ECLI:CZ:US:2006:1.US.13.06
sp. zn. I. ÚS 13/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, PSČ: 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. Nco 232/2005 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo rozhodnuto, že blíže označení soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 29/2003 a u krajského soudu pod sp. zn. 8 Nc 180/2005.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením obecný soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Jeho právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem bylo porušeno, neboť má za to, že lze mít u všech soudců v České republice důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. To s ohledem na politický tlak vytvořený na soudce v ČR, který, podle názoru stěžovatele, prokazatelně ovlivnil rozhodování soudů v jeho věcech.
Stěžovatel poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci se zakládá nikoli pouze na jeho skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, jestliže "lze mít pochybnosti o jeho podjatosti" (správně má být nepodjatosti). Podle stěžovatele je proto třeba také v jeho případě uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je nestranný, ale musí se jako takový jevit i v očích účastníků řízení a veřejnosti. K vyloučení soudců z projednávání jeho věcí postačí, pokud se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a především nestranní soudci. Tyto pochybnosti lze opřít o nesporně existující politický a společenský tlak na zamítnutí jeho žalob. Stěžovatel se domnívá, že jednání soudů a politiků, kterých si povšimla i média, postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců v ČR obecně. Politické špičky vytvářejí a podporují negativní vztah společnosti vůči stěžovateli, vůči jeho právnímu zástupci a především vůči soudcům, kteří v minulosti vyhověli jeho žalobě. Představitelé moci výkonné a zákonodárné se navíc, krátce po vynesení rozsudků vydaných ve prospěch stěžovatele, sešli a ve vzájemné harmonii aktivně hledali cesty, jak zařídit, aby se taková rozhodnutí již neopakovala s tím, že pokud některý ze soudců žalobě vyhoví, ponese odpovědnost za to, že stát musí dotčený majetek vydat.
Výsledky jsou podle stěžovatele známé. Od přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, přes tzv. L. K. (zákon č. 120/2004 Sb.) až ke změně nahlížení na restituční zákonodárství Ústavním soudem ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005. Stěžovatel se domnívá, že vliv politiků na obecné soudy i na Ústavní soud je zcela markantní, obzvláště pokud ti politici, kteří proklamovali nedůvodnost stěžovatelových žalob, vyžadují od všech soudců, projednávajících tyto spory, podrobné zprávy o stavu věcí, včetně informování o způsobu rozhodování.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na premise, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti. Přitom tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje z vlivu, jaký politické špičky údajně uplatňují na projednávání stěžovatelových žalob, případně jaký negativní obraz o stěžovatelovi a jeho žalobách ve společnosti vytvářejí.
Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Na tomto východisku ostatně spočívá dosavadní judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jak na ni stěžovatel odkázal. Nicméně Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).
Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení, ale musí být určitým způsobem objektivizovány. Stěžovatel za tyto skutečnosti považuje právě vliv politických elit na projednávání všech jeho žalob před soudy v ČR.
K tomu považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných médiím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu ke stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné. Tyto kroky některých představitelů výkonné či zákonodárné moci však nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím vrchního soudu rozhodováno. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující nepodjatost soudců, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost měla být, podle stěžovatele, zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Tak tomu však v dané věci zřejmě nebylo, resp. existenci tohoto užšího vztahu stěžovatel neprokazoval, dokonce ani netvrdil.
S ohledem na to Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu