ECLI:CZ:US:2006:1.US.111.05
sp. zn. I. ÚS 111/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 11 Tvo 58/2004, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po přiložení plné moci řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 11 Tvo 58/2004, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp.zn. 9 To 63/2004. Vrchní soud v Praze tímto usnesením rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Hana Pecová není vyloučena z důvodů uvedených v §30 trestního řádu z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že uvedeným napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Znění čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 14
(1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
K porušení těchto základních práv podle stěžovatele dojít tím, že v trestním řízení proti stěžovateli rozhodovala předsedkyně senátu JUDr. Hana Pecová, u které má stěžovatel pochybnosti o nestrannosti, vzhledem jejímu poměru k věci a osobám, jichž se úkony dotýkají.
Pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové má stěžovatel díky řadě porušení trestního řádu, kterých se měla dopustit tím, že obhájci stěžovatele opakovaně znemožnila nahlížet do spisu a vykonávat tak jedno ze základních práv obhajoby. Stěžovatel tu skutečnost podrobněji rozebírá na případech z 8. 11. 2001 a 5. 9. 2004, kdy byl zástupcům obhájce stěžovatele předložen spis neúplný, bez záznamů o posledních úkonech soudu.
Jako další závažné pochybení předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové stěžovatel označuje skutečnost, že dne 20. 12. 2002 odmítla poskytnout příslušný spis znalci Ing. S. V., kterého obhájce stěžovatele požádal o vypracování znaleckého posudku podle §110a trestního řádu. Teprve po opakovaných urgencích umožnila uvedenému znalci prostudovat spis.
Pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové stěžovatel dále dovozuje z dopisu, kterým jmenovaná komunikuje s Ing. J. V., soudním znalcem, který zpracovával znalecké posudky v předchozích fázích trestního řízení. Stěžovatel z citace, kterou v ústavní stížnosti reprodukuje, dovozuje negativní postoj předsedkyně senátu vůči ke stěžovateli, jeho obhájci a dále snahu ovlivnit znalce Ing. J. V..
Konečně stěžovatel podotýká, že na obhájce stěžovatele JUDr. Vladimíra Jablonského podala předsedkyně senátu JUDr. Hana Pecová 20. 2. 2002 stížnost k České advokátní komoře, z toho důvodu, že obhájce měl zmařit veřejné zasedání o odvolání, když zároveň opomněla o konání veřejného zasedání vyrozumět druhého z obhájců stěžovatele JUDr. J. Č..
Ze skutečností výše uvedených stěžovatel dovozuje dostatečný podklad pro pochybnosti o nestranném poměru předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové ke stěžovateli a jeho obhájci. Rozhodnutí soudu o tom, že předsedkyně senátu JUDr. Hana Pecová není vyloučena z úkonů v trestním řízení, tak stěžovatel považuje za zásah do svých ústavně zaručených práv. Navrhuje proto Ústavnímu soudu v záhlaví označené usnesení zrušit.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Nejvyšší soud, který v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení.
Po pečlivém prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli daná věc nebyla dosud pravomocně skončena, Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako přípustnou s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (publikováno na www.judikatura.cz), ve kterém judikoval, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání.
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaujímá přední místo v demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv svobod. Jedním z hlavních předpokladů spravedlivého procesu a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkají, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo v poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení a který není nikterak zainteresován na výsledku řízení.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko (viz např. rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sb. n. a rozh. US - svazek 23, C.H.Beck Praha 2001, str.11, sp. zn. III. ÚS 230/96, Sb. n. a rozh. US - svazek 8, C.H.Beck Praha 1997, str. 141, sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb. n. a rozh. US - svazek 6, C.H.Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Zákon (§30 trestního řádu) proto zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Je tím vyloučen subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být na jisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (nebo jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba vždy posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách, jaké má přijmout rozhodnutí, aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován jakýmkoli vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení. Na soudcovu podjatost by bylo možné usuzovat pouze v případech, kdy je to naprosto jasné z jeho postojů během předmětného řízení a z obsahu rozhodnutí. I když má soudce pochopitelně své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu řízení, nemůže se jimi řídit ani v řízení ani při vytváření právního názoru.
Žádná z okolností vylučujících soudce z rozhodování v potřebné intenzitě podle §30 odst. 1 trestního řádu nebyla v řízení před obecnými soudy zjištěna. Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když konstatoval, že mezi jednotlivými úkony předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové je značný časový odstup a žádný z nich v době, kdy byl učiněn obviněnému nevadil, a jako podjatý jej nikdo neoznačil. Nestrannost předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové s poukazem na tyto úkony byly napadena teprve v den vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dále shledal, že obsah dopisu předsedkyně senátu JUDr. Hany Pecové znalci Ing. J. V. může sice sloužit jako důkaz o určitém poměru k projednávané věci, ale že nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o poměr nad rámec běžného názoru, který si musí předseda senátu k věci vytvořit.
Ani Ústavní soudu nenabyl ve věci toho názoru, že by předložené či tvrzené skutečnosti zakládaly evidentní vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, jenž dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu