ECLI:CZ:US:2005:4.US.62.04
sp. zn. IV. ÚS 62/04
Usnesení
IV.ÚS 62/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 62/04
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti společnosti Loučná-Dašice, a.s., se sídlem Palackého 485, Dašice 533 03, právně zastoupené JUDr. M. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2003, čj. 22 Cdo 946/2003-127 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.12. 2002, čj. 24 Co 506/2002-99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13.2.2004, domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28.3.2002, čj. 9 C 25/2001-73 a řízení zastaveno. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Stížnost byla doplněna dne 7.4.2004, přípisem, ve kterém stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud položil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, týkající se výkladu článku 3 Třetí směrnice Rady č. 78/855/EHS.
I.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. 9 C 25/2001, ze kterého zjistil, že dne 12.2.2001 podal žalobce KVARTA PLUS, s.r.o., se sídlem Lány u Dašic, 533 03 Dašice, žalobu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene proti žalovanému Lánsko, spol. s r.o. (právní předchůdce stěžovatelky). V průběhu řízení žalobce změnil žalobu tak, že požadoval, aby soud určil, že na nemovitostech, v žalobě specifikovaných, nevázne věcné břemeno.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.3.2002, čj. 9 C 25/2001-73, žalobu zamítl.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3.12.2002, čj. 24 Co 506/2002-99, napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušil a řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná společnost Lánsko, spol. s r.o. zanikla ke dni 28.6.2002 bez likvidace sloučením s nástupnickou společností Loučná-Dašice, a.s. S ohledem na zánik žalované, k němuž došlo po vydání napadeného rozsudku, se krajský soud zabýval tím, zda hmotně právní povaha předmětu řízení (věcného břemene), umožňuje pokračování v řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na právního nástupce, případně kde zánikem účastníka dochází k zániku právního vztahu, o nějž v řízení jde. V projednávané věci je předmětem řízení určení, zda na předmětné nemovitosti vázne právo odpovídající věcnému břemeni, které svědčí žalované. Právo odpovídající věcnému břemeni váznoucímu na nemovitosti žalobkyně náleželo výlučně žalované právnické osobě a není spojeno s vlastnictvím nemovitostí. Právo, které je předmětem požadovaného určení, pokud platně vzniklo, proto nejpozději zánikem žalované zaniklo a na univerzálního právního nástupce žalované, společnost Loučná-Dašice, a.s., nepřešlo.
Uvedený rozsudek napadl žalobce dovoláním, které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ust. §241 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s ust. §241a odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3.12.2003, čj. 22 Cdo 946/2003-127, dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že věcné břemeno, které spočívalo v úplatném užívacím právu ve smlouvě blíže označených nemovitostí, bylo zřízeno smlouvou ze dne 22.12.1999, a to ve prospěch společnosti Lánsko, spol. s r. o. se sídlem v Lánech u Dašic 28, čili bylo zřízeno ve prospěch určité osoby (§151n odst. 1 občanského zákoníku) a ve smyslu posledně citovaného ustanovení zaniklo zánikem osoby z věcného břemene oprávněné. Tato skutečnost, tj. hmotně právní povaha předmětu řízení, brání tomu, aby v řízení bylo pokračováno s právní nástupkyní této společnosti. Odvolací soud proto nepochybil, pokud rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil (§107 odst. 5 o.s.ř.).
II.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka včas ústavní stížností, v níž namítá, že soudy při svém rozhodování aplikovaly občanský soudní řád tak, že znemožnily stěžovatelce účastnit se řízení. Dále stěžovatelka namítá, že soudy vycházely z nesprávného právního názoru na hmotněprávní situaci souzené věci. Podle stěžovatelky soudy postupovaly v rozporu s Třetí směrnicí Rady ze dne 9. října 1978, č. 78/855/EHS. Předestřela proto právní názor na posouzení hmotněprávní situace, která v řízení před soudy nastala.
Nejvyšší soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 15.3.2004, považuje právní názor zaujatý v napadeném rozhodnutí za správný. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 12.3.2004, odkázal na své závěry obsažené v odůvodnění napadeného usnesení.
III.
Ústavní soud, po zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podstatou ústavní stížnosti je určení charakteru práva odpovídající věcnému břemeni, respekt. posouzení, zda toto právo zaniklo spolu se zánikem oprávněné osoby - právní předchůdkyně stěžovatele. Od posouzení této otázky se pak odvíjel další postup soudů. Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud se přiklonily k závěru, že práva odpovídající věcnému břemeni byla v posuzovaném případě spojena výlučně s osobou právního předchůdce ústavního stěžovatele a tudíž jeho zánikem také zanikla. Protože předmětem řízení před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda na předmětných nemovitostech váznou práva odpovídající věcnému břemeni, zánikem oprávněného (a tedy zánikem práv odpovídajících věcnému břemeni) odpadl předmět řízení.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v dovolacím řízení a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že věcné břemeno bylo podle listiny zřízeno pro osobu Lánsko, spol. s r.o. Právo odpovídající věcnému břemeni náleželo výlučně oprávněné právnické osobě a nebylo spojeno s vlastnictvím předmětné nemovitosti. Tato skutečnost vyplývá ze smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené dne 22.12.1999 mezi společností KVARTA, spol. s r.o. se sídlem Lány u Dašic čp. 28 (jako povinné z věcného břemene) a společností Lánsko, spol. s r.o. se sídlem Lány u Dašic čp.28 (jako oprávněné z věcného břemene), stejně jako z protokolu z jednání Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.3.2002 a z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 205 pro k.ú. L. ze dne 12.2.2001.
Občanský zákoník v ust. §151n upravuje dva druhy věcných břemen: v prvém případě jsou práva odpovídající věcnému břemeni spojena s vlastnictvím k určité nemovitosti. To znamená, že z věcného břemena je oprávněn každý vlastník této nemovitosti. V případě změny vlastníka mění se zároveň osoba oprávněného; ve druhém případě práva odpovídající věcnému břemeni slouží určité osobě. Náleží tedy jen určitému oprávněnému a nepřecházejí na právní nástupce. Jestliže za těchto okolností posoudily soudy práva vyplývající z věcného břemene tak, že tato práva jsou spojena s konkrétní osobou a jejím zánikem také zanikají, a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jejich závěry a postup jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného i procesního práva a jsou tudíž ústavně korektní.
To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Interpretace hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy prvé a třetí čtvrté části o.s.ř. a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
IV.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud položil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 3 Třetí směrnice č. 78/855/EHS, týkající se fúzí akciových společností, podle čl. 234 Smlouvy o založení evropských společenství vyvstane-li před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, otázka platnosti nebo výkladu aktů orgánů Společenství, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozhodnutí, požádat Evropský soudní dvůr o výklad aktů orgánů Společenství. V posuzovaném případě však není zpochybněna existence ani výklad aktu orgánu Společenství (Třetí Směrnice rady č. 78/855/EHS). V návrhu zmíněný článek 3 Třetí směrnice definuje pro své účely pojem "fúze sloučením", pod kterýmžto pojmem se rozumí operace, kterou jedna nebo více společností převádí v důsledku zrušení bez likvidace celé své obchodní jmění na jinou společnost. V posuzovaném případě však práva z věcného břemene, jak dovodily soudy, byla vázána na osobu společnosti Lánsko, spol. s r.o. a nebyla součástí obchodního jmění této společnosti, nemohla proto přejít fúzí na jinou společnost. Předběžná otázka by se tedy týkala jiné okolnosti než aplikace Směrnice. Ústavní soud proto nepovažoval vyřešení zmíněné předběžné otázky Evropským soudním dvorem za potřebné.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2003, čj. 22 Cdo 946/2003-127 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.12. 2002, čj. 24 Co 506/2002-99, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu