ECLI:CZ:US:2006:1.US.130.06
sp. zn. I. ÚS 130/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) R. T. M. S., 2) A. M., 3) C. M. M. Z., 4) M. M., 5) R. M. Z., všech zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2005, čj. 28 Cdo 744/2005 - 193, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, čj. 64 Co 160/2004 - 174, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 12. 2003, čj. 18 C 309/95 - 136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým odmítl, jako nepřípustné, dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, čj. 64 Co 160/2004 - 174. Uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, jako soudu prvního stupně, ze dne 11. 12. 2003, čj. 18 C 309/95 - 136. Městský soud, stejně jako obvodní soud, rozhodoval o nároku stěžovatelů (žaloba byla původně podána právní předchůdkyní stěžovatelů) na vydání v žalobě specifikované nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Oba obecné soudy posuzovaly nárok stěžovatelů samostatně ve dvou částech. Ohledně první ideální poloviny nemovitosti, původně vlastnicky patřící právní předchůdkyni stěžovatelů, dospěly oba soudy k závěru, že právní předchůdkyně stěžovatelů platně převedla trhovou smlouvou, ze dne 17. dubna 1948, svůj podíl na nemovitostech čtvrté žalované A. O., a tedy právní předchůdkyně stěžovatelů, jako původní žalobkyně, nemohla splňovat podmínky oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. k vydání této poloviny nemovitostí. U druhé poloviny nemovitostí nedošlo, podle obecných soudů, k obnovení původního vlastnického práva, proto ji nemohla právní předchůdkyně stěžovatelů zdědit. Mohla být pouze oprávněnou osobou, při splnění podmínek uvedených v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. V řízení se však stěžovatelům nepodařilo prokázat, že by tyto zákonné podmínky splňovala. Nejvyšší soud ČR, ve shora označeném usnesení, napadeném touto ústavní stížností, dodal, že tyto závěry jsou též v souladu s jeho konstantní judikaturou.
V ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR a obecných soudů nižšího stupně. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich základní práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé navrhli další důkazy k prokázání jejich tvrzení, namítají rozpor usnesení Nejvyššího soudu ČR s judikaturou Ústavního soudu, kritizují nedostatečné odůvodnění jak rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tak soudů nižšího stupně, a tvrdí, že k trhové smlouvě, kterou převedla ideální polovinu požadovaných nemovitostí, byla právní předchůdkyně stěžovatelů donucena. Proto daná smlouva nemohla být platná.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 309/95, a vyjádření Nejvyššího soudu ČR, který považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a poukázal na to, že stěžovatelé jen reprodukují své předchozí argumenty již uplatněné před obecnými soudy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout sebemenší pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). V tomto aspektu je jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecných soudů. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatelé argumentují, nevyplývá jejich nárok na úspěch ve věci. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelé nijak nespecifikují a ani Ústavní soud jej neshledal.
Ústavní soud po prostudování spisu sp. zn. 18 C 309/95 toliko poznamenává, že k žádnému porušení základních práv nemohlo dojít ani proto, že stěžovatelé měli prostřednictvím svého právního zástupce dostatek prostoru k přednesení svých skutkových tvrzení, stejně jako k předložení důkazů tato tvrzení prokazujících. V průběhu řízení docházelo opakovaně ke změnám skutkových tvrzení ze strany stěžovatelů, stejně jako k průtahům v celé věci ze strany právního zástupce stěžovatelů. Tato skutečnost není omluvitelná ani faktem pobytu stěžovatelů v zahraničí, ani dlouhou dobou, která uplynula od roku 1948, protože je na právním zástupci stěžovatelů, aby si v rozumné době opatřil jak relevantní skutková tvrzení, tak důkazy tato tvrzení osvědčující. Tak se tomu ovšem evidentně nestalo. Dospěl-li za této situace soud prvního stupně k závěru, že důkaz výslechem stěžovatelů, jako žalobců, nebude proveden, protože by nijak nepřispěl k objasnění skutkového stavu věci, nemůže takovémuto závěru Ústavní soud nic vytýkat. Jde naopak o právní závěr, kterým byla chráněna základní práva ostatních účastníků řízení. Ústavní soud nepřehlédl ani to, že jak soud prvního stupně, tak Nejvyšší soud ČR přistoupily citlivě k otázce náhrady nákladů řízení a přihlédly k tomu, že šlo o skutkově velmi komplikovanou restituční věc.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu