ECLI:CZ:US:2006:1.US.120.06
sp. zn. I. ÚS 120/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem, Palackého 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 6. 12. 2005, č. j. 10 Co 643/2005-34, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), ze dne 6. 12. 2005, č. j. 10 Co 643/2005-34 byl změněn výrok usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 7. 2005, č. j. 7 C 137/2005-13, tak, že se řízení nezastavuje. Zatímco okresní soud ze spisu sp. zn. 16 C 227/2003 dovodil, že mezi týmiž účastníky bylo již o výživném žalobkyně jako manželky rozhodnuto soudem schváleným smírem ze dne 3. 11. 2003, pročež je nutno nové řízení pro neodstranitelnou překážku podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit, krajský soud k dovolání žalobkyně shledal, že pro zastavení řízení nejsou dány procesní podmínky.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje názor, že napadené usnesení vychází jak z nesprávného skutkového zjištění, tak z nesprávného právního posouzení věci. Manželka stěžovatele v postavení žalobkyně se v nyní vedeném řízení novým návrhem domáhá podle stěžovatele stejného nároku, výživného mezi manželi, který uplatnila již dne 19. 9. 2003 a o němž již bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 16 C 227/2003, kterým byl schválen smír. Jak stěžovatel dovozuje z obsahu původní žaloby, z výrokové části i z odůvodnění usnesení o schválení smíru, okresní soud tehdy rozhodl o celé projednávané věci. Napadeným usnesením krajského soudu, kterým nebylo potvrzeno zastavení řízení ve věci nové žaloby, tak podle stěžovatele bylo rozhodnuto odchylně od stávající judikatury obecných soudů a byla porušena především zásada ne bis in idem. Na podporu svého právního názoru stěžovatel odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu, zakotvující nemožnost nového projednání totožné věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, což, podle názoru stěžovatele, obecný soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval. Zároveň je v ústavní stížnosti poukazováno na nepřiměřenou délku rozvodového řízení. Z těchto důvodů proto porušení jednoduchého práva Krajským soudem v Ústí nad Labem považuje stěžovatel i za zásah do práv ústavně zaručených.
K řádnému posouzení věci byly vyžádány spisy Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 137/2005, sp. zn. 10 C 166/2002 a sp. zn. 16 C 227/2003, po jejichž prostudování dochází Ústavní soudu k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Jinými slovy, ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je totiž oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc přezkoumávali souběžně a na sobě nezávisle příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí.
V nyní projednávané věci je zřejmé, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem o tom, že řízení se nezastavuje, nebylo dosud o právech a povinnostech stěžovatele s konečným účinkem rozhodnuto, neboť řízení před obecnými soudy stále probíhá. Je zřejmé, že napadeným rozhodnutím byl vysloven právní názor, který pro řízení má zásadní význam, nicméně konečný výsledek celého řízení je stále před rozhodnutím obecnými soudy.
V napadeném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem podrobně a přesvědčivě vyjádřil svůj právní názor, když shledal, a to v souladu s §159a odst. 5 občanského soudního řádu, že sice usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 11. 2003, č. j. 16 C 227/2003-24, byl schválen smír účastníků řízení, kdy "žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni na výživu nerozvedené manželky částku 30.000,- Kč, a to do 30. 11. 2003", avšak pro ledabylost usnesení, které prakticky postrádá odůvodnění, lze obtížně hodnotit rozsah rozhodnutí. Stejně jako je možno výrok vykládat tak, že se jedná o výživné do této doby, tak lze usuzovat, že se tímto datem určuje lhůta k plnění. Krajský soud v Ústí nad Labem přitom zdůraznil, že v předchozím řízení žalobkyně žádala přiznání výživného ve výši 10.000,- Kč měsíčně a tento žalobní petit ani skutková tvrzení, ze kterých žalobní návrh vyplýval, v průběhu řízení neměnila. Proto Krajský soud v Ústí nad Labem naznal, že ve věci nejde o uzavřený nárok, nýbrž o plnění výživného poskytovaného do budoucna, přičemž z uzavřeného smíru ani z usnesení, kterým soud smír účastníků schválil nelze dovodit, že jím byly úplně vypořádány žalobčiny nároky z titulu výživného manželky, a to včetně těch, které teprve vzniknou v budoucnu. Krajský soud v Ústí nad Labem tak došel k závěru, že o výživném žalobkyně bylo v rozsahu 30.000,- Kč již rozhodnuto, avšak odůvodněně naznal, že z rozhodnutí není zřejmé, jakého období se přiznaná částka výživného týká. Přesné určení rozhodného období při zvážení všech skutečností plynoucích předešlého řízení proto není požadavkem, který by zásadu ne bis in idem prolamoval, nýbrž naopak nutností, jež má vnést do věci jistotu, zda a o jakých nárocích je možno s respektem k uvedené zásadě do budoucna ještě rozhodnout. Z tohoto usnesení naopak nikterak nevyplývá závazný pokyn, že by soud prvního stupně měl poté v rozporu s §159a odst. 5 občanského soudního řádu, opakovaně rozhodnout o nároku v rozsahu usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 11. 2003, č. j. 16 C 227/2003-24.
Po zvážení námitek stěžovatele a s přihlédnutím k obsahu listin obsažených ve vyžádaných spisech Okresního soudu v Litoměřicích, tak nelze napadené usnesení hodnotit jako nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž jako logicky odůvodněné a zároveň, jak si Ústavní soud ověřil, podložené obsahem konkrétních dokumentů soudního spisu. Za tohoto stavu se proto nepochybně nejedná situaci, kdy by rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo natolik excesivním úkonem ohrožujícím základní práva stěžovatele, která by na jedné straně znemožňovala ochranu základních práv stěžovatele v pokračujícím řízení a na druhé straně umožňovala Ústavnímu soudu s ohledem na pevnou zásadu subsidiarity vstoupit v této fázi řízení do rozhodování orgánů nadaných rozhodovací pravomocí z Ústavy.
Pokud v nyní projednávané věci Ústavní soud ústavní stížnost odmítá jako nepřípustnou, nijak tím nepředjímá výsledek řízení před obecnými soudy, které ve věci budou dále rozhodovat. Zároveň tak stěžovateli nic nebrání podat novou ústavní stížnost po vydání konečného rozhodnutí ve věci.
Po uvedených zjištěních byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj