ECLI:CZ:US:2006:1.US.112.05
sp. zn. I. ÚS 112/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. K. a 2) Z. K., zastoupených JUDr. Milenou Slivovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Wellnerova 3a, PSČ: 779 00, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1796/2004 - 452, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2004, čj. 16 Co 17/2004 - 431, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2003, čj. 19 C 156/95 - 407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost je včasná a splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání. Stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), vydaných v řízení o náhradu škody z titulu kolektivní hmotné odpovědnosti zaměstnanců.
Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovnost před zákonem podle čl. 20 Charty základních práv Evropské unie (dále jen "Charta") a právo na spravedlnost podle čl. 47 Charty. Obecné soudy, podle stěžovatelů, nezjistily pravdivě skutkový stav, nepřesně určily výši škody, nebyl vypracován audit ani znalecký posudek. Nepřihlédly k tomu, že požadavek jejich zaměstnavatele na náhradu škody nebyl projednán v odborovém orgánu. Počet zaměstnanců neodpovídal velikosti prodejny, ve které byli stěžovatelé zaměstnáni, prodejna byla nevhodně dispozičně uspořádána, instalované pokladny byly stále poruchové. Zaměstnavatel tedy zavinil, že stěžovatelé, spolu s ostatními zaměstnanci, nemohli plnit své povinnosti, protože jim nevytvořil řádné pracovní podmínky. Dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla platně uzavřena, náměstek, který dohodu podepisoval, nebyl za zaměstnavatele oprávněn jednat. Navíc byl do své funkce jmenován v rozporu se zákonem. Dohoda o hmotné odpovědnosti je tedy absolutně neplatná. Požadovaná náhrada škody by tedy měla být posuzována podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škody ve smyslu §172 zákoníku práce. Stěžovatelé také tvrdí, že stěžovatelka od dohody o hmotné odpovědnosti dopisem ze dne 14. 1. 1994 odstoupila.
K ústavní stížnosti se vyjádřili, jako účastníci řízení, Nejvyšší soud, krajský soud a okresní soud.
Nejvyšší soud uvedl, že řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil pro nedostatek své funkční příslušnosti, dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné proto, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 20 000,-- Kč.
Krajský soud konstatoval, že nesouhlasí s ústavní stížností, má zato, že ústavní práva stěžovatelů porušena nebyla. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud sdělil, že s důvody uvedenými v ústavní stížnosti se neztotožňuje a trvá na svém závěru obsaženém v napadeném rozhodnutí. Ve věci bylo prováděno obsáhlé dokazování, tomu tedy odpovídá délka řízení. Argumentace stěžovatelů podle soudu nedosahuje ústavně právní roviny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Zmíněná vyjádření obsahovala v podstatě jen odkazy na odůvodnění napadených rozhodnutí a návrhy na odmítnutí ústavní stížnosti, nebylo nutné je zasílat stěžovatelům k eventuální replice, protože neobsahovala žádné nové, pro věc relevantní skutečnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 19 C 156/95, zjistil Ústavní soud, že JEDNOTA, s. d. Olomouc, se jako žalobce domáhala, aby jí stěžovatelka zaplatila částku 14 331,-- Kč a stěžovatel částku 10 777,-- Kč. Stěžovatelé u žalobce pracovali jako vedoucí a zástupce vedoucí prodejny, kteří převzali na základě písemných dohod hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Za inventurní období mezi zářím 1993 a květnem 1994 vznikl v prodejně schodek přesahující 35 000,-- Kč.
Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 1998 čj. 19 C 156/95 - 60, uložil stěžovatelce, aby žalobci zaplatila 7 165,50 Kč a stěžovateli, aby zaplatil 5 338,50 Kč, žalobu ve zbytku zamítl s odůvodněním, že žalobce nezajistil stěžovatelům řádné pracovní podmínky pro hospodaření se svěřenými hodnotami (neopravil vadné pokladny). Krajský soud usnesením ze dne 27. 9. 1999, čj. 16 Co 294/99 - 113, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud dalším rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, čj. 19 C 156/95 - 372, žalobu zamítl. Dohody o hmotné odpovědnosti označil za neplatné a odpovědnost stěžovatelů posuzoval z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Krajský soud tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. 16 Co 106/2003 - 379, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Následoval další rozsudek okresního soudu ze dne 15. 9. 2003, čj. 19 C 156/95 - 407, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 14 331,-- Kč a stěžovateli povinnost zaplatit 10 777,-- Kč.
K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, čj. 16 Co 17/2004 - 431, rozsudek okresního soudu zčásti potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu proti stěžovatelce zamítl v částce 3 583,-- Kč a proti stěžovateli v částce 2 675,-- Kč. Uzavřel, že stěžovatelé měli se žalobcem uzavřeny platné dohody o hmotné odpovědnosti, žalobci vznikla škoda ve formě schodku na svěřených hodnotách v tvrzené výši a stěžovatelé neprokázali, že by předmětný schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění. Byly tedy splněny všechny předpoklady kolektivní hmotné odpovědnosti stěžovatelů za vzniklý schodek. Žalobce nebyl schopen zajistit hmotně odpovědným zaměstnancům v prodejně bezporuchové pokladny, což krajský soud uznal jako důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody o 25%.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu ze dne 15. 9. 2003 podali stěžovatelé dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1796/2004 - 452, bylo řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastaveno a dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281].
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů ze shora naznačených premis a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval usnesením Nejvyššího soudu ČR. Z obsahu stížnosti nelze dovodit, v čem stěžovatelé spatřují zásah do svých ústavně zaručených práv, bližší argumentaci vztahující se k tomuto rozhodnutí neuvádějí, konstatují pouze, že jejich stížnost měla být (vzhledem ke špatnému poučení soudu druhého stupně) posouzena jako včasná. Ani Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu zasahovalo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Otázkou včasnosti podání dovolání nebylo nutné se zabývat, protože dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto proto, že by bylo podáno opožděně, ale proto, že bylo od samého počátku nepřípustné přímo ze zákona.
Dále se Ústavní soud zabýval pouze rozhodnutími okresního a krajského soudu. Rozsáhlá argumentace stěžovatelů se však takřka výhradně zabývá podústavním právem - zejména aplikací zákoníku práce a obchodního zákoníku. Ostatně obsah dovolání a ústavní stížnosti je, až na drobné odlišnosti, v podstatě identický. Stěžovatelé předkládají vlastní a odlišnou interpretaci příslušných podústavních právních norem. Z toho, že obecné soudy neakceptovaly jejich interpretační alternativu, dovozují, že bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud ale není povolán k tomu, aby jako další instance, v rámci soustavy obecných soudů (viz výše), rozhodoval, která z výkladových možností je tou správnou. Do takové role stěžovatelé Ústavní soud stavět nemohou. Ústavní soud se k interpretaci podústavního práva může vyslovit jen ve zcela výjimečných případech, např. za situace, kdy obecné soudy vykládají a aplikují právní předpis excesivně a extrémně nebo v jejich rozhodnutí zcela chybí náležité odůvodnění. O takový případ se u stěžovatelů zjevně nejedná.
Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, jejichž porušení ve stížnosti stěžovatelé namítali (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Za jedinou možnou relevantní námitku je možné považovat nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy, které trvalo 9 let. Ze spisu ale není zřejmé, že by stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy, využili příslušných procesních prostředků k odstranění průtahů (mj. institutu obsaženého v ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb.). Průtahy v řízení stěžovatelé namítali poprvé v odvolání ze dne 27. 11. 2003 (viz č. l. 417). Podstatné je, že řízení bylo v roce 2004 pravomocně skončeno a případný zásah do práva stěžovatelů, ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, již netrvá.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu