ECLI:CZ:US:2005:4.US.80.05
sp. zn. IV. ÚS 80/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. února 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) JUDr. F. M., 2.) Mgr. J. N., 3.) Ing. T. Š. 4.) Ing. D. Z., všichni zastoupeni JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 14 Cmo 405/2004 - 449, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 227, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 335, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody garantované ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 227, bylo stěžovatelům a vedlejšímu účastníku, L. Č., zakázáno bez předchozího souhlasu likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČ: 44269595, uzavírat za tuto společnost smlouvy, zejména mandátní, kupní a nájemní, které by obsahovaly majetkové závazky pro tuto společnost (výrok I.). Dále byl odmítnut návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud zakázal výše jmenovaným bez předchozího souhlasu likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, IČ: 44269595, jakkoli nakládat s movitým i nemovitým majetkem této společnosti a s jejími cennými papíry (výrok II.).
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 29 Cm 7/2001 - 335, byl odmítnut návrh stěžovatele Ing. Z. na nařízení předběžného opatření ve výroku usnesení specifikovaného pod body 1. - 3.
V záhlaví citovaným usnesením pak Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Cm 7/2001 - 227 ve vyhovujícím výroku (výrok I.) potvrdil a usnesení téhož soudu č. j. 29 Cm 7/2001 - 355 změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Dále určil lhůtu pro nařízení ústního jednání soudem prvního stupně ve věci samé - do dvou měsíců od vrácení spisu od odvolacího soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení odvolacího soudu vykazuje tolik závažných vad a pochybení, že je nezákonné a tedy neústavní. Dle jejich názoru napadené usnesení odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, je v rozhodných částech nepřezkoumatelné, je v hrubém rozporu s hmotným právem a předjímá rozhodnutí ve věci samé. Dále se stěžovatelé domnívají, že odvolací soud pochybil při zjišťování skutkového stavu. Jelikož mají stěžovatelé zato, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody chráněná výše citovanými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatelů nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. Napadené usnesení odvolacího soudu není de facto posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, neboť jde o opatření dočasné a zároveň nejde o rozhodování ve věci samé. Z tohoto důvodu není v daném případě pro řízení před Ústavním soudem splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje. O tom, zda v řízení, jehož jsou stěžovatelé účastníky, nebyla porušena jejich základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj