ECLI:CZ:US:2005:4.US.75.05
sp. zn. IV. ÚS 75/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. 7. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. č. 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2003, č. j. 23 C 70/2002-102, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 Co 24/2004-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž bylo určeno, že stěžovatel zasáhl do osobnostních práv E. E. (dále jen "vedlejší účastnice").
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 23 C 70/2002, z nějž vyplynulo následující:
Dne 16. 8. 2002 bylo u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zahájeno řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala ochrany svých osobnostních práv před neoprávněnými zásahy ze strany stěžovatele. Tyto zásahy spočívaly dle tvrzení vedlejší účastnice v tom, že stěžovatel jí samotné, jejímu manželovi a jejímu synovi zasílal korespondenční lístky, v nichž nepravdivě uváděl, že mu vedlejší účastnice dluží z titulu půjčky 13 280 Kč, resp. 12 887 Kč, a že neoprávněně zadržuje jeho movité věci. Stěžovatel v textu korespondenčních lístků označoval vedlejší účastnici za osobu nemorální, finančně nespolehlivou a nepoctivou. Korespondenční lístky byly stěžovatelem zasílány záměrně na adresu zaměstnavatele vedlejší účastnice, a to formou otevřené zásilky, kterou si mohl z okruhu zaměstnanců kdokoliv přečíst. Stěžovatel zvolil tuto formu s úmyslem poškodit pověst vedlejší účastnice, k čemuž také došlo, když se k ní její spolupracovníci začali chovat s nedůvěrou a i zaměstnavatel reagoval způsobem, jež mohl být vedlejší účastnicí vnímán jako ohrožení další existence jejího pracovního poměru.
Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č. j. 23 C 70/2002-102, žalobě vedlejší účastnice vyhověl, když stěžovateli uložil povinnost zdržet se zasílání otevřených zásilek uvedeného obsahu výše jmenovaným osobám a doručit vedlejší účastnici na adresu jejího zaměstnavatele korespondenční lístek s omluvou.
Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že jednáním stěžovatele byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik nároků uvedených v §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel neprokázal pravdivost tvrzení obsažených v korespondenčních lístcích, naopak újma na straně stěžovatelky v podobě problémů v zaměstnání byla doložena dostatečně.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním. V něm uvedl, že dluh vedlejší účastnice dle jeho přesvědčení stále existuje, byť by byl promlčen. Jako věřitel byl oprávněn domáhat se splnění takového závazku, jeho jednáním tedy nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do práv vedlejší účastnice. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že se nedostatečně zabýval otázkou porušení listovního tajemství ze strany spolupracovníků vedlejší účastnice, když se nevypořádal s námitkou, že tyto osoby neměly právo se seznamovat s obsahem zásilek adresovaných vedlejší účastnici, dále že nepřihlédl ke všem důkazům a tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav a věc po právní stránce nesprávně posoudil.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 Co 24/2004-143, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů přijal zcela přiléhavé skutkové i právní závěry. Konstatoval, že stěžovatel postupoval při vymáhání tvrzeného dluhu nestandardním a nepřiměřeným způsobem, a to zejména s ohledem na frekvenci upomínek, jejich obsah a skutečnost, že byly zasílány vedlejší účastnici do zaměstnání. Vrchní soud se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel neoprávněně zasáhl do osobnostních práv vedlejší účastnice. Stěžovateli přisvědčil pouze v tom, že se krajský soud nevypořádal s otázkou listovního tajemství. V této souvislosti krajský soud dovodil, že je možné, aby osoby doručující zásilku získaly vědomost o jejím obsahu, aniž by porušily listovní tajemství. Tyto osoby totiž musí ze zásilky čerpat informace o adresátovi, přičemž s přihlédnutím k formě a grafické úpravě zásilky nelze vždy vyloučit, že současně nezjistí i její obsah, jako tomu bylo v tomto případě, kdy stěžovatel užíval velkých červených písmen zdůrazňujících, že se jedná o dlužnickou upomínku.
II.
Rozhodnutí krajského a vrchního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále namítal, že obecné soudy nezjistily úplně skutkový stav věci, když zamítly jeho důkazní návrhy, jimiž zamýšlel prokázat oprávněnost uplatňovaných nároků, a svá rozhodnutí založily pouze na důkazech předložených vedlejší účastnicí, které byly ovšem zavádějící a neprůkazné.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s argumentací vrchního soudu týkající se listovního tajemství, neboť byl přesvědčen, že osoby doručující korespondenci v případech, kdy je jim adresát znám a přesně ví, kde se nachází, nemusí zkoumat grafickou úpravu korespondenčního lístku. Stěžovatel byl přesvědčen, že osoby, které se dostaly do styku s předmětnou korespondencí, neměly žádné oprávnění číst celý text korespondenčního lístku.
Dle názoru stěžovatele vedly obecné soudy řízení způsobem, jež byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, přičemž obě řízení byla zatížena i dalšími vadami porušujícími právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud pouze konstatoval, že se v odvolacím řízení nedopustil porušení zmíněných ústavních ani procesních pravidel, ve svém rozhodnutí se důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalovaného a nemá důvod své závěry měnit, proto zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta.
Krajský soud konstatoval, že dle jeho názoru k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Zároveň také upozornil na skutečnost, že nesouhlas stěžovatele s tím, jak soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti hodnotil důkazy, nelze považovat za postup znamenající porušení práva na nestranný a spravedlivý proces. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navrhované důkazy, nýbrž je oprávněn důkazní návrhy posoudit a rozhodnout, které důkazy provede. Co se týče otázky listovního tajemství, považuje krajský soud jednání stěžovatele za ryze účelové a v rozporu s vlastními vyjádřeními stěžovatele učiněnými v průběhu řízení. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze došlo-li současně k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán zasáhnout. V tomto případě však Ústavní soud existenci takového zásahu neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím obecných soudů neprovést některé jím navrhované důkazy a dále s právním názorem vrchního soudu na tvrzené porušení listovního tajemství.
Ve vztahu k dokazování poukazuje Ústavní soud na ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu, z nějž vyplývá, že obecný soud je tím, komu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede. V případě, že soud návrh na provedení důkazu zamítne, je vždy povinen toto své rozhodnutí odůvodnit, což obecné soudy učinily, a to způsobem ústavně konformním. Za těchto okolností nelze neprovedení některých navrhovaných důkazů považovat za porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Pokud jde o právní názor vrchního soudu, jenž dovodil, že je možné, aby doručovatel otevřené zásilky zjistil s ohledem na její grafickou úpravu i její obsah a neporušil přitom listovní tajemství, není takový názor ústavně nekonformní. Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by mezi tímto právním názorem a skutkovými zjištěními existoval extrémní nesoulad, jež by vedl k tomu, že by se předmětný právní názor jevil jako nepřijatelný a svévolný. Takový rozpor však Ústavním soudem zjištěn nebyl.
Ústavní soud po přezkoumání řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, detailně popsaly, které skutečnosti považují za prokázané a na základě jakých důkazů, a z těchto skutkových zjištění vyvodily přiléhavé právní závěry. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze v žádném případě vykládat jako právo jednotlivce na akceptaci jeho právního názoru soudem a na rozhodnutí v jeho prospěch.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 7. 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu