ECLI:CZ:US:2005:4.US.64.05
sp. zn. IV. ÚS 64/05
Usnesení
IV. ÚS 64/05
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Julií Xinupulosovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2004, sp.zn. 2 To 116/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2004, čj, 52 Nt 26/2004-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V. M. (dále jen "stěžovatel") byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003 pravomocně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen dle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně, se zařazením pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou; dále i k trestu zákazu činnosti.
Stěžovatel podal cestou advokátky návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch odsouzeného v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 7/2000. Návrh odůvodnil tím, že zajistil nové důkazy k 2. bodu výroku rozsudku, které v kontextu s již provedenými důkazy jsou schopny odůvodnit jiné, pro něj příznivější rozhodnutí. Navrhl tedy doplnit dokazování výslechem svědka M. k tvrzením pana Č., popřípadě jejich vzájemnou konfrontaci a dále výslech svědků Č., R. a K.
K nařízenému veřejnému zasedání se stěžovatel ze zdravotních důvodů nedostavil a požádal o konání jednání v jeho nepřítomnosti. V řízení byli vyslechnuti svědci P. R. a J. Č. V průběhu dokazování advokátka stěžovatele navrhla výslech svědka M., případně konfrontaci mezi ním a svědkem Č. Soud se k tomuto návrhu nevyjádřil, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 4. 2004 a následně dospěl k závěru, že svědci neuvedli žádné další a tudíž nové skutečnosti k předmětné trestní věci, a nezpochybnili tak žádný ze závěrů Krajského soudu v Brně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, a návrh usnesením ze dne 2. 4. 2004 zamítnul s odůvodněním, že nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. řádu.
Ve stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí obnovy stěžovatel vznesl požadavek na opětovný výslech svědka Č. a jeho konfrontaci se svědkem M. Vrchní soud v Olomouci stížnost v neveřejném zasedání zamítl usnesením ze dne 8. 11. 2005, v němž podrobně odůvodnil svůj závěr, že v posuzované věci nevyšly najevo skutečnosti ani důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Vrchní soud se vypořádal i s návrhem stěžovatele na konfrontaci svědků Č. a M.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení spatřuje v tom, že dle jeho názoru soudy obou stupňů neodůvodnily odmítnutí důkazního návrhu na výslech, případně konfrontaci, svědků M. a Č.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že všechny skutečnosti soudu k dané věci známé jsou již obsahem jeho napadeného usnesení ze dne 2. 4. 2004.
Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 Nt 26/2004 a sp. zn. 11 T 7/2000, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, obsahem napadených usnesení a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny tím, že obecné soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, neprovedly dokazování za účelem potvrzení či vyvrácení svědecké výpovědi svědka Č. a vůbec se nezabývaly navrhovaným důkazem výslechem svědka M. Obecné soudy dále neodůvodnily odmítnutí důkazního návrhu na výslech a případnou konfrontaci svědka M. se svědkem Č.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že záruky článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel fakticky domáhá a který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu, jsou obsaženy také v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícím právo na spravedlivý proces. Z toho důvodu bude Ústavní soud věc posuzovat i z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat (ostatně ve své ústavní stížnosti ani tak nečiní) záruk, které článek 6 odst. 1 Úmluvy přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není tento případ.
Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatel může dovolávat čl. 36 odst. 1 Listiny, který je v porovnání čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Stěžovatel namítl, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, především že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. K tomuto tvrzení nutno uvést, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K námitce stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy za účelem potvrzení či vyvrácení svědecké výpovědi svědka Č. a neodůvodnily odmítnutí důkazního návrhu na výslech a případnou konfrontaci svědka M. se svědkem Č., Ústavní soud uvádí, že tato tvrzení lze částečně akceptovat pouze ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí, v němž se dle názoru Ústavního soudu krajský soud skutečně opomněl vypořádat s návrhem advokátky stěžovatele na výslech svědka M., resp. jeho konfrontaci se svědkem Č. Uvedené pochybení však napravil stížnostní soud, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 4. Protože však spravedlivost řízení Ústavní soud posuzuje v jeho celku, nelze než i v tomto případě konstatovat, že tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení jsou zjevně neopodstatněná. Odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu