ECLI:CZ:US:2005:4.US.640.05
sp. zn. IV. ÚS 640/05
Usnesení
IV. ÚS 640/05
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2005 o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Pavlou Karlovskou, advokátkou, Advokátní kancelář v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.2001, č.j. 19 Cm 1090/97-42, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3.5.2002, č.j. 45 ENc 4204/2002-4, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 4.7.2005, č.j. 36 Co 71/2005-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26.9.2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27.9.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem v nalézacím řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 1090/97 ustanovil žalovanému - stěžovateli opatrovníka z důvodu stěžovatelova neznámého pobytu s odůvodněním, že stěžovatel nesdělil příslušnému rejstříkovému soudu změnu svého podnikatelského sídla a místo skutečného bydliště. Dne 15.1.2001 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedený rozsudek, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Dne 3.5.2002 vydal Okresní soud v Liberci usnesení, jímž nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného a k úhradě nákladů exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.2001. Toto usnesení stěžovatel převzal až dne 29.9.2004.
Proti usnesení Okresního soudu v Liberci o nařízení exekuce se stěžovatel včas odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Stěžovatel byl toho názoru, že v nalézacím řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem mu byla odňata možnost jednat před soudem. Uváděl, že soud provedl neúplné šetření o jeho pobytu, neboť již od roku 1993 bydlí na adrese Liberec, kam mu jiná pošta byla běžně doručována, včetně úřední korespondence. Z tohoto důvodu měl za to, že rozsudek, který je exekučním titulem, není pravomocný. Odvolací soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že tato námitka je relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku v nalézacím řízení, a nikoli v řízení vykonávacím. Okolnost, že soudní řízení, které předcházelo vydání vykonávaného rozhodnutí bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení a uvádí argumenty vznesené před obecnými soudy. Mimo jiné uvádí, že o skutečnosti, že je proti němu pro předmětnou pohledávku vedeno nějaké řízení, se dozvěděl až při návštěvě exekutora v místě jeho bydliště dne 29.9.2004. Exekutor navštívil stěžovatele za účelem zjištění a zajištění stěžovatelova majetku a stěžovateli současně předal usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3.5.2002 o nařízení exekuce.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i skutečnost, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní soud se obdobnými případy jako je případ stěžovatelův již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval (srov. II. ÚS 565/03, dostupné na www.judikatura.cz, I. ÚS 559/2000, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 27, Nález č. 111, str. 233, IV. ÚS 614/03, nepublikováno). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přihlíží Ústavní soud ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo napadené rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno; co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, bere Ústavní soud v úvahu, zda ústavní stížnost byla podána v 60 denní zákonné lhůtě ode dne, kdy se stěžovatel o existenci rozsudku poprvé dověděl. Z odůvodnění uvedeného nálezu I. ÚS 559/2000 lze uvést, že napadený rozsudek obecného soudu byl zrušen též proto, že "Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby opatrovník do důsledku hájil zájmy nepřítomného ... . ... ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření"
Stěžovatelův případ je z hlediska jeho postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný se shora uvedenými případy, a proto Ústavní soud v projednávané věci posoudil ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti meritornímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů vyložených ve shora citovaném nálezu odchýlit.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadá exekuční titul, tj. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.1.2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Ze spisového materiálu i z ústavní stížnosti je zřejmé, že o existenci napadeného rozsudku se stěžovatel dověděl zcela jistě dne 29.9.2004, kdy mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3.5.2002 o nařízení exekuce, ve kterém je uveden jako exekuční titul ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Liberci. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Liberci tedy marně uplynula dne 28.11.2004. Z výše uvedeného plyne, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Liberci byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 4.7.2005 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3.5.2002 o nařízení výkonu rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje v tomto případě za adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť napadá rozhodnutí, která již sice nabyla právní moci, ale jejich dopad do sféry ústavně chráněných práv stěžovatele je zvratitelný. Stěžovatel je zásadně povinen nejprve vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky v systému obecného soudnictví, které má k dispozici. Výkon rozhodnutí nařízený uvedeným usnesením soudu prvního stupně (potvrzený soudem odvolacím) může být v tomto případě zastaven i bez zásahu Ústavního soudu. Vhodným procesním prostředkem je návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 a násl. o.s.ř. Za tohoto stavu nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, takže je v této části ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu dílem jako návrh podaný opožděně a dílem jako návrh nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj