ECLI:CZ:US:2005:4.US.651.05
sp. zn. IV. ÚS 651/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci KASSEX s.r.o., IČ: 46900837, se sídlem Kojetínská 3368, Kroměříž, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hůrka 218, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 2. srpna 2005, č.j. 54/59 300/2004-543, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. října 2005, doručenou Ústavnímu soudu dne ze dne 4. října 2005, brojil stěžovatel proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 2. srpna 2005 (54/59 300/2004-543), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18. srpna 2003 (1821/02/FŘ/120), jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele vůči rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 4. prosince 2001 (113489/01/320911/2580) o dodatečném vyměření daně z příjmu právnických osob za rok 1998 ve výši 509.250,- Kč.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení základního práva stěžovatele plynoucí z čl. 2 odst. 2 , čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") došlo tím, že Ministerstvo financí ČR jako instančně vyšší správce daně zamítlo žádost stěžovatele dle §55b [zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád")] daňového řádu o povolení přezkoumání rozhodnutí odvolacího orgánu i přesto, že rozhodnutí nemá oporu ve spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, což může mít za následek zároveň i nepřezkoumatelnost skutkových závěrů. Správce daně i odvolací orgán pominuli některé z důkazních prostředků, nevypořádali se s ním, což mělo za následek, že důkazní návrhy či námitky stěžovatele nebyly v řízení věcně projednány (např. námitky proti znaleckému posudku, rozpor s ust.§33 daňového řádu) a dostatečně nezjistili okolnosti rozhodné pro posouzení, které výdaje stěžovatele jsou uznatelnými výdaji.
Stěžovatel jako daňový subjekt se neztotožňuje s posouzením správce daně zda určité výdaje stěžovatele jsou daňově uznatelnými výdaji pro stanovení základu daně. Podle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že Ministerstvo financí ČR, odvolací orgán i správce daně - stručně řečeno - v řízení postupovali v rozporu s ustanoveními hmotně právního předpisu (zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění) i procesním předpisem (daňový řád). Jejich postup je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť daně a poplatky je možné ukládat jen na základě zákona (dle čl. 11 odst. 5 Listiny) a státní orgány vycházely jen z interního předpisu Ministerstva financí, (pokyn MF č. D-190, Opatření FMF č.j. V/20 100/1992).
Stěžovatel dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 173/01, III ÚS 617/2000, a tvrdil, že výše označeným rozhodnutím byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Ministerstva financí ČR, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu orgánu veřejné moci a současně i postupu stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci nepřípustná.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí Ministerstva financí ČR (dle ust. 55b daňového řádu), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele vůči rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži o dodatečném vyměření daně z příjmu právnických osob za rok 1998. Z tohoto postupu je zřejmé, že stěžovatel využil svého práva na odvolání proti výše uvedenému dodatečnému platebnímu výměru, a dále, domnívaje se, že jsou naplněny zákonem stanovené podmínky, podal žádost o přezkoumání dodatečného platebního výměru, využil opravné prostředky (řádný i mimořádný) upravené daňovým řádem. Neznamená to však, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Stěžovatel v zákonné lhůtě nepodal proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele vůči rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži správní žalobu, ačkoliv toto rozhodnutí není ze soudního přezkoumání vyloučeno, naopak právě rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla stěžovateli jako daňovému subjektu doměřena daň, je typickým rozhodnutím podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Dále ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podáním ze dne 24. října 2005 u správce daně podal žádost o povolení obnovy řízení, tedy mimořádný opravný prostředek dle daňového řádu proti totožnému rozhodnutí, které je předmětem ústavní stížnosti. O žádosti na obnovu řízení dosud nebylo správcem daně rozhodnuto.
Ústavní soud konstatuje, že nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (v daném případě správní žaloby), stěžovatel sám svým jednáním způsobil, že rozhodnutí státního orgánu nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno soudem. Pokud stěžovatel správní žalobu nepodal, ač byl k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněn, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatele se nemohl zabývat.
Takto podaná ústavní stížnost byla proto posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. prosince 2005
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj