ECLI:CZ:US:2005:4.US.62.05
sp. zn. IV. ÚS 62/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Václava Blechy, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Vstiš - v likvidaci, sídlem ve Vstiši, právně zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 4 C 94/99-94, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 642/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 4. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, byl a v současnosti je vlastníkem bytu v domě č. p. 152 v obci Vstiš. Tento byt byl užíván vedlejším účastníkem V. S. Žalobou ze dne 6. 12. 1999 se stěžovatel domáhal pro případ, že vedlejší účastník má k bytu platnou nájemní smlouvu přivolení k výpovědi z nájmu a zaplacení dlužného nájemného, a pro případ, že vedlejšímu účastníkovi nesvědčí právo nájmu se stěžovatel domáhal vyklizení bytu a zaplacení ušlého zisku. V průběhu řízení vyšlo najevo, že vedlejší účastník řádně platil nájemné obchodní společnosti V-Farma, s. r. o., na kterou úpadce nemovitost kupní smlouvou převedl a tato obchodní společnost vůči vedlejšímu účastníkovi vystupovala jako oprávněný vlastník nemovitosti. Smlouva o převodu nemovitosti však byla v jiných řízeních shledána absolutně neplatnou.
Dne 7. 7. 2003 vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět, neboť vedlejší účastník poté, co vyšlo najevo, že nemovitost je nadále ve vlastnictví úpadce, dlužné nájemné zaplatil.
Obecné soudy pak při posuzování práva účastníků řízení na náhradu nákladů řízení aplikovaly §150 o. s. ř., neboť shledaly důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení právě ve shora uvedených skutkových okolnostech, tj. v tom, že mezi úpadcem a společností V-Farma, s. r. o. byla uzavřena smlouva o převodu nemovitostí, která byla v jiných řízení shledána jako absolutně neplatná. Přesto společnost V-Farma, s. r. o. vystupovala vůči vedlejšímu účastníkovi jako pronajímatel a tomuto subjektu také vedlejší účastník hradil nájemné. V těchto okolnostech spatřovaly obecné soudy důvody, proč by nebylo spravedlivé přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení proti vedlejšímu účastníkovi.
Stěžovatel s touto argumentací nesouhlasí a domnívá se, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V daném případě z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni vyplývá, jakou úvahou byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se navíc s takovým hodnocením obecných soudů ztotožňuje a má zato, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zjevně nespravedlivé.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu