerušená držba byla jakkoliv dlouhá.
Odvolací soud přitom rozhodoval o odvolání stěžovatelů za situace, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 679/04 z důvodu porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil právní názor, že obecné soudy postupovaly v řízení formálně a vyšly především z toho, že ke kupní smlouvě nebyl dán předchozí souhlas tehdejšího ONV, aniž by věnovaly větší pozornost dalším důkazům, z nichž některé byly stěžovateli navrženy a soudy je odmítly provést (obecné soudy například nezohlednily existenci písemného prohlášení vedlejšího účastníka o tom, že není vlastníkem, neboť jeho otec prodal nemovitosti právnímu předchůdci stěžovatelů, nezohlednily skutečnost, že s rodiči stěžovatelů jednaly jako s vlastníky státní orgány atd.).
Stěžovatelé se proto domnívají, že odvolací soud v novém řízení tato pochybení neodstranil a opětovně vyšel z dokazování, které Ústavní soud již jednou shledal jako nedostatečné a odporující principům provádění a hodnocení důkazů. Namísto toho odvolací soud v rozsudku výslovně uvedl, že se zrušujícím nálezem Ústavního soudu necítí být vázán, což odůvodnil podle stěžovatelů paušálním prohlášením, že Ústavní soud údajně nijak nezpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku řádné držby na straně právních předchůdců stěžovatelů. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že Ústavní soud správnost závěrů vůbec nezkoumal, nýbrž jasně uzavřel, že odvolací soud k právnímu závěru dospěl ústavně nekonformním způsobem, neboť porušil zásadu volného hodnocení důkazů.
Stěžovatelé se pak dále v ústavní stížnosti soustředili na polemiku s právním názorem odvolacího soudu, o tom, zda držba právních předchůdců stěžovatelů byla řádná a poctivá ve znění obecného zákoníku občanského, který obecný soud na věc aplikoval. Stěžovatelé tak dospívají k závěru, že držba jejich právních předchůdců byla ve smyslu obecného občanského zákoníku pořádná, poctivá a pravá, a nemovitosti jimi tudíž byly vydrženy.
Stěžovatelé se proto domnívají, že obecné soudy oběma rozhodnutími porušily jejich základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhly, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Soudce zpravodaj zaslal ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Okresní soud v Jičíně ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že se ztotožňuje i s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastníci se svého procesního postavení vzdali.
Soudce zpravodaj z vyjádření Okresního soudu v Jičíně současně zjistil, že stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností také dovolání. Z jeho vyjádření a z kopie dovolání, které si soudce zpravodaj vyžádal od Nejvyššího soudu ČR, vyplývá, že dovolání bylo stěžovateli doručeno soudu prvního stupně dne 19. 9. 2005.
III.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností, ačkoliv to v ústavní stížnosti neuvedli a soudce zpravodaj tuto skutečnost zjistil až z vyjádření účastníků řízení.
Jak uvedeno shora, za této situace začne lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně ze skutečnosti, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívali, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele rovněž na možnosti domáhat se ochrany svých práv nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj