ECLI:CZ:US:2005:4.US.61.05
sp. zn. IV. ÚS 61/05
Usnesení
IV. ÚS 61/05
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Iing. Václava Blechy, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Vstiš - v likvidaci, se sídlem ve Vstiši, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, AK se sídlem Slovanská tř. 136, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 730/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Stěžovatel stručně rekapituluje průběh a výsledky řízení, ve kterém se v postavení žalobce domáhal vyklizení bytu ve Vstiši č. 153 obývaného manželi Hřebcovými, event. přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužného nájemného. Žalobu na vyklizení bytu, případně na přivolení k výpovědi z nájmu bytu obecné soudy zamítly, žalobě na zaplacení dlužného nájemného co do výše 18 300,- Kč společně s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z jednotlivých částek Okresní soud Plzeň-jih vyhověl, Krajský soud v Plzni však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jen v části, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovateli dlužné nájemné (výrok I, první část rozsudku napadeného ústavní stížností), zatímco v části týkající se povinnosti uhradit i poplatek z prodlení rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I., druhá část). Stran náhrady nákladů řízení Krajský soud v Plzni potvrdil náhradově nákladový výrok soudu I. stupně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl, že stěžovatel uhradí žalovaným náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Se závěry Krajského soudu v Plzni stěžovatel nesouhlasí, tvrdí, že žalovaní věděli, že byt patří do vlastnictví úpadce, přesto však hradili nájemné obchodní společnosti V-Farma, s.r.o., ve Vstiši a upozorňuje na institut úřední úschovy v případě nejistoty o tom, kterému subjektu se mělo nájemné platit. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o tom, že přiznal-li soud povinnost zaplatit dlužné nájemné, měl uložit i povinnost k zaplacení poplatků z prodlení, neboť nárok na ně vyplývá přímo ze zákona (§697 obč. zák.) a soud nemá k tomuto nároku moderační právo, tj. nemůže je snížit či nepřiznat. Odůvodnění soudního rozhodnutí odkazem na dobré mravy stěžovatel nesdílí pro jednostranný výklad ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a oponuje i rozhodnutí soudu o nepřiznání nákladů řízení.
Z rozsudků Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2004, čj. 7 C 94/99-151, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 730/2004, připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v průběhu řízení před obecnými soudy vyšlo najevo, že Zemědělské družstvo ve Vstiši, poté co se dostalo do likvidace, převedlo dohodou z roku 1992 svůj majetek, včetně nemovitosti, ve které žalovaní bydlí, obchodní společnosti V-Farma, s.r.o,, která uzavřela s žalovanými novou nájemní smlouvu od 1.10.1992, na základě které jí žalovaní řádně a včas platili nájem. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 6. 5. 2004, čj. 10 Co 125/2004-136, v souvislosti s rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dospěl k závěru, že dohodou mezi Zemědělským družstvem ve Vstiši a obchodní společností V-Farma, s.r.o., nedošlo k platnému převedení majetku a že vlastníkem předmětného domu je stále úpadce, jehož nájemní vztah založený smlouvou z roku 1976 stále trvá. Po zjištění, že žalovaní neplatili nájem od 20. 12. 1997 a dlužná částka dosáhla výše 18 300,- Kč (tato část nebyla mezi účastníky řízení sporná), Okresní soud Plzeň-jih žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost uhradit dlužnou částku stěžovateli vč. poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile za den z jednotlivých dlužných částek (výrok I.), s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni však měl za to, že výkon práva stěžovatele na uložení povinnosti žalovaným zaplatit poplatek z prodlení podle ustanovení §697 obč. zák. by byl v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní "hradili nájemné včas a po celou dobu společnosti, tj. z jejich subjektivního pohledu pronajímateli, který pro ně povinnosti pronajímatele podle ustanovení §664 obč. zák. vykonával", a proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., jímž byla žalovaným uložena povinnost k zaplacení částky 18 300,- Kč, a ve výroku II. potvrdil (výrok I. první část), ve výroku I., jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovateli poplatek z prodlení, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I., druhá část) a rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalovaným náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnou zčásti proto, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou, ve zbytku pro její zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni jako celek, přestože výrokem I. (jeho částí první) byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 18 300,- Kč. Toto rozhodnutí není dle názoru Ústavního soudu jakkoliv schopno zasáhnout stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech, neboť jím bylo vyhověno jeho žalobnímu žádání, a stěžovatel tak nemůže mít subjektivně zájem na zrušení něčeho, čeho se úspěšně domohl. Ostatně stěžovatel ani netvrdil, že by tímto výrokem bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ve zbytku pak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručených práv nepodařilo prokázat. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět tak, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Takové pochybení však v projednávané věci stěžovatel nenamítal.
Podstata jeho argumentace tkví v odlišné interpretaci podústavních norem, kdy stěžovatel nahlíží na existenci svého nároku na úhradu poplatků z prodlení rozdílně od obecného soudu, nesouhlasí s jeho odepřením odůvodněným odkazem na §3 obč. zák. a nesouhlasí s nepřiznáním nákladů řízení před soudem I. stupně při použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Podle zjištění Ústavního soudu bylo rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o nepřiznání poplatku z prodlení odůvodněno aplikací korektivu "dobrých mravů", což je nepochybně pole volné úvahy obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje jen výjimečně, omezuje se na zjištění, zda jde o úvahu zákonem povolenou, učiněnou orgánem veřejné moci k tomu zmocněným, netrpící prvky svévole, kterážto pochybení v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud již dříve vyložil, že "dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (srov. II.ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 14).
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o zamítnutí návrhu stěžovatele na přiznání poplatků z prodlení včetně jeho odůvodnění, je v daných souvislostech případu založeno na hodnocení provedených důkazů, a Ústavní soud proto zvažoval, zda je oprávněn k přezkumu hodnocení dokazování, jak je provedl obecný soud při zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud připomíná, že ve své dřívější rozhodovací praxi formuloval obecné podmínky své ingerence do rozhodování obecných soudů, kdy vymezil hranice svého přezkumu shrnutě vyjádřeno tak, že mu přehodnocování výsledků dokazování provedené obecnými soudy nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by s ním sám nesouhlasil a že může zasáhnout pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V judikatuře Ústavního soudu lze pak identifikovat, jaká konkrétní pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu, resp. svévole, obecného soudu neshledal.
K ústavní stížnosti směřující do náhradově nákladových výroků Ústavní soud opakovaně konstatuje, že jakkoliv se tato problematika může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, či IV.ÚS 303/02, ÚS, sv. 27, č. 25, a další). Podle Ústavního soudu nabývá otázka náhrady nákladů ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98, ÚS, sv. 15, č. 98) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně vyplývá, jakou úvahou byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (v případě nákladů řízení před soudem I. stupně) a ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 o.s.ř. (v případě nákladů řízení před soudem II. stupně. Samotná skutečnost, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů, jak požadoval, není způsobilá zasáhnout do jeho ústavně garantovaného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jakkoliv se tedy může rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v náhradově nákladových výrocích jevit stěžovateli jako nespravedlivé, je třeba mít na paměti, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a pouze za situace, kdy by soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, bylo by nutno takový postup označit za porušení principu práva na spravedlivý proces (srov. III.ÚS 455/01, ÚS, sv. 26, č. 57). K tomu však v projednávané věci nedošlo.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud uvádí, že tento článek sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nicméně z něho nelze dovozovat, že garantuje základní právo či svobodu jednotlivce, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu