ECLI:CZ:US:2006:1.US.1.06.1
sp. zn. I. ÚS 1/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, č.j. 29 Odo 163/2005 - 74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004, čj. 14 Cmo 389/2003 - 55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2003, čj. 20 Cm 132/2002 - 39, a proti usnesení členské schůze Družstva Gorazdova 20 ze dne 23. září 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, jako navrhovatel, se v řízení před obecnými soudy domáhal určení neplatnosti v záhlaví označeného usnesení Družstva Gorazdova 20 ze dne 23. září 2002. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením návrh stěžovatele zamítl, z větší části z formálního důvodu řádného neuplatnění námitky, ve smyslu §242 odst. 1 obch. zákoníku. Městský soud se pak meritorně zabýval jedinou, včas řádně uplatněnou námitkou, podle níž protizákonnost usnesení družstva má být založena tím, že usnesení váže i ty družstevníky, kteří se členské schůze družstva nezúčastnili. Městský soud protizákonnost usnesení družstva z tohoto důvodu nedovodil.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodnutí městského soudu potvrdil. Rovněž podle odvolacího soudu se lze s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze obrátit na soud jen v té otázce, ve které byla vznesena námitka. Zabýval-li se proto obecný soud prvního stupně pouze jediným, v námitce tvrzeným, důvodem neplatnosti usnesení členské schůze, tedy tím, že usnesení družstva ukládá povinnosti "i členům, kteří nehlasovali pro toto usnesení ..., a to i proti jejich vůli" a nepřihlížel-li k dalším důvodům, které navrhovatel uvedl až v průběhu řízení (a které nebyly obsaženy v jeho námitce), postupoval správně. Podle odvolacího soudu je výrazem principu družstevní demokracie, jako základní zásady družstevnictví, že rozhodnutími, přijatými členskou schůzí, jsou vázáni nejen členové, kteří hlasovali pro jejich přijetí, ale i členové, kteří hlasovali proti, popřípadě se členské schůze nezúčastnili. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle polemizuje s označenými rozhodnutími. Ta, podle něj, porušila řadu jeho základních práv, zejména čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod, porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele je v prvé řadě protiústavní rozhodnutí družstva, protože mu ukládá povinnosti nad rámec zákona, což je z komparativního pohledu zcela unikátní. Následně jsou pak protiústavní i rozhodnutí obecných soudů, které neposkytly stěžovateli ochranu. Stěžovatel pak připojil podrobnou analýzu jednotlivých článků stanov družstva, které považuje za protiústavní.
Všechny tři obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou předmětem této ústavní stížnosti, jako účastníci řízení ve svých vyjádřeních důvody ústavní stížnosti odmítly. Stěžovatel nevyužil právo repliky k vyjádřením obecných soudů.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na tuto ústavní kautelu pak dále navazuje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., které rovněž spojuje protiústavní rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah s orgánem veřejné moci. Veřejnou mocí se přitom, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, str.201). Je nepochybné, že družstvo není a nemůže být orgánem veřejné moci ve smyslu této definice, ale naopak je právnickou osobou soukromého práva. Proto ústavní stížnost napadající usnesení družstva není přípustná.
Ve zbytku je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu ČR, podle kterého se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, tj. že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou argumenty v ústavní stížnosti bezpředmětné. Nutno podotknout, že Ústavní soud, v případě usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu ČR v této věci vyhovělo více než dostatečně.
K rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně pak Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Obecné soudy přezkoumaly návrh stěžovatele jen v omezené míře, s ohledem na ustanovení §242 odst. 1 obch. zákoníku, podle něhož na návrh člena družstva vysloví soud neplatnost usnesení členské schůze, pokud je usnesení v rozporu s právními předpisy nebo stanovami družstva. Tento návrh ovšem může člen družstva podat u soudu pouze tehdy, požádal-li o zaprotokolování námitky na členské schůzi, která usnesení přijala, nebo jestliže námitku oznámil představenstvu do jednoho měsíce od konání této schůze. Obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele jen v rozsahu jím včas uplatněné námitky (kterou stěžovatel v kopii přiložil k ústavní stížnosti) a není na Ústavním soudu, aby nahrazoval stěžovatelovo pochybení a rozhodoval o jeho návrhu nad rámec ustanovení §242 obch. zákoníku. Velká většina stížnostních důvodů je tedy Ústavním soudem nepřezkoumatelná.
Ústavní soud by tak mohl přezkoumat jen jediný bod návrhu stěžovatele, meritorně obecnými soudy projednaný. Relevantním závěrem prvostupňového a odvolacího soudu je stutečnost, že je výrazem principu družstevní demokracie, jako základní zásady družstevnictví, že rozhodnutími přijatými členskou schůzí jsou vázáni nejen členové družstva, kteří hlasovali pro jejich přijetí, ale i členové, kteří hlasovali proti, popřípadě se členské schůze nezúčastnili. Tento závěr nemůže být v žádném případě protiústavní, a tedy i v tomto aspektu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu