ECLI:CZ:US:2005:4.US.631.05
sp. zn. IV. ÚS 631/05
Usnesení
IV. ÚS 631/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti ADAM CAR s.r.o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, Šrámkova 596, zastoupené JUDr. Janem Havlem, advokátem, Advokátní kancelář Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 457, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.5.2005, č.j. 13 Cm 518/98-80, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.8.2005, č.j. 12 Cmo 295/2005 - 88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 20.9.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.9.2002, č.j. 13 Cm 518/98-33, vydaným pro zmeškání dle ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř.. Stěžovatel odůvodnil svůj návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání tím, že se k ústnímu jednání dne 17.9.2002 nemohl dostavit, neboť předvolání k jednání se složkou žalobce a kalendář s poznamenanými termíny byly zničeny povodní. Stěžovatel tak o nařízeném jednání nevěděl a k soudu se nedostavil. Dále stěžovatel namítal, že ačkoli byl zastoupen v řízení advokátem, nebyl tento jeho zástupce k ústnímu jednání předvolán.
Po posouzení tvrzení stěžovatele, obsaženého v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, neshledal Městský soud v Praze omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o.s.ř. Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelem tvrzené okolnosti by samy o sobě mohly být důvodem ke zrušení vydaného rozsudku pro zmeškání, avšak je třeba vzít v úvahu i tu skutečnost, že je stěžovatel v řízení zastoupen advokátem, který se mohl k ústnímu jednání dostavit. Nelze souhlasit s názorem, že právní zástupce nebyl k ústnímu jednání předvolán, ačkoli reagoval na usnesení soudu ze dne 3.4.2002. Ústní jednání, konané dne 17.9.2002, bylo nařízeno již dne 5.4.2002 a předvolání bylo žalovanému doručeno dne 10.4.2002. Plná moc právního zástupce stěžovatele, JUDr. Jana Havla, ze dne 16.2.1999 byla předložena Městskému soudu v Praze až dne 2.5.2002. Dle názoru Městského soudu v Praze bylo pouze věcí stěžovatele, aby předal svému právnímu zástupci předvolání k jednání, jak se ostatně stalo v případě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.4.2002, kterým byl stěžovatel vyzván k vyjádření k žalobě. Z těchto důvodů městský soud návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl.
Stěžovatel podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který se s usnesením Městského soudu v Praze ztotožnil a rozhodnutí potvrdil. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jakmile advokát převzal zastupování ve věci, záleželo pouze na něm, s jakou pečlivostí se ujal zastupování ve věci a jak se seznámil s obsahem spisu, tedy s tím, v jakém stádiu řízení se věc nachází. Důvody, kterými stěžovatel odůvodnil návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, se týkaly pouze žalovaného, nikoli jeho právního zástupce. Vzhledem k tomu, že na straně právního zástupce stěžovatele nebyly tvrzeny ani shledány žádné omluvitelné důvody zmeškání jednání uvedené v ustanovení §153b odst. 4 o.s.ř., ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty uvedené před obecnými soudy. Dále uvádí, že interpretace ustanovení §153b odst. 4 o.s.ř. soudy obou stupňů je natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní. V důsledku této interpretace bylo stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, jak stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále vyslovil názor, že tvrzené důvody omluvitelné neúčasti spočívající v tom, že předvolání k jednání se složkou stěžovatele a kalendář s poznamenanými termíny byly zničeny povodní, se přeneseně vztahují i na zástupce stěžovatele. Jestliže byly předvolání k jednání a kalendář zničeny povodní, nemohl být zástupce stěžovatele o termínu jednání od stěžovatele vyrozuměn. V důsledku těchto skutečností se nemohl stěžovatel ani jeho právní zástupce zúčastnit jednání nařízeného na den 17.9.2002.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny, se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1. Těmito kautelami se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolává porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, který zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu..." Podrobnosti a podmínky úpravy postupu, kterým je možno se domáhat svých práv, byly vyhrazeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny).
Ústavní soud konstatuje, že v občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Účelem tohoto institutu je umožnit rozhodnout věc ve sporném řízení při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka.
V dané věci byl Ústavní soud postaven před otázku, zda bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, spočívající v právu osobní účasti stěžovatele při soudním jednání.
Ústavní soud hodnotil, zda došlo k pochybení na straně soudů, když neinformovaly právního zástupce stěžovatele o nařízeném jednání. Plná moc právního zástupce stěžovatele byla do soudního spisu založena až po zaslání předvolání stěžovateli. Bylo tedy věcí stěžovatele, aby informoval svého právního zástupce o nařízeném jednání, neboť soudy svoji zákonnou povinnost informovat stěžovatele splnily. V tomto případě sám stěžovatel svým jednáním způsobil, že nemohl uplatnit svá procesním práva. Je nerozhodné, zda tak došlo proto, že stěžovatel neinformoval právního zástupce o nařízeném jednání, nebo proto, že stěžovatel právního zástupce informoval a tento se ze subjektivních příčin k jednání nedostavil.
S tezí uvedenou stěžovatelem, že důvody neúčasti se přeneseně vztahují i na právního zástupce stěžovatele, se nelze ztotožnit. Právní zástupce povodní zasažen nebyl a v účasti u jednání mu nic nebránilo. I při ztrátě informace o konkrétním datu jednání má právní zástupce, stejně jako stěžovatel, možnost kdykoli ze soudního spisu termín jednání zjistit. Pochybení bylo zcela evidentně na straně stěžovatele a jeho právního zástupce, když se neřídili zásadou "každý nechť řádně střeží svá práva".
Vzhledem k tomuto závěru nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu