ECLI:CZ:US:2006:1.US.122.03
sp. zn. I. ÚS 122/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Bryksova 939/37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 58 Co 378/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 58 Co 378/2002, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 6 C 10/2002, zamítající žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu obrany na zaplacení částky 900.000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 18. května 1983, sp. zn. 4 T 129/83, odsouzen pro trestný čin nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal v celém rozsahu (stěžovatel odepřel vykonávat vojenskou službu z důvodu svého svědomí a náboženského vyznání). Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 12. září 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl citovaný rozsudek ze dne 18. května 1983 zrušen ve výroku o trestu a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 14. listopadu 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, bylo od potrestání stěžovatele upuštěno, zatím co výrok o vině zůstal nedotčen. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. května 2001, sp. zn. Ntr 3/99, byl rozsudek ze dne 18. května 1983 zrušen v celém rozsahu a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. května 2001, sp. zn. 4 T 129/83, byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Stěžovatel byl podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), Ministerstvem obrany ČR odškodněn za vykonaný trest v roce 1993 (odškodnění za ztrátu na výdělku, nákladů vazby a výkonu trestu), v roce 2001 mu bylo přiznáno dodatečné odškodnění ve výši 1.340,- Kč jako náhrada za náklady trestního řízení a obhajoby. Jelikož jeho další požadavky, zejména na odškodnění za morální a citovou újmu ve výši 900.000,- Kč, byly označeným orgánem odmítnuty, obrátil se žalobou k soudu, ve které požadoval náhradu nemateriální újmy v téže výši. Tato žaloba byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 6 C 10/2002, zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 58 Co 378/2002, potvrzen. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo posléze usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že zásadní otázka spočívá v tom, zda občan má či nemá "v odškodňovacím řízení" právo na odškodnění za nemateriální újmu. Poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002, jakož i na rozsudek Evropského soudu ve věci T. a K. proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelné případy. T. a K. totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že řízení bylo nezákonné. Ačkoliv stěžovatel byl ve vězení delší dobu než tito stěžovatelé, žádá menší částku, než která byla uvedeným stěžovatelům Evropským soudem pro lidská práva přiznána.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze se toliko odkazuje na písemné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.
Ve vyjádření Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany je k podstatě věci zejména uvedeno, že tento vedlejší účastník řízení se ztotožňuje s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. K názoru stěžovatele, že má nárok na odškodnění za nemateriální újmu podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vojenský úřad uvedl, že použít čl. 41 Úmluvy může prý jen Evropský soud pro lidská práva. Vedlejší účastník řízení dále poukázal na právní normy, upravující speciálně odškodnění osob neprávem odsouzených, které prý vylučují použití obecných právních předpisů.
Uvedená vyjádření byla zaslána na vědomí stěžovateli. Ten ve své reakci zejména uvedl, že pokud Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany tvrdí, že jedině Evropský soud pro lidská práva je příslušný řešit otázku spravedlivého zadostiučinění, pak tento státní orgán neuznává, že každé právo zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod by mělo být nejprve vymahatelné v zemi, která Úmluvu přijala. Dále stěžovatel v podstatě opakuje své argumenty, obsažené v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že totožnou právní problematikou se již zabýval např. ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného stejným právním zástupcem jako v nyní souzené věci (usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03). I tam dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu. Ústavní soud dále vydal v předmětné věci stěžovatele usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003, rovněž z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu k tomu, aby se od svých již dříve vyjádřených názorů odchýlil, resp. aby se odchýlil od právního názoru, vysloveného v citovaném usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, postačí na tyto závěry, které jsou stěžovateli známé, odkázat; pouze stručně lze zopakovat, že ústavní stížnost spočívá v zásadě na jiném právním názoru stěžovatele a na jeho polemice s řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Soudní řízení však jako celek proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti není možno nic vytknout.
Co se týče stěžovatelova odkazu na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. a K. proti Řecku ze dne 29. 5. 1997 (č. 54/1996) a P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002 (č. 36548/97), nezbývá než zopakovat, že tato rozhodnutí vycházela z poněkud odlišného skutkového stavu a závěry v nich uvedené nelze k řešení zkoumaného případu použít. Stěžovatelům T. a K. Řecko neposkytlo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod za nezákonnou vazbu vůbec žádné odškodnění a věc stěžovatelů Pincových se týkala práva na ochranu pokojného užívání majetku a restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. Pro úplnost lze doplnit, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, který uvedl, že nemohl přihlédnout k rozsudku P. a P. proti České republice, jelikož tehdy prý ještě nebyl publikován v "české verzi", lze přirozeně se stěžovatelem souhlasit, neboť soud by nepochybně měl přihlédnout ke všem pro věc relevantním rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva; na podstatu věci, jak se podává z výše uvedeného, resp. ze závěrů obsažených v citovaných usneseních Ústavního soudu, však tento názor odvolacího soudu neměl vliv a k protiústavnímu zásahu, tím méně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele proto ani z tohoto důvodu nedošlo.
Obecně lze k podstatě daného případu znovu připomenout, že v zásadě ani není možné - vzhledem k délce totalitního období a rozsahu porušování lidských práv - odškodnit v nynější době v plné výši veškeré křivdy, vzniklé v minulém režimu, navíc podle subjektivně určených nároků poškozených osob. Pokud stěžovatel odmítl v takovém totalitním státě vykonat vojenskou službu z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení, nutno takovému jednání samozřejmě přiznat z mravního hlediska vysokou hodnotu. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu odčinit. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje; jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, byl by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovně pamatoval. Nespravedlivá soudní rozhodnutí ve zkoumané věci však byla zrušena a stěžovateli - jak sám uvádí - byla i přiznána částečná náhrada. Jestliže by k tomu nedošlo, bylo by nutno případ posuzovat jinak; ze shora popsané situace však právní závěry napadených rozsudků obecných soudů podle přesvědčení Ústavního soudu i z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele plně obstojí.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu