ECLI:CZ:US:2005:4.US.607.05
sp. zn. IV. ÚS 607/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. října 2005 v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 2 To 94/2005, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 2 T 21/2004, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny jeho základní práva a svobody garantované čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením zamítl Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byl stěžovatel podle §71 odst. 4, 6 tr. ř. ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., a kterým byla dále zamítnuta podle §72 odst. 3 tr. ř. jeho žádost o propuštění z vazby.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že porušení výše citovaných ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy spatřuje v postupu obecných soudů, které rozhodly o trvání jeho vazby přesto, že nebyly naplněny tvrzené důvody vazby a napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Dále uvádí, že vazba dle §67 písm. a) tr. ř. byla odůvodněna pouze odkazem na hrozící vysoký trest, přičemž tato skutečnost s ohledem na průběh řízení není zákonným důvodem tzv. vazby útěkové. Stěžovatel také nesouhlasí ani s odůvodněním rozhodnutí ohledně vazby dle §67 písm. c) tr. ř. a dodává, že důvodem tzv. vazby předstižné nemůže být pouze obecně pojaté nebezpečí z opakování trestné činnosti, které není blíže a konkrétněji zdůvodněno. Stěžovatel je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí ohledně trvání důvodů vazby je z hlediska ústavněprávní ochrany jeho základních práv a svobod nedostatečné, obecné soudy nezvážily při rozhodování okolnosti objektivní povahy a nezabývaly se nabídnutou zárukou matky stěžovatele. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V konkrétní věci, resp. v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Pokud jde o institut vazby, resp. právní obsah vazby jako takové, Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Ústavní soud z předložených rozhodnutí a vyžádaných písemností ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 21/2004, zjistil, že usnesením ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 2 To 42/2005, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004, č. j. 2 T 21/2004 - 876, kterým byl stěžovatel shledán vinným trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, a věc vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze. Dalším rozsudkem soudu I. stupně ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 2 T 21/2004, byl stěžovatel shledán vinným spácháním trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 16. 10. 2003, přičemž tzv. soudní vazba, tj. vazba ve stádiu řízení před soudem, počala běžet dne 26. 8. 2004. Další setrvání stěžovatele ve vazbě odůvodnil krajský soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že důvod tzv. vazby útěkové je stále dán s ohledem na hrozící vysoký trest, což dle soudu je dostatečná motivace k tomu, aby stěžovatel v případě pobytu na svobodě učinil i zásadní změny v životě celé rodiny z důvodu vyhnout se stíhání, resp. výkonu trestu. Tzv. vazbu předstižnou pak krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatel má za sebou výkon výrazného trestu za majetkovou trestnou činnost, je proti němu vedeno trestní řízení pro trestnou činnost stejně motivovanou, které se měl navíc dopustit ve zkušební době, a proto hrozí obava, že by se v případě propuštění dopustil stejné trestné činnosti. Krajský soud odmítl i převzetí záruky nabízené matkou stěžovatele s tím, že její záruka není realizovatelná za stavu, kdy stěžovatel má vlastní rodinu a možnosti matky ovlivnit jeho chování jsou stejné jako v minulosti, kdy se stěžovatel dopustil opakovaně trestné činnosti. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil žádné jiné důvody, které by svědčily pro jiné rozhodnutí o vazbě stěžovatele, navíc poukázal na skutečnost, že řízení před soudem I. stupně je v závěrečné etapě.
Ústavní soud po prostudování výše citovaného spisového materiálu shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. předchozí trestná činnost stěžovatele jakož i aktuální trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době po podmíněném propuštění, obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud pouze připomíná, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ustanovení §67 písm. c) tr. ř. již nepředvídá obavu, že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti, nýbrž hovoří o "opakování trestné činnosti".
Ústavní soud ovšem přisvědčuje stěžovateli v tom, že v jeho případě nepostačuje jako důvod vazby dle §67 písm. a) tr. ř. hrozba vysokým trestem sama o sobě, tak jak ji odůvodnily obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích. Ústavní soud připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, č. 48) byl naznačen prostor pro ústavně konformní interpretaci ustanovení §67 písm. a) tr. ř. tak, že tzv. útěkovou vazbu lze odůvodnit hrozbou vysokým trestem pouze v případech, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let, i tehdy je však nutné tuto hrozbu vysokým trestem interpretovat ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností. V projednávaném případě byl stěžovatel obžalován z trestného činu, jehož trestní sazba je 5 - 12 let, nicméně již z prvního rozsudku ve věci bylo zřejmé, že trest ukládaný stěžovateli nedosahoval zmiňované hranice osmi let. Ústavní soud si je vědom toho, že výše citovaný nález nelze chápat mechanicky, tj. že sama hrozba trestu ve výši nejméně kolem osmi let postačí k opodstatnění vazby nebo naopak tak, že při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let nemůže být důvod útěkové vazby dán, ale obecné soudy v konkrétním případě v odůvodnění svých rozhodnutí jiný důvod než hrozbu vysokým trestem neuvedly, což z hlediska ústavních požadavků na aplikaci a interpretaci naplnění citovaného zákonného důvodu vazby nepostačuje.
Ústavní soud připomíná i ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jenž se vyslovil v tom smyslu, že přísný trest, kterému čelí obviněný, je významným kritériem při vymezení rizika možného útěku obviněného, ale taková hrozba vysokým trestem, přestože existovala v počátečním stádiu trestního řízení, nemůže sama o sobě ospravedlňovat prodlužování vazby (srov. rozhodnutí ze dne 15. 11. 2001 ve věci Olstowski proti Polsku nebo rozhodnutí ze dne 26. 7. 2001 ve věci Ilijkov proti Bulharsku). V daném případě se proto Ústavnímu soudu jeví dvouleté trvání omezení osobní svobody stěžovatele z důvodu dle §67 písm. a) tr. ř. jako hraniční z pohledu principu proporcionality, tedy zda omezení osobní svobody stěžovatele odůvodněné dle §67 písm. a) tr. ř. je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Jak ostatně uvedl i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, "trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě více nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody."
Ústavní soud, přestože neshledal odůvodnění obecných soudů stran tzv. útěkové vazby z hlediska zachování ústavněprávních kautel v trestním řízení dostačujícím, nezrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť z ústavněprávního hlediska pro konstatování ústavně přípustného omezení osobní svobody postačuje, aby rozhodnutí o dalším trvání vazby bylo podloženo alespoň jedním zákonným důvodem, což se v projednávaném případě také stalo (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 229/05).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ustavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu