ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.9.03
sp. zn. Pl. ÚS 9/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu Okresního soudu v Břeclavi na zrušení ustanovení §5 odst. 4, §11 odst. 11 a §11 odst. 12 věty prvé zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a doručeným Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2003, Okresní soud v Břeclavi (dále jen "navrhovatel") navrhl zrušení shora označených ustanovení zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemkových úpravách").
Navrhovatel uvedl, že pochybnosti o ústavnosti shora označených ustanovení zákona o pozemkových úpravách získal během projednávání dědictví ve věci sp. zn. D 658/99. V uvedené věci jde o dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli K. K., který zemřel dne 17. 5. 1999, konkrétně nemovitostí nacházejících se v katastrálním území H. u B. Po pravomocném skončení soudního řízení odmítl Katastrální úřad v B. zapsat důsledky, vyplývající ze soudního rozhodnutí, protože po smrti zůstavitele byly na zmíněných pozemcích provedeny pozemkové úpravy podle shora citovaného zákona o pozemkových úpravách.
Podle navrhovatele je protiústavní především ustanovení §5 odst. 4 (v době projednávání tohoto návrhu Ústavním soudem je identické ustanovení obsaženo v §5 odst. 6) zákona o pozemkových úpravách, podle něhož "zemřel-li vlastník pozemku, který je předmětem pozemkových úprav, a soud o dědictví pravomocně usnesením ještě nerozhodl, jsou účastníky řízení o pozemkových úpravách osoby podle sdělení soudu nebo soudního komisaře. Tyto osoby si na výzvu pozemkového úřadu mohou, do stanovené lhůty, určit zástupce pro doručování písemností. V případech, kdy soud nebo soudní komisař nepodá sdělení ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem, zastupuje tyto osoby v řízení o pozemkových úpravách opatrovník, kterým může být i obec". Toto ustanovení je podle navrhovatele v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dědictví se nabývá k okamžiku úmrtí vlastníka (viz §460 občanského zákoníku). V době, kdy je již známo, že původní vlastník zemřel, může pozemkový úřad postupovat podle zákona o pozemkových úpravách. Podle navrhovatele může, avšak nemusí, dát soudu podnět k dodatečnému projednání dědictví. Soud ani soudní komisař nemůže, před pravomocným skončením dodatečného projednání dědictví, podávat pozemkovému úřadu jakékoliv stanovisko "o určitých osobách v zákoně podivně definovaných". Vlastníkem je totiž vždy dědic, po skončeném dědickém řízení, zpětně ke dni smrti zůstavitele.
Navrhovatel dále požadoval zrušení §11 odst. 11 zákona o pozemkových úpravách, podle něhož "nebylo-li projednáno dědictví po vlastníkovi, jehož pozemky jsou dotčeny řešením ve smyslu §2, do doby rozhodnutí o přechodu vlastnických práv podle odstavce 8, jsou předmětem dědictví pozemky v souladu se schváleným návrhem (odstavec 4), namísto původních pozemků zůstavitele. V těchto případech bude po právní moci rozhodnutí podle odstavce 8 evidován v katastru nemovitostí jako vlastník takového předmětu dědictví zůstavitel, a to až do doby provedení záznamu o změně vlastnických a jiných věcných práv ve prospěch dědiců". Toto ustanovení je, podle navrhovatele, v rozporu s ustanovením §11 odst. 12 téhož zákona a s čl. 11 odst. 1 Listiny, protože vlastníkem je, v době projednávání dědictví, již zpětně ke dni smrti podle §460 obč. zák. ten z dědiců, který potom pozemek nabude v dědickém řízení. Soudu nemůže nikdo přikazovat, co má v dědictví projednat. Protože se dědictví projednává podle stavu ke dni úmrtí, musí soud, v souladu se zněním §11 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách, projednat staré pozemky s vysvětlením, že podle schváleného návrhu budou, po výměně vlastnických práv, přiděleny pozemky nové.
Konečně je, podle navrhovatele, nutno zrušit též prvou větu §11 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách, podle níž "právní stav podle schváleného návrhu je závazný i pro právní nástupce vlastníků pozemků". Podle navrhovatele zákon žádné nástupce vlastníků pozemků nezná, u každého pozemku je vždy vlastník, který je plně vázán zákonem o pozemkových úpravách. Tato věta je tedy zbytečná a její rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny zřejmý.
V souladu s ustanovením §69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky.
Podle vyjádření Poslanecké sněmovny je návrh účelový v tom směru, že je z něj zřejmá snaha řešit ústavní stížností konkrétní případ. Návrh nesvědčí o znalosti institutu pozemkových úprav, který představuje náročný proces, jak z hlediska finančního a časového, tak z hlediska počtu účastníků řízení (běžně se jedná o stovky účastníků). Je nesporné, že event. průtahy v dědickém řízení by mohly vytvářet závažné překážky pro provádění pozemkových úprav a někdy by dokonce mohly vést i k jejich zmaření. Směna vlastnických práv, při provádění pozemkových úprav, se totiž týká všech účastníků řízení o nich.
Návrh na zrušení §5 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách nemá opodstatnění. Toto ustanovení neupírá dědici jeho právo a stejně tak nepopírá ani ustanovení §460 obč. zák., podle něhož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Účelem napadeného ustanovení je umožnit, v situaci, kdy zemřel vlastník pozemku, který je předmětem pozemkových úprav, pokračovat v řízení o pozemkových úpravách s osobami, které přicházejí v úvahu jako dědici, aniž by toto řízení muselo být přerušeno. Těmto osobám se platnou právní úpravou umožňuje, aby si v rámci řízení o pozemkových úpravách hájily své zájmy samy, přičemž ustanovení opatrovníka připadá v úvahu pouze tehdy, nesdělí-li soud osoby, které připadají v úvahu jako dědici.
Za opodstatněný nelze považovat ani návrh na zrušení ustanovení §11 odst. 11 zákona o pozemkových úpravách. Podle tohoto ustanovení se již akceptuje nově navržené uspořádání pozemků. Pokud se uskuteční dědické řízení až po zapsání rozhodnutí o výměně vlastnických práv do katastru nemovitostí, stanou se předmětem dědictví již pozemky vedené v tomto katastru, podle rozhodnutí o výměně vlastnických práv. Je třeba vzít v úvahu, že původní pozemky zůstavitele v této době v katastru nemovitostí již nejsou vedeny.
Zrušení §11 odst. 12, prvé věty je rovněž podle Poslanecké sněmovny nepřijatelné, protože by to znamenalo negaci schváleného návrhu pozemkových úprav. Mohla by nastat situace, kdy by právní nástupce (dědic) původního vlastníka se schválenou výměnou vlastnictví pozemku nesouhlasil, přesto, že původní vlastník (zůstavitel) k takové úpravě souhlas dal. Jde v podstatě o to, aby výsledky pozemkových úprav nemohly být zmařeny případným odmítavým přístupem nového vlastníka (dědice). Jestliže se dědické řízení uskuteční v období po schválení návrhu pozemkových úprav, ale ještě před vydáním rozhodnutí o výměně vlastnických práv, je nezbytné v listině o nabytí vlastnictví (např. v usnesení soudu o nabytí dědictví), vést pozemek jak zůstavitele, tak i současně pozemek podle schváleného návrhu proto, aby nebyla oslabena právní jistota občana o vazbě k pozemkům, s nimiž bylo vstupováno do pozemkových úprav, a k pozemkům za ně vyměněným.
V zájmu obecné informovanosti je, podle §9 odst. 7 zákona o pozemkových úpravách, v katastru nemovitostí u parcel, jichž se pozemkové úpravy dotýkají, vyznačeno zahájení pozemkových úprav. Soud by si měl proto vždy, před vydáním usnesení o projednání dědictví, zjistit u pozemkového úřadu, v jaké fázi je rozpracování pozemkových úprav a zda již došlo k výměně vlastnických práv. Podle toho pak v rozhodnutí uvede, které nemovitosti jsou předmětem dědictví. Uvedené informace je pozemkový úřad povinen poskytnout podle §11 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách.
Zákon o pozemkových úpravách v napadených ustanoveních nepopírá a nevylučuje právo zaručené občanům v čl. 11 odst. 1 Listiny, pozemkové úpravy se uskutečňují ve veřejném zájmu a účastníkům se poskytuje náhrada v adekvátním pozemku.
Podle vyjádření Senátu Parlamentu České republiky byl návrh zákona o pozemkových úpravách projednán dne 13. března 2002. Vzhledem ke skutečnosti, že během jednání v Senátu nedošlo k přijetí žádného návrhu, jednání Senátu skončilo bez usnesení. Návrh zákona byl tak přijat uplynutím třiceti dnů od jeho postoupení Senátu. Skutečnost, že jednání Senátu skončilo bez usnesení, svědčí o tom, že se jednalo o velmi kontroverzní předpis, při jehož projednávání se objevily pochybnosti o ústavnosti některých jeho ustanovení. Předmětem uvedených pochybností však nebylo žádné z navrhovatelem napadených ustanovení.
Návrh Okresního soudu v Břeclavi je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho úkolem není řešit navrhovatelem tvrzené rozpory mezi jednotlivými ustanoveními zákona o pozemkových úpravách. Podobné rozpory v oblasti obecného práva jsou povinny, v konkrétních případech, řešit obecné soudy v procesu aplikace příslušného zákona, pomocí obvyklých interpretačních postupů. Není úkolem Ústavního soudu, aby do procesu této interpretace vstupoval v rámci řízení o obecné kontrole norem. Z tohoto důvodu se ani Ústavní soud nezabýval tvrzeným rozporem mezi ustanoveními §11 odst. 11 a odst. 12 zákona o pozemkových úpravách.
Důvodem protiústavnosti zásadně nejsou ani interpretační potíže při výkladu zákona. Pokud právní norma v některých situacích neposkytuje, při řešení individuálního případu, jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě, že by takováto nejistota byla nutně protiústavní. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž "neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy ČR), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů" (viz nález pléna Ústavního soudu publikovaný pod č. 186/1997 Sb.). Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem, vysloveným Poslaneckou sněmovnou v jejím vyjádření, podle kterého zákon o pozemkových úpravách nepopírá a nevylučuje právo zaručené občanům v čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. že každý má právo vlastnit majetek, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a že se zaručuje dědění. Pozemkové úpravy se uskutečňují ve veřejném zájmu podle platné zákonné úpravy.
Ustanovení, která jsou navržena ke zrušení, řeší situaci, která vychází ze specifické české úpravy dědění. Tato úprava sice vychází z toho, že dědictví se nabývá ke dni smrti zůstavitele, současně však stanoví, že k potvrzení dědictví je třeba rozhodnutí soudu, které zakládá vlastnické právo dědice ex tunc. Zákonodárce mohl zvolit buď takovou úpravu, podle níž by se, během řízení o dědictví, řízení o pozemkových úpravách přerušilo až do rozhodnutí o dědictví, nebo by se v řízení o pozemkových úpravách pokračovalo s okruhem osob, které připadají v úvahu jako dědici. Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního na tom, pokud zákonodárce, z důvodů vysvětlených ve vyjádření Poslanecké sněmovny, zvolil úpravu druhou. Ústavní soud pro pořádek připomíná, že těmito důvody jsou efektivita a rychlost provádění pozemkových úprav v situaci, kdy na takovémto řízení obvykle participuje řada účastníků. Navrhovatelem zpochybněná úprava dává potencionálním dědicům plné právo se na pozemkových úpravách účastnit a hájit tam svá práva.
Na základě shora uvedených skutečností lze uzavřít, že návrh, podaný podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je zjevně neopodstatněný. Proto I. senát Ústavního soudu využil svého práva návrh odmítnout, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, neboť shledal, že ve věci jsou naplněny podmínky pro odmítnutí návrhu podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu