ECLI:CZ:US:2005:4.US.92.05
sp. zn. IV. ÚS 92/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a ve věci ústavní stížnosti J. D. a O. D., zastoupených JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 C 1645/98, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 22 Co 123/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2260/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 18. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejších účastníků, manželů Kratochvílových, k benzinové čerpací stanici a jejímu příslušenství tak, že předmět podílového spoluvlastnictví byl přikázán do společného jmění vedlejších účastníků. Vedlejším účastníkům pak byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům jako vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 12.000.000 Kč. Na základě odvolání stěžovatelů bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno Krajským soudem v Praze a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání proti odvolacímu rozhodnutí tak, že jej pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že rozhodnutí ve věci vychází ze skutkových zjištění, která soud učinil na podkladě důkazů, které v průběhu řízení vůbec neprovedl. Okresnímu soudu totiž byly při prvém jednání konaném dne 22. 4. 1999 předloženy listinné důkazy, jež mají pro rozhodnutí ve věci samé zásadní význam, konkrétně výpis z katastru nemovitostí, kolaudační rozhodnutí, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, stavební povolení, smlouva o sdružení. Soud pouze konstatoval shodnost originálů s kopiemi listin, důkaz způsobem předpokládaným občanským soudním řádem jimi však neprovedl. Přesto soud prvního stupně vycházel právě z těchto důkazů, a odkázal na ně v potvrzujícím rozsudku také odvolací soud. Přitom při dalším ústním jednání konaném dne 8. 6. 1999 byly soudu předloženy další listinné důkazy, které soud četl k důkazu a následně vrátil právnímu zástupci, a zde proto již bylo podle stěžovatelů postupováno zcela v intencích občanského soudního řádu. Dále se podle stěžovatelů nalézací soud nevypořádal s důkazním návrhem na výslech svědka JUDr. J. K. S tímto důkazním návrhem se soud v řízení nijak nevypořádal a zcela opomněl uvést důvody, proč tento důkaz nepovažoval za nutné provést. Podle stěžovatelů taková pochybení zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů a jejich protiústavnost, neboť od obecných soudů lze vyžadovat, aby důkazy po formální stránce správně provedly a aby se pak precizně vypořádaly nejen s důkazy v řízení provedenými, ale i se všemi důkazními návrhy.
Vzhledem k tomu, že v dané věci soudy této povinnosti nedostály, porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelů vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 7 C 1645/98.
Ústavní soud po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a jejich konfrontaci se spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře uvedl, že jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku zkrácen na svých hmotných právech (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, č. 19, str. 327).
V daném případě stěžovatelé namítli, že nalézací soud sice vycházel ve svých právních závěrech z obsahu předložených listin, nicméně tyto listiny neprovedl jako důkaz v souladu s ustanovením §129 o. s. ř. To předpokládá, že důkaz listinou se provádí přečtením nebo sdělením jejího obsahu. Takový způsob "zprocesnění" listiny sleduje především ten účel, aby přímo při jednání byli účastníci řízení obeznámeni s obsahem listiny a se skutečnostmi, které listina prokazuje tak, aby eventuelně údaje v nich obsažené mohly být konfrontovány s bezprostředními výhradami účastníků řízení.
Z protokolu z jednání ze dne 22. 4. 1999 založeného na č. l. 37 spisu Okresního soudu Praha-západ Ústavní soud zjistil, že byla konstatována shodnost předložených originálů listinných důkazů s jejich kopiemi, přičemž z protokolu výslovně nevyplývá, že by byl k důkazu čten obsah listin. Ústavní soud k této námitce stěžovatelů poznamenává, že listiny, na jejichž nesprávné provedení jako důkazu, stěžovatelé poukázali, byly převážně listinami veřejnými, u nichž se presumuje pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno, ledaže by byl v řízení prokázán opak. Navíc šlo o listiny jak obecně veřejně dostupné (výpisy z katastru nemovitostí), tak listiny, jejichž obsah musel být stěžovatelům znám (kolaudační rozhodnutí, stavební povolení, smlouva o sdružení), neboť byli účastníky příslušných řízení, v nichž byly tyto listiny pořízeny, a příslušných právních úkonů. Ústavní soud považuje za podstatné i to, že stěžovatelé nezpochybňovali pravdivost údajů uvedených v těchto listinách, ale pouze napadali způsob jejich "zprocesnění" jako důkazů, tedy porušení pravidel stanovujících provádění důkazů v objektivní poloze.
Rovněž je evidentní, že procesní aktivita stěžovatelů byla zaměřena na prokázání skutečnosti, že stěžovatelé vynaložili větší část prostředků na pořízení a provoz benzinové čerpací stanice než vedlejší účastníci. Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, z předložených listin vyplynulo, že podíl stěžovatelů činí jednu polovinu. Samotná skutečnost, že tyto listiny nebyly provedeny jako důkaz v souladu s o. s. ř., nezbavovala stěžovatele důkazního břemene k prokázání jejich tvrzení, že jejich vlastnický podíl byl ve skutečnosti ve výši 80%. To, že stěžovatelé ve skutečnosti vložili do vybudování a provozu čerpací stanice větší část prostředků, je pak skutečností, která nebyla a ani nemohla být předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku již uvedl odvolací soud.
Jinými slovy, Ústavní soud nikterak nezpochybňuje povinnost obecných soudů provádět důkazy tak, jak jim výslovně ukládá občanský soudní řád. Na druhou stranu v daném případě takové procesní pochybení nalézacího soudu nebylo intenzity, která by znamenala porušení subjektivního základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, a současně ani nemohlo mít vliv na výsledné hmotněprávní postavení stěžovatelů v předmětném řízení.
Pokud jde o námitku stěžovatelů stran ignorování jejich důkazního návrhu ve formě výslechu svědka, je třeba přisvědčit stěžovatelům, že je povinností soudu, pokud takový návrh nepřijme, odůvodnit důvody, které jej k tomu vedly (například irelevance nebo redundance důkazu). V daném případě ovšem ani provedení tohoto důkazu by vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nebylo způsobilé zvrátit rozhodnutí soudu ve věci samé, byť je nesporně pochybením soudu, pokud takovou úvahu neuvede v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že obě stěžovateli namítaná procesní pochybení nalézacího soudu, která nezhojily ani soud odvolací a dovolací, neměla a nemohla mít vliv na meritorní rozhodnutí soudů, resp. zejména na tu část rozhodnutí, jež se týkala výše finančního vypořádání podílového spoluvlastnictví, proti níž stěžovatelé brojili. Případné zrušení napadených rozhodnutí pro takové procesní vady by podle Ústavního soudu nebylo způsobilé zvrátit v novém řízení meritorní rozhodnutí obecných soudů a nikterak by se nemohlo promítnout do změny hmotněprávního postavení stěžovatelů, které lze v tomto řízení dosáhnout.
Jak uvedeno shora, nikoliv každé porušení procesních pravidel v objektivní poloze musí nutně zakládat porušení subjektivního základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že v daném případě procesní vady nedosahovaly takové povahy a intenzity, jež by Ústavní soud vedly k závěru o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu