ECLI:CZ:US:2006:1.US.121.06
sp. zn. I. ÚS 121/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 3 To 501/2005, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 2 T 498/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností V. T. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením soud prvního stupně, podle §350c odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), za použití ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ, ponechal stěžovatele ve vyhošťovací vazbě, neboť vazební důvody uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) TrŘ nadále trvaly. Odvolací soud citované usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť ten ve výroku mylně odkázal i na důvody vazby podle ustanovení §67 TrŘ a sám ve věci rozhodl tak, že podle ustanovení §350c odst. 2 TrŘ, s přihlédnutím k ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ, ponechal stěžovatele ve vyhošťovací vazbě.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že do výkonu trestu vyhoštění je třeba započítat nejen dobu, po kterou byl ve vyhošťovací vazbě, ale také dobu, po kterou se v době výkonu tohoto trestu zdržoval na území České republiky. V tomto směru poukázal na judikát Nejvyššího soudu ČR, R 8/1969, a komentář k trestnímu zákonu, 5. vydání C. H. Beck. Proto je přesvědčen, že trest vyhoštění, uložený mu na dobu pěti let, vykonal dne 8. 3. 2005, neboť do vyhošťovací vazby byl vzat dne 8. 3. 2000 a k samotné realizaci došlo dne 1. 2. 2001. Dále tvrdil, že napadená rozhodnutí byla vydána bez jeho slyšení. K porušení jeho ústavně zaručených práv došlo také tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo učiněno v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí, neboť v této lhůtě musí být soudcem nejen učiněno, ale rovněž doručeno, což se v daném případě nestalo. Na podporu svého tvrzení poukázal na stanovisko Vrchního soudu v Praze k ustanovení §49 správního řádu, podle kterého jestliže zákon stanoví lhůtu, do které musí správní úřad vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí účastníku řízení také doručeno. Nedodržení zákonné tříměsíční lhůty stěžovatel spatřoval také v tom, že o jeho ponechání ve vazbě bylo fakticky rozhodnuto až odvolacím soudem, tj. dne 16. 11. 2005, ačkoli zákonná lhůta uplynula dne 15. 9. 2005.
Současně navrhl, aby Ústavní soud v řízení postupoval ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K výzvě podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně současně poukázal na své usnesení ze dne 15. 2. 2006.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je zjistit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 1999, čj. 2 T 498/99 - 196, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice, podle ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve formě spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 3 To 59/2000, byl stěžovatel vzat do vyhošťovaní vazby, kde zůstal až do samotné realizace trestu vyhoštění dne 1. 2. 2001. Následně, pravděpodobně dne 14. 1. 2002, se stěžovatel vrátil zpět na území České republiky a požádal o azyl. Azylové řízení bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2003, čj. 24 Az 613/2003 - 39. Tímto usnesením, které nabylo právní moci dne 13. 10. 2003, byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o neudělení azylu. Kasační stížnost proti označenému usnesení odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 1. 2004, čj. 2 Azs 93/2003 - 54. Ačkoli stěžovatel již nebyl žadatelem o azyl, výjezdní vízum určené pro účely azylového řízení mu skončilo dne 19. 11. 2003, přesto se i nadále zdržoval na území České republiky, kterou měl po pravomocném ukončení azylového řízení opustit. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. Nt 4347/2004, byl stěžovatel vzat do vazby v souvislosti s trestní věcí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 125/2004. Dne 28. 4. 2005 byl z této vazby propuštěn. Tentýž den byl stěžovatel vyslechnut a vyhlášeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 498/99, kterým byl stěžovatel vzat do vyhošťovací vazby. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 6. 2005. V zákonné lhůtě tří měsíců rozhodly obecné soudy, shora uvedenými usneseními, o ponechání stěžovatele i nadále ve vyhošťovací vazbě.
K námitce stěžovatele, že při rozhodování o jeho ponechání ve vyhošťovaní vazbě byla porušena jeho základní práva, neboť neměl možnost vyjádřit se k důvodům vazby, lze odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z něho vyplývá, že se odvolací soud námitkou absence slyšení před soudem prvního stupně zabýval, přisvědčil jí a tento nedostatek v postupu soudu prvního stupně napravil. Stěžovatele i jeho obhájce o konání neveřejného zasedání u odvolacího soudu vyrozuměl a dal jim možnost vyjádřit se k důvodům vazby, tj. zda na straně stěžovatele existují důvody vyhošťovaní vazby či nikoliv. Stěžovatel této možnosti nevyužil, uvedl, že nežádá o možnost vyjádření se k věci a nepožaduje svoji účast u odvolacího soudu při rozhodování o jeho stížnosti proti ponechání ve vyhošťovací vazbě. Proto nebyla tato námitka shledána důvodnou.
V této souvislosti je nutné poukázat na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se ke slyšení v řízení o vazbách v rámci trestního stíhání, kterou lze aplikovat i na řízení o vyhošťovací vazbě. Z ní vyplývá, že není povinností obecných soudů konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, nález sp. zn. I. ÚS 781/04, usnesení sp. zn. I. ÚS 756/04). Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného (odsouzeného). Absence takového slyšení neznamená vždy automaticky zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Tím však Ústavní soud nezpochybňuje právo dotčené osoby při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést řádný, nikoliv jen obecně či povšechně odůvodněný požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí skutečně splňovat určité kvalitativní náležitosti, tzn. že z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Ve vztahu k vyhošťovací vazbě je vhodné, pro úplnost, poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 142/03, z něhož vyplývá povinnost vyslechnout odsouzeného, a to před prvotním rozhodnutím o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby (§350c odst. 1 TrŘ).
Neopodstatněnou je rovněž námitka, že usnesení soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo vydáno po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty, neboť nebylo v této lhůtě doručeno.
Podle ustanovení §71 odst. 4 TrŘ musí soud učinit další rozhodnutí, zda se obviněný (odsouzený) ponechá i nadále ve vazbě, a to nejpozději do tří měsíců od právní moci posledního rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Jedná se sice o propadnou lhůtu, v níž je soud povinen rozhodnout a jejíž nedodržení má za následek propuštění obviněného (odsouzeného) z vazby, ale z jeho znění je zřejmé, že zákonodárce hovoří o povinnosti v dané lhůtě "rozhodnout", nikoli toto rozhodnutí také doručit, či oznámit oprávněným osobám. Požadavek, aby rozhodnutí bylo v této lhůtě i oznámeno (doručeno) oprávněným osobám by nemusel být vždy splnitelný.
V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2005, přičemž předchozí rozhodnutí ve věci, kterým byl stěžovatel vzat do vyhošťovací vazby, nabylo právní moci dne 16. 6. 2005. Následujícího dne, tj. dne 16. 9. 2005, byl spis předán trestní kanceláři k vypravení uvedeného usnesení. To bylo odesláno dne 21. 9. 2005 a obhájci stěžovatele doručeno dne 29. 9. 2005 (viz otisk data na kopii usnesení soudu prvního stupně přiloženého k ústavní stížnosti). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo učiněno v zákonné tříměsíční lhůtě a v zákonné lhůtě pěti dnů odesláno [§138 s přihlédnutím k ustanovení §129 odst. 2 písm. a) TrŘ]. V podrobnostech lze odkázat na str. 2 usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval. Interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu prostřednictvím stanoviska Vrchního soudu v Praze, které se navíc týká již neúčinného správního řádu, jak to učinil stěžovatel, je naprosto nepřijatelné a v rozporu se základy práva, neboť nelze vykládat trestní řád prostřednictvím stanovisek ke správnímu řádu a zaměňovat tak dvě naprosto odlišná právní odvětví a řízení.
Opožděnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě stěžovatel dovozoval také ze skutečnosti, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl dne 16. 11. 2005. Ani tato námitka nemá ústavně právní relevanci. Je sice pravdou, že soud prvního stupně ve výroku svého usnesení mylně uvedl, že nadále trvají vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) TrŘ, ale z výroku je rovněž zřejmé, že stěžovatel byl ponechán ve vyhošťovací vazbě (§350c odst. 2 TrŘ za použití ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ), a nikoli ve vazbě podle ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Pochybení soudu prvního stupně napravil soud odvolací, který z výroku odstranil chybně uvedené ustanovení §67 odst. 1 písm. a) TrŘ. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně vycházel ze správné aplikace ustanovení §350c odst. 2 TrŘ a stěžovatele ponechal ve vyhošťovací vazbě. Z jeho pochybení, které napravil odvolací soud, nelze dovozovat, že o ponechání stěžovatele ve vyhošťovací vazbě bylo rozhodnuto až označeným usnesením odvolacího soudu, tedy po zákonné lhůtě.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obecné soudy nepochybily, pokud shledaly i nadále důvody vazby podle ustanovení §350c odst. 1 TrŘ, s přihlédnutím k ustanovení §71 odst. 4, 6 TrŘ. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel, svým návratem na území České republiky, nerespektoval uložený trest vyhoštění a nehodlal ho respektovat ani v budoucnu. Ačkoli řízení o udělení azylu bylo pravomocně skončeno již v roce 2003 a povinností stěžovatele bylo okamžitě opustit území České republiky, přesto tak neučinil a setrvával zde až do dubna 2005, kdy byl vzat do vyhošťovací vazby. Ze zprávy Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ČR Praha bylo zjištěno, že stěžovatel se odmítá vrátit zpět do Vietnamské socialistické republiky. Tuto informaci potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel neposkytuje nutnou součinnost k vydání náhradních cestovních dokladů, neboť zástupci Vietnamského velvyslanectví v Praze odmítl sdělit své osobní údaje a přesnou adresu svého pobytu ve Vietnamské socialistické republice. Za této situace mu nelze náhradní cestovní doklad vystavit a trest vyhoštění realizovat. Z uvedeného je zřejmé, že je stále dána důvodná obava, že by se stěžovatel po propuštění z vyhošťovací vazby skrýval nebo jinak mařil výkon trestu vyhoštění, neboť návrat do své vlasti odmítá.
Odkaz stěžovatele na judikát R 8/1969 a komentář k trestnímu zákonu nelze přijmout. Označený judikát se vztahuje jen a pouze k trestu zákazu činnosti podle ustanovení §49 TrZ. Upravuje to, co se do doby výkonu tohoto trestu započítává a co nikoli, a nelze jej aplikovat i na trest vyhoštění.
K odkazu stěžovatele na komentář k trestnímu zákonu lze v obecné rovině připomenout, že komentáře jsou doktrinálními (vědeckými) výklady práva, které nejsou právně závazné. Obecně závazným je pouze výklad legální. Proto lze polemizovat a odchýlit se od názoru v komentáři k trestnímu zákonu, který uvádí, že do doby výkonu časově omezeného trestu vyhoštění doby se započítává i doba, po kterou se pachatel, jemuž byl uložen časově omezený trest vyhoštění, zdržoval v době výkonu tohoto trestu na území České republiky. Jestliže bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli, který není občanem České republiky a nemá ani postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na území ČR, tzn. ochrana společnosti před trestnými činy a jejími pachateli, a znemožnit jim opětovný legální vstup na území ČR, nelze přijmout názor, že do doby výkonu časově omezeného trestu vyhoštění je nutné započítat i dobu, po kterou se pachatel zdržoval v době výkonu tohoto trestu na území České republiky, neboť by to popíralo účel a poslání, ke kterému má trest vyhoštění sloužit. Naopak, návratem pachatele zpět na území České republiky v době výkonu trestu vyhoštění dochází k přerušení doby výkonu tohoto trestu až do doby, kdy je trest vyhoštění opětovně fakticky realizován a pachatel vrácen zpět do své země anebo okamžikem jeho vzetí do vyhošťovací vazby, jestliže nelze trest vyhoštění ihned realizovat, např. z důvodu vystavení náhradních dokladů. Z uvedeného vyplývá, že do doby výkonu trestu vyhoštění je nutno započítat pouze dobu, po kterou byl odsouzený ve vyhošťovací vazbě, neboť toto opatření slouží k realizaci trestu vyhoštění a vyhošťovací vazbou je plněn smysl a účel trestu vyhoštění, jak bylo shora uvedeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 11 Tz 253/2001).
V daném případě byl stěžovateli trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 1999, čj. 2 T 498/99 - 196, uložen trest vyhoštění v trvání pěti let. Dne 8. 3. 2000 byl vzat do vyhošťovací vazby a k faktické realizaci trestu vyhoštění došlo dne 1. 2. 2001. Vzhledem k tomu, že do doby výkonu trestu vyhoštění je nutno započítat i dobu, po kterou byl stěžovatel ve vyhošťovací vazbě, lze konstatovat, že doba výkonu trestu vyhoštění započala vzetím do vyhošťovací vazby, tj. dne 8. 3. 2000. Návratem stěžovatele na území ČR (nejpozději dne 14. 1. 2002) však došlo k přerušení doby výkonu trestu vyhoštění, a to až do dne 28. 4. 2005, kdy byl usnesením Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 498/99, opětovně vzat do vyhošťovací vazby, kde pobýval i v době podání ústavní stížnosti, tj. dne 6. 3. 2006. Z uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že trest vyhoštění již vykonal, neboť do doby výkonu uloženého trestu vyhoštění mu lze započítat pouze dobu strávenou ve vyhošťovací vazbě a dobu od faktické realizace do návratu na území České republiky, ale nikoli dobu strávenou na území České republiky nejpozději od 14. 1. 2002 do 28. 4. 2005.
Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností Ústavní soud neshledal věcné ani zákonné důvody pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu. Navíc, v daném případě postupoval Ústavní soud od samého počátku tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková