ECLI:CZ:US:2006:1.US.127.06
sp. zn. I. ÚS 127/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 1. 2005, čj. 0Nc 4622/2004 -33, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 0Nc 4622/2004 - 61, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2006, čj. 17 Co 190/2005 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Shrnula skutkový a právní průběh své věci, v níž se jedná o nařízení exekuce k vymožení pohledávky oprávněné nezl. Jany A. (jedná se o pseudonym) z titulu výživného nezletilého dítě. Podle stěžovatelky jí nebylo včas doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně, v době podání návrhu na exekuci nebyla v prodlení, platit náklady řízení proto nemá, neboť jde ze strany zástupce oprávněné o zneužití procesního práva "s maximální snahou způsobit jí škodu". Stěžovatelka dovozuje, že tím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR a pak řada procesních ustanovení občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodnutími obecných soudů o nákladech exekučního řízení. Ústavní soud k tomu konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu a konstatoval, že: "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovéto porušení se v tomto případě nejedná. Rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak soudu odvolacího, jsou ústavně konformně odůvodněna. Ve smyslu shora zmíněné ústavní judikatury tedy Ústavní soud nevidí žádný důvod pro přehodnocování argumentů tam uvedených.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu