ECLI:CZ:US:2006:1.US.135.05
sp. zn. I. ÚS 135/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. H. M., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, Mariánská 531, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 122/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 28 T 23/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. H. M,. zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, Mariánská 531, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 122/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 28 T 23/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení specifikovaná usnesení obecných soudů a požaduje jejich zrušení. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 28 T 23/2004, byl stěžovatel podle §71 odst. 5 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Stěžovatel proti uvedenému usnesení podal stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten ji svým usnesením ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 9 To 122/2004, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Článek 3
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Článek 87
(1) Ústavní soud rozhoduje
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
K porušení uvedených základních práv mělo podle stěžovatele dojít tak, že jeho obhájce nebyl přítomen u jednání soudu, který rozhodoval podle §71 odst. 5 o ponechání stěžovatele ve vazbě. Dále měla základní práva stěžovatele porušena tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozhodl v neveřejném zasedání až dne 13. 12. 2004, když stěžovatele vyslechl dříve, a to dne 10. 12. 2004. Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze o svém zasedání dne 13. 12. 2004 nevyrozuměl ani stěžovatele, ani jeho obhájce. Dále stěžovatel zpochybňuje odůvodnění napadených usnesení, když zdůrazňuje, že mezinárodní zatykač, který Vrchní soud v Praze pojal do odůvodnění svého usnesení, byl vydán Okresním soudem v Ingolstadtu, Spolková republika Německo, jako soudem procesně nezpůsobilým a nepříslušným. Podle stěžovatele je otázkou, proč se Vrchní soud v Praze při svém rozhodování nezabýval důvody, které Okresní soud v Ingolstadtu, Spolková republika Německo, k vydání mezinárodního zatykače vedly. Zároveň si stěžovatel sám odpovídá, že tyto důvody zkoumat nemohl, neboť šlo o rozhodnutí Spolkové republiky Německo. Stěžovatel zdůrazňuje, že o vydání mezinárodního zatykače ve Spolkové republice Německo nevěděl, pokud by však měl možnost, podal by proti němu "odpor", když údajně disponuje důkazy, že se nedopustil trestného činu dávaného mu za vinu. Českým orgánům činným v trestním řízení tak stěžovatel vytýká, že se proti úkonům německých trestních orgánů nemůže účinně hájit. Dále stěžovatel namítá, že při jednání Krajského soudu v Plzni nebyl přítomen tlumočník. Pokud je stěžovateli soudy vytýkáno, že uváděl jiné jméno a datum narození, uvádí stěžovatel, že tak činil v zájmu "jiných služeb státní moci NSR", a nemohl tedy na území České republiky pod pravým jménem vystupovat. V případě, že by tak učinil, dostala by se, podle stěžovatele, "cizí moc do problémů", za což by stěžovateli hrozil vysoký trest.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Plzni, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Zároveň však uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí zjevné nepravdy. O zamýšleném výslechu byl obhájce stěžovatele telefonicky vyrozuměn, avšak sdělil soudu, že svého práva nevyužije, neboť se účastní jednání u soudu jiného. Výslechu stěžovatel byl přítomen tlumočník a celý průběh jednání byl stěžovateli tlumočen. Ústavní stížnost považuje za účelově podanou a formulace zkreslující.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a účelovou, přičemž odkázal na odůvodnění obou napadených usnesení a obsah spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 28 T 23/2004. Vrchní soud v Praze je názoru, že rozhodl v souladu s trestním řádem, Listinou základních práv a svobod i s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, když reflektoval i judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 573/02).
Ústavní soud pro pečlivém prostudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je zabývat se porušením jednoduchého práva toliko v případech, kdy případná nezákonnost způsobuje zároveň porušení práv a svobod jednotlivce zaručené ústavním pořádkem. Tyto meze aktivit Ústavního soudu vyplývají z jeho ústavního zakotvení jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy]. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10).
Námitky stěžovatele je možno rozdělit v zásadě do dvou skupin. Jednak stěžovatel brojí proti odůvodněním napadených usnesení a polemizuje s právními závěry soudů a jednak namítá, že soudy rozhodly v neveřejných zasedáních, tedy bez přítomnosti stěžovatele, resp. jeho obhájce.
K první skupině námitek Ústavní soud dodává, že zejména odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze se námitkami stěžovatele směřujícími do důvodnosti vazby tak, jak je již ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec formuloval, náležitě vypořádává. Na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze proto postačí odkázat, zejména co do konstatování, že stěžovatel jako cizí státní příslušník vystupoval pod falešnou totožností, je tedy pravděpodobné, že disponuje cizími nebo padělanými doklady, hrozí mu uložení vysokého trestu odnětí svobody, Okresní soud v Ingolstadtu vydal na stěžovatele dne 27. 2. 2004 pod sp. zn. 7 Gs 86/04 zatýkací rozkaz a Bavorské ministerstvo spravedlnosti požádalo Českou republiku o vydání stěžovatele. Zároveň Vrchní soud v Praze zkoumal jak důvodnost trestního stíhání, tak další zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu.
Procesními zárukami spravedlnosti při řízení o ponechání ve vazbě se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V této souvislosti se Ústavní soud nejvýznamněji vyjádřil k nárokům, které jsou kladeny na řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Zároveň je nutno zdůraznit, že není možno stanovit neměnná kritéria aplikovatelná bez výjimky na všechny druhy vazebních řízení, ale je nutno vždy přihlížet ke kontextu případu a dodržení zásad spravedlivého procesu posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti.
K zárukám spravedlnosti, resp. významu osobnímu slyšení, při vazebním řízení se vyjádřil např. nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). Tímto nálezem Ústavní soud shledal porušení základních práv rozhodnutím soudu, který o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného a bez jeho ústního vyjádření k důvodům vazby. Ústavní soud tehdy uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody.
Ústavní soud precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). V něm mimo jiné konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že uvedená měřítka vztáhl výslovně k řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě.
Úkolem Ústavního soudu v nyní projednávané věci je posouzení, zda postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Vrchního soudu v Praze neodporuje zárukám vyplývajícím zejména z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že rozhodly v neveřejném zasedání bez přítomnosti jeho samého a jeho advokáta. K tomu s respektem k výše vyložené interpretaci čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud konstatuje, že ze zmiňovaných ustanovení, nelze dovodit bezvýjimečnou povinnost soudů rozhodovat o ponechání ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu ani při rozhodování o stížnosti proti usnesení podle §71 odst. 5 trestního řádu ve veřejném zasedání, jak se toho dožaduje stěžovatel.
Smyslem dotčených lidskoprávních imperativů a záruk spravedlnosti procesu projevujících se mimo jiné v požadavku kontradiktornosti řízení není samoúčelná formální účast obviněného při veřejném zasedání soudu rozhodujícího o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, nýbrž snaha zajistit aby soud rozhodoval s bezprostřední znalostí obsahu ústního vyjádření a argumentace obviněného k důvodům vazby, pokud obviněný je s tvrzenými důvody vazby náležitě seznámen a má k nim výhrady. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.
V nyní projednávané věci podle zjištění Ústavního soudu měl stěžovatel nejdříve možnost se k důvodům vazby vyjádřit před rozhodováním Krajského soudu v Plzni. Vrchní soud v Praze však jako oprávněnou posoudil námitku stěžovatele, že o slyšení nebyl vyrozuměn obhájce stěžovatele, nýbrž JUDr. Šoljak, který však již v té době stěžovatele neobhajoval. Zároveň však Vrchní soud v Praze shledal, že se nejedná o vadu, kterou by nebylo možno napravit a která by musela vést ke zrušení vazebního rozhodnutí, jak požadoval stěžovatel. Proto Vrchní soud v Praze stěžovatele před svým rozhodnutím k důvodnosti vazby znovu vyslechl za přítomnosti obhájce stěžovatele i tlumočnice do německého jazyka. Tato skutečnost vyplývá z protokolu sepsaného dne 10. 12. 2004 před Vrchním soudem v Praze, pod sp. zn. 9 To 122/2004. Kromě vyjádření k důvodnosti vazby uvedený protokol obsahuje prohlášení stěžovatele, že obdržel překlad usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec do německého jazyka, protokol by hlasitě diktován za současného překladu přítomnou tlumočnicí a stěžovateli byla umožněna rozmluva s obhájcem. Vrchní soud v Praze následně dne 13. 12. 2004 v neveřejném zasedání rozhodl napadeným usnesením.
S ohledem na krátký časový úsek mezi ústním vyjádřením stěžovatele dne 10. 12. 2004 a neveřejným zasedáním soudu dne 13. 12. 2004 nemá Ústavní soudu důvodu považovat skutečnost předchozího osobního slyšení stěžovatele za zcela irelevantní, jak stěžovatel naznačuje. Ústavní soud tak zjišťuje, jak i z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel měl možnost v průběhu řízení seznámit soudy se svými námitkami proti svému ponechání ve vazbě, a to v rozsahu a způsobem, který je možno pro tento typ řízení označit za dostačující pro naplnění podmínek čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Praze pak námitky stěžovatele pojal do svého usnesení a přiléhavou argumentací se s nimi vypořádal.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu
Ústavní soud pro pečlivém prostudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je zabývat se porušením jednoduchého práva toliko v případech, kdy případná nezákonnost způsobuje zároveň porušení práv a svobod jednotlivce zaručené ústavním pořádkem. Tyto meze aktivit Ústavního soudu vyplývají z jeho ústavního zakotvení jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy]. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10).
Námitky stěžovatele je možno rozdělit v zásadě do dvou skupin. Jednak stěžovatel brojí proti odůvodněním napadených usnesení a polemizuje s právními závěry soudů a jednak namítá, že soudy rozhodly v neveřejných zasedáních, tedy bez přítomnosti stěžovatele, resp. jeho obhájce.
K první skupině námitek Ústavní soud dodává, že zejména odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze se námitkami stěžovatele směřujícími do důvodnosti vazby tak, jak je již ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec formuloval, náležitě vypořádává. Na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze proto postačí odkázat, zejména co do konstatování, že stěžovatel jako cizí státní příslušník vystupoval pod falešnou totožností, je tedy pravděpodobné, že disponuje cizími nebo padělanými doklady, hrozí mu uložení vysokého trestu odnětí svobody, Okresní soud v Ingolstadtu vydal na stěžovatele dne 27. 2. 2004 pod sp. zn. 7 Gs 86/04 zatýkací rozkaz a Bavorské ministerstvo spravedlnosti požádalo Českou republiku o vydání stěžovatele. Zároveň Vrchní soud v Praze zkoumal jak důvodnost trestního stíhání, tak další zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu.
Procesními zárukami spravedlnosti při řízení o ponechání ve vazbě se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V této souvislosti se Ústavní soud nejvýznamněji vyjádřil k nárokům, které jsou kladeny na řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Zároveň je nutno zdůraznit, že není možno stanovit neměnná kritéria aplikovatelná bez výjimky na všechny druhy vazebních řízení, ale je nutno vždy přihlížet ke kontextu případu a dodržení zásad spravedlivého procesu posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti.
K zárukám spravedlnosti, resp. významu osobnímu slyšení, při vazebním řízení se vyjádřil např. nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). Tímto nálezem Ústavní soud shledal porušení základních práv rozhodnutím soudu, který o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného a bez jeho ústního vyjádření k důvodům vazby. Ústavní soud tehdy uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody.
Ústavní soud precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). V něm mimo jiné konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že uvedená měřítka vztáhl výslovně k řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě.
Úkolem Ústavního soudu v nyní projednávané věci je posouzení, zda postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Vrchního soudu v Praze neodporuje zárukám vyplývajícím zejména z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že rozhodly v neveřejném zasedání bez přítomnosti jeho samého a jeho advokáta. K tomu s respektem k výše vyložené interpretaci čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud konstatuje, že ze zmiňovaných ustanovení, nelze dovodit bezvýjimečnou povinnost soudů rozhodovat o ponechání ve vazbě podle §71 odst. 5 trestního řádu ani při rozhodování o stížnosti proti usnesení podle §71 odst. 5 trestního řádu ve veřejném zasedání, jak se toho dožaduje stěžovatel.
Smyslem dotčených lidskoprávních imperativů a záruk spravedlnosti procesu projevujících se mimo jiné v požadavku kontradiktornosti řízení není samoúčelná formální účast obviněného při veřejném zasedání soudu rozhodujícího o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, nýbrž snaha zajistit aby soud rozhodoval s bezprostřední znalostí obsahu ústního vyjádření a argumentace obviněného k důvodům vazby, pokud obviněný je s tvrzenými důvody vazby náležitě seznámen a má k nim výhrady. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.
V nyní projednávané věci podle zjištění Ústavního soudu měl stěžovatel nejdříve možnost se k důvodům vazby vyjádřit před rozhodováním Krajského soudu v Plzni. Vrchní soud v Praze však jako oprávněnou posoudil námitku stěžovatele, že o slyšení nebyl vyrozuměn obhájce stěžovatele, nýbrž JUDr. Šoljak, který však již v té době stěžovatele neobhajoval. Zároveň však Vrchní soud v Praze shledal, že se nejedná o vadu, kterou by nebylo možno napravit a která by musela vést ke zrušení vazebního rozhodnutí, jak požadoval stěžovatel. Proto Vrchní soud v Praze stěžovatele před svým rozhodnutím k důvodnosti vazby znovu vyslechl za přítomnosti obhájce stěžovatele i tlumočnice do německého jazyka. Tato skutečnost vyplývá z protokolu sepsaného dne 10. 12. 2004 před Vrchním soudem v Praze, pod sp. zn. 9 To 122/2004. Kromě vyjádření k důvodnosti vazby uvedený protokol obsahuje prohlášení stěžovatele, že obdržel překlad usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec do německého jazyka, protokol by hlasitě diktován za současného překladu přítomnou tlumočnicí a stěžovateli byla umožněna rozmluva s obhájcem. Vrchní soud v Praze následně dne 13. 12. 2004 v neveřejném zasedání rozhodl napadeným usnesením.
S ohledem na krátký časový úsek mezi ústním vyjádřením stěžovatele dne 10. 12. 2004 a neveřejným zasedáním soudu dne 13. 12. 2004 nemá Ústavní soudu důvodu považovat skutečnost předchozího osobního slyšení stěžovatele za zcela irelevantní, jak stěžovatel naznačuje. Ústavní soud tak zjišťuje, jak i z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel měl možnost v průběhu řízení seznámit soudy se svými námitkami proti svému ponechání ve vazbě, a to v rozsahu a způsobem, který je možno pro tento typ řízení označit za dostačující pro naplnění podmínek čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Praze pak námitky stěžovatele pojal do svého usnesení a přiléhavou argumentací se s nimi vypořádal.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu