ECLI:CZ:US:2005:4.US.670.05
sp. zn. IV. ÚS 670/05
Usnesení
IV. ÚS 670/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2005 o ústavní stížnosti L.H., zastoupeného JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem, AK Hybernská 9, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004, čj. 9 Cmo 405/2002-493, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 1999, čj. 22 Cm 1133/95-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o návrhu na zaplacení částky 69 018 835,31 Kč ze směnky.
Jak vyplynulo z rozsudků připojených k ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný týmž soudem dne 9. 2. 1995 pod čj. Sm 202/94-20, (výrok I.), uložil odpůrcům, tj. Společnosti sv. Michala, spol. s r. o., (odpůrce 1) a stěžovateli (odpůrce 2), povinnost zaplatit navrhovateli, JUDr. Josefu Karlíkovi, správci konkurzní podstaty úpadce Česká banka, a.s., Praha, společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 140 975,- Kč (výrok II.) a zaplatit státu náklady za zpracované znalecké posudky v částce 5 940,- Kč (výrok III.).
K odvolání obou odpůrců a vedlejší účastnice H. H., která v řízení vystupovala na straně stěžovatele a odvolala se do výroku o náhradě nákladů řízení směřujícímu proti stěžovateli, Vrchní soud v Praze nevyhověl návrhu navrhovatele na změnu žaloby (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli potvrdil (výrok II.), ve vztahu k druhému odpůrci změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k odpůrci 1) zrušil a zrušil i závislé výroky pod body II. a III. výroku napadeného rozsudku (výrok III.), rozhodl, že navrhovatel je povinen nahradit odpůrci 1) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 563 522,50 Kč (výrok IV.), rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit navrhovateli náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 90 300,- Kč (výrok V.), ve vztahu k vedlejší účastnici potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu (výrok VI.) a zastavil řízení o odvolání obou odpůrců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 1999 čj. 22 Cm 1133/95-384, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 9. 1999 (výrok VII.).
Usnesením ze dne 28. 7. 2005, čj. 29 Odo 571/2004-551, Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání odpůrce 1) a stěžovatele proti výrokům II., III. a V. rozsudku soudu II. stupně tak, že řízení o dovolání odpůrce 1) zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatele odmítl (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit navrhovateli na nákladech dovolacího řízení 9 014,30 Kč (výrok III.).
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, vznáší námitky k postupu soudů I. a II. stupně při provádění a hodnocení důkazů a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu věcně argumentuje.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému pojednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
V projednávaném případě zjistil, že stěžovatel odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z výše uvedeného vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně lze odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolání bylo v souladu s přechodnými ustanoveními části dvanácté, hlavy první, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb. projednáno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a ve vztahu k výroku III. rozsudku odvolacího soudu odmítnuto pro subjektivní nepřípustnost odvolatele (tento výrok se dotýkal jiného odpůrce). Ve vztahu k výroku II. dovolací soud dovolání odmítl rovněž jako nepřípustné, neboť neshledal vady řízení taxativně uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. v tehdy účinném znění, nebyl dán důvod přípustnosti dovolání podle §238 o.s.ř., neboť šlo o potvrzující výrok rozsudku soudu I. stupně, který byl prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci, a konečně dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil a ani stěžovatel před vydáním rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil. Z těchto závěrů vzal Ústavní soud za prokázané, že dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR, ale proto, že bylo nepřípustné ze zákona, když stěžovatel sám si procesní prostor pro připuštění dovolání samotným dovolacím soudem nevytvořil, k čemuž byl dovolací soud při svém rozhodování povinen přihlédnout.
Za daného procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně počítat od doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. ode dne 26. 3. 2004. Byla-li tedy ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 15. 10. 2004, stalo se tak zjevně po lhůtě k jejímu podání stanovené. Ústavní soud se proto věcnými námitkami stěžovatele nemohl zabývat.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, je princip subsidiarity, nacházející své vyjádření v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). V této souvislosti není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžadující od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudky obecných soudů jako celek, přestože tyto obsahují výroky (I., III., IV. a VI. rozsudku soudu II. stupně), jež se dotýkají jiných subjektů než stěžovatele. V tomto rozsahu jde o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, když navíc šlo částečně o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj