ECLI:CZ:US:2005:4.US.636.05
sp. zn. IV. ÚS 636/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu J. K., právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Praha 4, Ve Svahu 1, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 24. srpna 2005, č.j. 5/OŽÚ/109281/2005Sch, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení čl. II bodu 3 zákona č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části zákona se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, kterým se navrhovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Obecního živnostenského úřadu Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 22. června 2005, č.j. MM/ŽO/OS/28332/2005/Va/R. Jím bylo navrhovateli pozastaveno provozování živnosti vázané v celém rozsahu předmětu činnosti "Projektová činnost v investiční výstavbě", do doby, než předloží doklady o splnění odborné způsobilosti k provozování živnosti pro sebe nebo svého odpovědného zástupce, maximálně však do tří měsíců od právní moci rozhodnutí.
Navrhovatel v podání uvedl, že byl držitelem oprávnění ve smyslu vyhlášky č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a držitelem průkazu vydaného podle ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění. Platnost průkazu nebyla nijak omezena. Navrhovateli byl rovněž vydán živnostenský list k provozování "Projektové činnosti v investiční výstavbě".
Napadeným článkem II., bod 3., zákona č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o změně výkonu"), došlo k zániku uvedeného oprávnění, což bylo následně realizováno popsaným rozhodnutím živnostenského úřadu Ústí nad Labem, a následně potvrzeno napadeným rozhodnutím krajského úřadu.
Navrhovatel uvedl, že napadené ustanovení zákona o změně výkonu dopadá na velké množství osob, jimž bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, takže jsou dány podmínky pro řízení podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon").
Navrhovatel shledal zásah do svých základních práv, zejména do práva zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zánikem oprávnění je mu znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost, a dále namítl, že čl. 26 odst. 2 a 4 Listiny nemůže být aplikován bez ohledu na čl. 4 odst. 4 Listiny. Rovněž napadená právní úprava je podle jeho názoru v rozporu s principem rovnosti, zaručeným v čl. 1 odst. 1 Listiny. Navrhovateli bylo odňato živnostenské oprávnění, ačkoliv jeho činnost vycházela z přibližně čtyřicetileté praxe, což je nerovné ve vztahu například k příslušníkům členských států EU, kteří budou moci vykonávat činnosti ve výstavbě pouze na základě diplomů, osvědčení či jiných dokladů o formální kvalifikaci.
Poukázal rovněž na trvalé pokusy o zrušení oprávnění kvalifikovaných osob od samého počátku platnosti zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu"). Podle navrhovatele si Parlament ČR již tehdy uvědomoval neústavnost tohoto postupu a novelou č. 275/1994 Sb., byla ze zákona o výkonu vypuštěna část ustanovení §34, takže držitelé oprávnění mohli i nadále vykonávat příslušné činnosti. Tím byla utvrzena právní jistota navrhovatele o možnosti vykonávat předmětnou činnost, zdokonalovat se v ní a investovat do technologické vybavenosti živnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 Zákona, je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 Zákona, je lhůta k podání ústavní stížnosti 60 dnů od doručení o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv přiznává.
Podle ustanovení §75 odst. 1 Zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) Zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka ustanovení §75 odst. 1 Zákona, pokud stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) Zákona je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 Zákona. Podle ustanovení §74 Zákona může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem.
V projednávané věci navrhovatel napadl rozhodnutí správního orgánu, které bylo přezkoumatelné v rámci správního soudnictví, a sice cestou správní žaloby adresované příslušnému krajskému soudu. Navrhovatel však tento postup nevyužil, a proto je třeba na jeho podání nahlížet jako na nepřípustné.
Zároveň však navrhovatel uplatnil moderační podmínku pro přijetí nepřípustného návrhu, stanovenou v ustanovení §75 odst. 1 písm. a) Zákona, a proto se Ústavní soud musel zabývat nejprve otázkou, zda podání svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy navrhovatele.
Základním kritériem byla geneze právní normy - zákona o výkonu. Jeho původní znění v ustanovení §34 limitovalo oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení k výkonu činnosti ve výstavbě podle dosavadních předpisů do jednoho roku od účinnosti zákona o výkonu (účinnost zákona o výkonu nastala 7. července 1992).
Novelou č. 164/1993 Sb., účinnou od 1. července 1993 byla prodloužena platnost oprávnění do 31. prosince 1994. Další novelou zákona o výkonu, č. 275/1994 Sb., byla časová limita zrušena.
Toto zrušení bylo také předmětem návrhu prezidenta republiky (vedený pod sp. zn. Pl. ÚS. 4/95), který namítal protiústavnost zrušení časového omezení oprávnění. Uvedl, že smyslem přechodné úpravy bylo poskytnutí možnosti žadatelům o autorizaci splnit podmínky zákona a předložit požadované náležitosti, a současně aby komora, kterou teprve zákon o výkonu ustavil, mohla organizačně zabezpečit nová oprávnění o způsobilosti k výkonu v určených stavebních oborech a činnostech.
Rovněž účastník tehdejšího řízení u Ústavního soudu - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - vyslovil přesvědčení, že právní úpravou, jejímž smyslem bylo ponechat různé druhy oprávnění až do doby, kdy bude věc komplexně řešena novým zákonem, nemohlo dojít k porušení principu rovnosti, protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněním získaným podle pozdějšího zákona či nikoliv.
Z uvedených vyjádření tedy není patrná protiústavnost časového omezení, jak ji konstatoval navrhovatel ve svém podání, a to bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu v předmětné věci (viz. též Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, nález č. 29, str. 209, resp. 168/1995 Sb.).
Další novelou zákona o výkonu, zákonem o změně výkonu, se Parlament ČR vrátil k původnímu přístupu, kdy opět poskytl lhůtu v trvání 12 měsíců od účinnosti zákona o změně výkonu (publikováno 31. července 2003 s účinností od 1. ledna 2004).
Z popsané geneze právní normy je zjevný úmysl zákonodárce, který si, s jistými změnami a mezikroky, zachoval kontinuitu, a současně poskytl osobám, které mají, či měly zájem o zachování možnosti vykonávat předmětnou činnost, lhůtu ke sladění svých oprávnění se zákonnými požadavky v celkovém trvání 13 let.
Přístup dotčených osob v období od 7. července 1992 do 31. prosince 1994 a následně od 31. července 2003 do 31. prosince 2004, které si zařídily autorizaci, lze chápat jako navrhovatelem popsané zdokonalování se v činnosti a další vzdělávání.
Přístup každého jednotlivce byl tedy zcela individuální. Dotčené osoby měly dostatek času pro zajištění oprávnění a bylo na jejich svobodném rozhodnutí, zda se zařídí zákonem nabízeným způsobem, či nikoliv. Za tohoto stavu nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že podání navrhovatele svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Neposoudil proto přípustnost ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) Zákona.
Přípustnost ústavní stížnosti je, jak již bylo výše popsáno, založena na principu subsidiarity, a navrhovatel zjevně nevyčerpal prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.To je v daném případě důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Ve vztahu k ústavní stížnosti je návrh na zrušení části zákona rovněž založen na principu subsidiarity. To znamená, že nastanou-li důvody k odmítnutí ústavní stížnosti, sleduje její osud i návrh na zrušení části zákona.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) Zákona senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) Zákona. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona je důvodem pro odmítnutí návrhu jeho nepřípustnost. V souladu s tímto ustanovením tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost spolu s návrhem odmítnout tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně senátu