ECLI:CZ:US:2006:1.US.123.04
sp. zn. I. ÚS 123/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F., zastoupené advokátem JUDr. R.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2004, čj. 32 Odo 486/2003 - 295, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2003, čj. 7 Cmo 413/2000 - 261, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. 6. 1999, čj. 24 Cm 98/94 - 175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského obchodního soudu v Brně (dále jen "krajský obchodní soud").
Stěžovatelka uvedla, že krajský obchodní soud jí uložil povinnost zaplatit Fondu národního majetku ČR (dále jen "FNM"), jako žalobci, úrok z prodlení ve výši 10 723 791,-- Kč. Podle stěžovatelky je neplatné nejen ustanovení o úroku z prodlení obsažené ve smlouvě, na základě které nabyla část privatizovaného podniku, ale absolutně neplatná je i celá smlouva, protože v době jejího podpisu nebyl FNM, jako prodávající, vlastníkem předmětného podniku. Soudy podle stěžovatelky porušily zásadu volného hodnocení důkazů, skutková zjištění vrchního soudu jsou v rozporu se skutečným stavem, smlouva byla soudy nesprávně interpretována. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na její soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud uvedl, že stěžejní, pro posouzení věci, byl výklad projevu vůle účastníků při uzavírání kupní smlouvy podle §37 občanského zákoníku v kontextu s ustanovením §266 obchodního zákoníku, a výklad platnosti právního úkonu (kupní smlouvy), v souvislosti se sjednanou účinností podle §19 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a §483 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku. Pokud by se soud přiklonil k argumentaci stěžovatelky, zdůrazňující neplatnost uzavřené kupní smlouvy, byly by tím popřeny zákonem stanovené zásady výkladu projevu vůle.
Podle vyjádření FNM byla ústavní stížnost podána opožděně, protože lhůtu k jejímu podání je nutno odvozovat od doručení rozhodnutí vrchního soudu. Námitka stěžovatelky o porušení zásady volného hodnocení důkazů není namístě a ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. FNM dále podrobně reagoval na argumenty stěžovatelky o neplatnosti ustanovení o majetkové sankci a neplatnosti celé smlouvy, odkázal přitom na relevantní ustanovení zákona č. 92/1991 Sb.
Uvedená vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatelky, který na ně nijak nereagoval.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že FNM podal u krajského obchodního soudu proti stěžovatelce žalobu na zaplacení 36 508 000,-- Kč za privatizovaný majetek státu. Poté, co stěžovatelka zaplatila požadovanou částku, navrhl FNM změnu žaloby tak, že požadoval pouze zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 723 791,-- Kč. Krajský obchodní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, čj. 24 Cm 98/94 - 175, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit úrok z prodlení v žalované výši. Vrchní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, čj. 7 Cmo 413/2000 - 261, rozsudek krajského obchodního soudu potvrdil. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 1. 2004, čj. 32 Odo 486/2003 -295.
Návrh stěžovatelky splnil všechny formální předpoklady nutné k jeho projednání, což platí i o včasnosti jeho podání. Stěžovatelka totiž zároveň s dovoláním podala ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. III. ÚS 139/03, jako nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud postupoval v souladu se sdělením č. 32/2003 Sb.
Po zvážení všech okolností případu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých práv jednak v tom, jak obecné soudy interpretovaly platnost smlouvy uzavřené s FNM, jednak v porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Podobné námitky, jaké stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti ohledně neplatnosti smlouvy, vznesla již v rámci řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly v podrobném a logickém odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména str. 8 rozsudku vrchního soudu, na který lze zcela odkázat). Tím, jak obecné soudy interpretovaly otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a FNM, nedošlo podle Ústavního soudu k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o další námitku stěžovatelky, týkající se důkazního řízení před obecnými soudy, Ústavní soud konstatuje, že důkazní řízení bylo vedeno ústavně konformně, obecné soudy srozumitelně a dostatečně odůvodnily, které důkazy provedly a z jakých důvodů některé důkazní návrhy neakceptovaly (viz str. 4 rozsudku krajského obchodního soudu). Ani v tomto směru nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu