Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 08.08.2006, sp. zn. I. ÚS 139/04 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ],paralelní citace: N 150/42 SbNU 215 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.139.04
Nemožnost dovolacího soudu předjímat závěry skutkových zjištění prvostupňového soudu
Právní větaPokud stěžovatelé namítají, že nižší obecné soudy nerespektovaly hmotněprávní závěry dovolacího soudu, je nutno si uvědomit, že ani dovolací soud nemůže předjímat, jak vyzní skutkové okolnosti získané provedením stanovených důkazů, se zřetelem k nimž soud prvního stupně rozhodne.
ECLI:CZ:US:2006:1.US.139.04
sp. zn. I. ÚS 139/04NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 8. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 139/04 ve věci ústavní stížnosti M. K. a spol. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004 č. j. 28 Cdo 858/2004-293, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2003 č. j. 6 Co 1832/2003-277 a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 5. 2003 č. j. 5 C 994/2002-249, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání nemovitostí.Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1832/2003-277 ze dne 2. 12. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 5 C 994/2002-249 ze dne 19. 5. 2003, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o určení, že vlastnické právo k domu č. p. 9 s pozemkem parc. č. 9 a k pozemku par. č. 559 v k. ú. Žíchovec na ně přechází ve stanovených podílech. Podáním ze dne 3. 9. 2004 rozšířili stěžovatelé ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 858/2004-293 ze dne 7. 6. 2004, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení uvedených základních práv spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:V dané věci byla podána žaloba již začátkem února 1993, soud prvního stupně z různých důvodů žalobu již čtyřikrát zamítl a ve věci rovněž proběhlo čtyřikrát odvolací řízení. V pořadí třetí rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, který uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění povinné osoby. Soud prvního stupně tomu sice vyhověl a po formální stránce provedl nařízený důkaz trestním spisem, nerespektoval však hmotněprávní názor Nejvyššího soudu. Stěžovatelé nemohou akceptovat situaci, kdy právní předchůdce žalovaných jako předseda MNV v Žíchovci a komunistický funkcionář v 50. letech zapříčinil likvidaci zemědělské usedlosti právního předchůdce stěžovatelů a vyvolal proces, v němž byl právní předchůdce stěžovatelů protiprávně odsouzen, uvězněn a zbaven majetku; po likvidaci zemědělské usedlosti se do domku, který původně patřil právnímu předchůdci stěžovatelů, nastěhoval předchůdce žalovaných A. Š. V doplnění ústavní stížnosti se praví, že trestní rozsudek proti právnímu předchůdci stěžovatelů byl podle zákona o soudní rehabilitaci v plném rozsahu zrušen.Stěžovatelé považují názor obecných soudů a celý jejich postup za naprosto nesprávný. Vytýkají mu nerespektování pravidel právního státu a absenci smyslu pro obecnou spravedlnost. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností zjištěnou v řízení, a to v tom směru, že právní předchůdce žalovaných inicioval opakovanými oznámeními likvidaci zemědělské usedlosti právního předchůdce stěžovatelů. Tato důležitá okolnost nebyla vůbec hodnocena, čímž soudy rozhodly v rozporu s obsahem spisu a v rozporu s výsledky dokazování.Dále stěžovatelé vytýkají obecným soudům i značné průtahy v řízení, protože soudní proces trval více než 10 let.Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.Původní stěžovatelka J. V., bytem v Č., zemřela dne 14. 1. 2005, dříve, než Ústavní soud o podané ústavní stížnosti rozhodl. Jejími právními nástupci podle usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 16 D 32/2005-18 (datum rozhodnutí nečitelné) jsou M. K., P. K. a M. V., které přípisem ze dne 20. 6. 2006 sdělily, že trvají na pokračování v řízení o ústavní stížnosti, udělily plnou moc témuž advokátu - JUDr. Janu Pavlokovi.II.K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud vyjádření, v němž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že zohlednění faktu, kdy určitá osoba vystupovala aktivně či spolupůsobila k trestnímu odsouzení původních vlastníků nemovitostí a poté tuto nemovitost nabyla, bylo uznáno za otázku zásadního právního významu již v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. V předchozím rozhodnutí byl vysloven názor, že protiprávní zvýhodnění nelze vnímat jen jako jednání v rozporu s tehdy platnými předpisy, nýbrž že za takovou situaci lze považovat i případ, kdy byl nabyvatel osobou zneužívající své postavení nebo politické smýšlení k vlastnímu prospěchu a obohacení, jakož i případy, kdy jednání příslušného orgánu směřovala k zvýhodnění osoby prospěšné dobovým snahám, podporujícím zájmy tehdejších politických představitelů. To byl důvod zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů s příkazem provést v úvahu přicházející doplňující důkazy. Pokud v dalším řízení došlo k vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo zamítavé, a k rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo potvrzující, musel Nejvyšší soud respektovat důsledky plynoucí z platné právní úpravy občanského procesu. Za otázku zásadního významu pak nebylo možno považovat otázku, k níž se dovolací soud v téže věci již jednou dříve vyjádřil. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé nebyli na svých právech zkráceni a odkázal na své právní závěry v napadeném rozsudku. K názoru, že v řízení nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění právního předchůdce žalovaných, dospěly soudy obou stupňů na základě hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s ustanovením §132občanského soudního řádu. Nelze prý přisvědčit ani tvrzením stěžovatelů, že nebylo respektováno jejich právo na pokojné držení majetku a na nedotknutelnost vlastnictví. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k názoru, že nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), postupovaly vůči stěžovatelům v souladu se zákonem, a proto nelze mít za to, že jde o postup protiprávní. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se účastník řízení neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.Okresní soud v Písku ve svém stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.K výzvě Ústavního soudu sdělily přípisem ze dne 12. 1. 2005 osoby, které měly v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, že se podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vzdávají postavení vedlejších účastníků a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.Vyjádření obecných soudů byla zaslána právnímu zástupci stěžovatelů dne 8. 11. 2005. Přípisem ze dne 27. 10. 2005 žádal Ústavní soud o sdělení, zda původní stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Současně byli upozorněni, že pokud Ústavní soud neobdrží jejich vyjádření ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení žádosti, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Žádost byla právnímu zástupci stěžovatelů doručena dne 31. 10. 2005. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ve stanovené lhůtě žádné vyjádření stěžovatelů neobdržel, má se za to, že dnem 11. 11. 2005 je souhlas s upuštěním od ústního jednání dán. Ústavní soud dále požádal přípisem ze dne 28. 6. 2006 o sdělení, zda právní nástupci původní stěžovatelky J. V. rovněž souhlasí s upuštěním od ústního jednání; na to odpověděli podáním ze dne 10. 7. 2006 kladně.III.K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 994/2002 vedený u Okresního soudu v Písku. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé žalobou domáhali určení, že vlastnické právo k domu č. p. 9 s pozemkem p.č. 9 a k pozemku p.č. 559 v katastrálním území Žíchovec přechází na stěžovatele, a to na J. V. 5/8 a na ostatní stěžovatele na každého 1/8, resp. že žalovaní jsou povinni uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání těchto nemovitostí. Okresní soud v Písku rozsudkem č. j. 2 C 557/94-21 ze dne 28. 11. 1994 žalobu zamítl z důvodu opožděného podání. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 8 Co 190/95-35 ze dne 18. 4. 1995 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Okresní soud v Písku rozsudkem č. j. 2 C 557/94-53 ze dne 27. 6. 1997 žalobu opět zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě. Uvedl, že nelze mít za prokázáno, že právní předchůdce žalovaných byl nějakým způsobem protiprávně zvýhodněn. V polovině 50. let sice pracoval jako funkcionář tehdejšího národního výboru a byl řadovým členem komunistické strany, avšak není zjištěno, že tato skutečnost měla v roce 1967, kdy se realizoval "první prodej" (tím spíše v roce 1988), vliv na to, že mu nemovitost byla prodána. Pokud jde o cenu, za kterou právní předchůdce žalovaných nemovitost koupil, soud prvního stupně prohlásil, že cena - včetně započítání částky, o kterou byla nemovitost zhodnocena - nebyla v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 5 Co 2515/97-65 ze dne 28. 2. 1998 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, aby mohlo být ve věci rozhodnuto. Uložil soudu prvního stupně, aby zajistil podklady pro posouzení druhé podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě (vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění ceny nemovitostí včetně posouzení otázky míry zhodnocení nemovitosti právním předchůdcem žalovaných).Okresní soud v Písku po doplnění dokazování rozsudkem č. j. 2 C 557/94-186 ze dne 28. 5. 2001 žalobu znovu zamítl. Ve vztahu k protiprávnímu zvýhodnění právního předchůdce žalovaných zaujal stejné stanovisko jako v předchozím rozhodnutí. Podrobně se zabýval posouzením, zda právní předchůdce žalovaných nabyl nemovitost za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Na základě provedených znaleckých posudků dospěl soud k závěru, že tato podmínka splněna nebyla. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 8 Co 1959/2001-205 ze dne 23. 11. 2001 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení přechodu vlastnického práva a ve výroku o nákladech státu, změnil ho ve výroku o nákladech řízení. V odůvodnění se vyjádřil k námitkám stěžovatelů (nesprávné hodnocení znaleckých posudků a nezadání revizního znaleckého posudku, nabytí nemovitostí v rozporu s právními předpisy, nabytí nemovitostí právním předchůdcem žalovaných na základě protiprávního zvýhodnění). K těmto námitkám podal odvolací soud podrobný rozbor a vyvodil právní závěry, z nichž vyplynulo, že soud prvního stupně při hodnocení znaleckých posudků nepochybil. Dále odvolací soud usoudil, že z námitek stěžovatelů nelze dovodit rozpor s právními předpisy při nabytí nemovitosti. Pokud jde o námitku stěžovatelů týkající se protiprávního zvýhodnění právního předchůdce žalovaných při nabytí nemovitosti, odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně o nesplnění této podmínky je dostatečně skutkově podložen a že byl vyvozen i správný závěr, že právní předchůdce žalovaných - s ohledem na společenské a politické postavení v době uzavření smlouvy, tj. v roce 1988 - nenabyl nemovitost na základě protiprávního zvýhodnění. Jestliže je protiprávní zvýhodnění dovozováno ze skutečnosti, že právní předchůdce žalovaných vystupoval jako svědek v trestním řízení vedeném proti právnímu předchůdci stěžovatelů v roce 1953, pak (netvrdí-li ani stěžovatelé, že by byl svědčil křivě) plnil pouze obecnou občanskou povinnost a nemůže to být důvodem k závěru soudu, že získal nemovitosti svým protiprávním zvýhodněním. Dále odvolací soud uvedl, že je třeba zdůraznit i odstup více než 30ti let mezi dobou svědectví (1953) a dobou nabytí vlastnictví (1988), takže nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi oběma právními skutečnostmi. Za této situace pak odvolací soud neshledal důvod pro provedení důkazu trestním spisem z roku 1953 a provedení tohoto důkazu jako nadbytečné zamítl. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 1330/2002-231 ze dne 20. 11. 2002 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že lze spatřovat souvislost mezi provedeným vyúčtováním kupní ceny a posouzením nabytí nemovitostí z hlediska případného protiprávního zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění je nutno posuzovat nikoliv až po formálním převodu vlastnictví v důsledku druhé, registrované kupní smlouvy, ale již k okamžiku, kdy právní předchůdce žalovaných nemovitosti fakticky získal. Dále dovolací soud poukázal na svou konstantní judikaturu, pokud jde o posouzení podmínky protiprávního zvýhodnění při nabytí nemovitostí; jako protiprávní zvýhodnění lze hodnotit nejen případy, kdy byl nabyvatel osobou zneužívající své postavení nebo politické smýšlení k vlastnímu prospěchu a obohacení, ale i případy, kdy jednání příslušného orgánu směřovalo ke zvýhodnění osoby prospěšné dobovým snahám, podporujícím zájmy tehdejších politických představitelů. Nejvyšší soud považoval za nutné provést důkaz spisem o trestním řízení proti původnímu vlastníku se zaměřením na postoje místních orgánů i svědka - právního předchůdce žalovaných. Okresní soud v Písku - po doplnění dokazování ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu - rozsudkem č. j. 5 C 994/2002-249 ze dne 19. 5. 2003 žalobu opět zamítl. K posouzení ceny nemovitostí uvedl, že právní předchůdce žalovaných nemovitosti fakticky získal již v roce 1967 na základě kupní smlouvy, která však nebyla registrována. Právní předchůdce žalovaných nicméně zaplatil kupní cenu a s nemovitostí začal nakládat jako s vlastní a investoval do ní. Soud prvního stupně při posouzení ceny, za kterou právní předchůdce nemovitost získal v roce 1967, dospěl k závěru, že tato cena nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou protiprávního zvýhodnění právního předchůdce žalovaných A. Š. Pokud týž vypovídal v přípravném řízení o neplnění dodávek právním předchůdcem stěžovatelů, pak se v tom vlastně shodoval s tím, co vypovídal i právní předchůdce stěžovatelů F. V. Ten sám totiž v trestním řízení uváděl, že na hospodářství nestačí, pracuje tam sám a nestačí plnit dodávky. Prvý soud poukázal i na odvolání okresního prokurátora proti rozsudku Lidového soudu v Prachaticích, který hodnotí výpověď svědka Š. jako výpověď pod dojmem přátelství a sousedské soudržnosti. Soud tak prý nemohl z této situace, která ze spisu vyplývá, dovodit, že by to byl právě právní předchůdce žalovaných, který by byl svým nepřátelským postojem vůči právnímu předchůdci stěžovatelů způsobil to, že byl právní předchůdce stěžovatelů odsouzen a že mu byl uložen i trest propadnutí majetku. Dále soud prvního stupně posuzoval okolnosti, za kterých právní předchůdce žalovaných získal uvedené nemovitosti do užívání. V předmětné domě nebydlela rodina právního předchůdce žalovaných, ale rodina jiná až do roku 1955, kdy získala byt v jiné obci. Předmětný dům se uvolnil a byl přidělen právnímu předchůdci žalovaných do nájmu. O předmětnou nemovitost měla zájem ještě jedna svobodná žena; není prokázáno, že by zde byli jiní zájemci a že by byl právní předchůdce žalovaných, který měl manželku a dvě děti, upřednostněn. Po dobu užívání až do roku 1967, kdy byla uzavřena neregistrovaná kupní smlouva, platil nájem. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že není prokázáno, že by byl právní předchůdce žalovaných osobou, která své postavení nebo politické smýšlení zneužila k vlastnímu prospěchu a obohacení, či že by byl nějak zvýhodněn jako osoba prospěšná dobovým snahám podporujícím zájmy tehdejších politických představitelů. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 6 Co 1832/2003-277 ze dne 2. 12. 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že se soud prvního stupně řádně vypořádal po stránce skutkové i právní s otázkou, zda je naplněna některá ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud v této otázce dospěl ke stejnému závěru. Konstatoval, že se soud prvního stupně v řízení řídil závěry obsaženými v rozsudku dovolacího soudu. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 858/2004-293 ze dne 7. 6. 2004 dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že zásadní právní význam při posuzování otázky protiprávního zvýhodnění nabyvatele předmětných nemovitostí již objasnil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Hodnocení důkazů, jež bylo na jeho základě soudy provedeno, se týká konkrétních okolností případu a o otázku zásadního právního významu tedy nejde.IV.Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením důvodnosti ústavní stížnosti, pokud směřovala proti usnesení dovolacího soudu. Zde dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Dovolací soud totiž správně rozhodl, že nemůže znovu jako otázku zásadního právního významu posuzovat otázku, o níž již jednou rozhodl v předchozím rozsudku, vydaném v tomto řízení; byla to otázka protiprávního zvýhodnění nabyvatele při nabytí nemovitosti. Hodnocení důkazů, které provedly nižší soudy, se týká posouzení skutkových okolností věci a nelze je za otázku zásadního právního významu považovat. Tímto rozhodnutím, které respektovalo příslušnou právní úpravu dovolání v občanském soudním řádu, k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces tedy nedošlo.Hlavní námitka stěžovatelů směřuje proti závěrům obecných soudů, že nebyly naplněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě, které stanoví, kdy lze nemovitosti od fyzických osob požadovat. Podle citovaného ustanovení rozhodne soud na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké k této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Obecné soudy se v přezkoumávaném řízení jednotlivými podmínkami podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že splněny nejsou. Pokud stěžovatelé namítají, že nižší obecné soudy nerespektovaly hmotněprávní závěry dovolacího soudu, je nutno si uvědomit, že ani dovolací soud nemůže předjímat, jak vyzní skutkové okolnosti získané provedením stanovených důkazů, se zřetelem k nimž soud prvního stupně rozhodne. Dovolací soud v prvním rozhodnutí vydaném v této věci dne 20. 11. 2002 vyslovil, jak je zapotřebí zkoumat otázku protiprávního zvýhodnění nabyvatele a uložil soudu prvního stupně vést ke zjištění této skutečnosti potřebné důkazy. Ze soudního spisu vyplývá, že soud prvního stupně vyslovený pokyn dovolacího soudu respektoval a na zjištění uvedených znaků protiprávního zvýhodnění se zaměřil. Jestliže pak ze zjištěných skutkových okolností vyvodil skutkové a právní závěry výše uvedené, nelze takový postup považovat za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Soud prvního stupně posuzoval protiprávní zvýhodnění nabyvatele nemovitostí se zřetelem k době, kdy nabyvatel tyto nemovitosti získal do užívání; na základě zjištěných skutečností právem dospěl k závěru, že nelze dovodit příčinnou souvislosti mezi tím, že právní předchůdce žalovaných vystupoval v trestním procesu proti právnímu předchůdci stěžovatelů jako svědek, a mezi přidělením nemovitosti do jeho užívání (nájmu). Obecné soudy vzaly v úvahu i to, že právní předchůdce žalovaných bydlel s rodinou s malými dětmi v podnájmu, v době přidělení nemovitosti již nebyl předsedou MNV a jediná další zájemkyně o tuto nemovitost byla svobodná. Dále je ze spisu patrno, že se obecné soudy podrobně zabývaly hodnocením role právního předchůdce žalovaných v trestním řízení proti právnímu předchůdci stěžovatelů; toto hodnocení bere v úvahu všechny zjištěné okolnosti a ani v tomto směru nelze dovozovat ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými právními závěry, jež obecné soudy ve smyslu ustálené judikatury učinily. Stěžovatelé poukazovali především na trestní oznámení ze dne 24. 4. 1953, obsažené v trestním spisu proti původnímu vlastníkovi předmětných nemovitostí, v němž je uvedeno, že: "Dle vyjádření předsedy MNV a zemědělského referenta v obci jest hospodaření V. na uvedené usedlosti úpadkové a spěje ke katastrofě a špatným hospodařením jmenovaného jest zásobování pracujících ve značné míře ochuzováno. Z tohoto důvodu předseda MNV žádal již v roce 1952 o likvidaci uvedené usedlosti na ONV v Prachaticích." Současně se tam praví, že V. "říkal předsedovi MNV, že na práci nestačí". Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, s touto námitkou dostatečně zabývaly (viz odůvodnění rozhodnutí OS v Písku na č. l. 251), zjištěný skutkový stav dostatečně vyhodnotily a se zřetelem na obsah spisu usoudily, že v podstatě totéž vypovídal i F. V. (právní předchůdce stěžovatelů). Ústavní soud sám - při posouzení této námitky stěžovatelů - zjistil, že citované oznámení bylo (podle spisu) podáno Okresním oddělením VB v Prachaticích, informace tam obsažená byla vyslovena a zpracována příslušníkem tohoto oddělení a nelze proto z tohoto oznámení vyvodit, jak reagoval tehdejší předseda MNV, a jaká byla jeho skutečná vlastní výpověď. Podstatná je v tomto směru vlastní a samostatná výpověď právního předchůdce žalovaných - tehdejšího předsedy MNV, kterou učinil v přípravném řízení i v hlavním líčení. Z těchto výpovědí pak vyplývá, že reagoval na sdělení samotného právního předchůdce stěžovatelů, který žádal o zásah, protože nebyl schopen v tehdejší době předepsané dodávky plnit a že tato výpověď koresponduje právě výpovědi právního předchůdce stěžovatelů F. V.Ústavní soud - po posouzení všech relevantních okolností věci - dospěl k závěru, že obecným soudů porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nelze vytýkat. Rovněž není možné usuzovat, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelů; v řízení se totiž jednalo právě o určení tohoto vlastnického práva a pokud obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů, nelze jejich rozhodnutí posuzovat jako protiústavní. To odpovídá i konstantní judikatuře Ústavního soudu, která je obecně známá.Stěžovatelé konečně namítají nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že řízení skutečně probíhalo po dobu přesahující 10 let, neboť žaloba byla podána dne 1. 2. 1993 a řízení skončilo druhým rozhodnutím dovolacího soudu dne 7. 6. 2004. Současně je však třeba si uvědomit, že v řízení jednalo se o složitou problematiku, která musela být řádně skutkově zjištěna a posouzena. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem čtyřikrát zrušeno právě proto, aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci; stejný důvod vedl i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího Nejvyšším soudem. Z obsahu spisu pak nelze dovozovat existenci průtahů, jež by bylo možno obecným soudům přičítat k tíži.Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítnout.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany JanůVe smyslu §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 139/04. Ústavní soud v této věci rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Žíchovec přechází na stěžovatele ve stanovených podílech. Svojí povahou jde o restituční spor podle zákona č. 229/1991 Sb., jehož podstatu tvoří posouzení protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele - právního předchůdce žalovaných. Ústavní soud mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 62). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 16), v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To sice znamená, že nelze reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát proto poskytuje ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil, tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění). Podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. může soud na návrh oprávněné osoby rozhodnout, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Jde o obdobu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož se přímo dotýká upozornění Ústavního soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 580/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 74), že při jeho interpretaci je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.Z tohoto pohledu jsem přesvědčena, že krajský soud a okresní soud nerespektovaly důsledně závěry dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002 č. j. 28 Cdo 1330/2002-231, jímž byly zrušeny jejich předchozí rozsudky. V tomto rozsudku totiž Nejvyšší soud, s odvoláním na svoje předchozí rozhodnutí, zdůraznil, že pojem protiprávního zvýhodnění nelze zužovat na jednání v rozporu s právními předpisy, ale je třeba jej vykládat s ohledem na tehdejší politickou a často protiprávní situaci ve smyslu popření zásad rovnosti občanů a spravedlivého přístupu k nim. To znamená, že jako protiprávní zvýhodnění je možno hodnotit nejen případy, kdy nabyvatel byl osobou zneužívající své postavení nebo politické smýšlení k vlastnímu prospěchu a obohacení, ale i případy, kdy jednání příslušného orgánu směřovalo ke zvýhodnění osoby prospěšné dobovým snahám, podporujícím zájmy tehdejších politických představitelů. Na tomto základě dovolací soud považoval za nutné, aby byl v dané věci proveden důkaz spisem o trestním řízení proti původnímu vlastníkovi nemovitosti se zaměřením na postoje místních orgánů i svědka - právního předchůdce žalovaných. Tento důkaz sice byl v další fázi řízení proveden, ale nebyly z něj vyvozeny adekvátní závěry, závěry korespondující obsahu trestního oznámení ze dne 24. 4. 1953 (str. 4), ze kterého vyplývá, že předseda MNV A. Š. již v r. 1952, tedy rok před vykonstruovaným trestním procesem se soukromně hospodařícím rolníkem F. V. starším, žádal o likvidaci jeho usedlosti na ONV v Prachaticích z důvodu úpadkového hospodaření, které spěje ke katastrofě, čímž ohrožuje zásobování pracujících. Dle mého názoru se obecné soudy vůbec nevypořádaly se skutečností tvrzenou stěžovateli (a zřejmou ze spisu, jak uvedeno výše), a to že A. Š. inicioval svými oznámeními likvidaci usedlosti F. V., na čemž nemění nic ani skutečnost, že následně v roli svědka před trestním soudem vystupoval umírněně.Mimo pozornost obecných soudů, ale i Ústavního soudu, zůstala i skutečnost, že zemědělská usedlost byla, dle tvrzení stěžovatelů, ve spoluvlastnictví F. V. a původně první stěžovatelky jako jeho manželky. Trest propadnutí majetku byl vysloven ohledně celého majetku, ačkoliv manželka F. V. nebyla ani obviněna, ani odsouzena. Každému, kdo sledoval nebo studoval proces socializace vesnice v 50. letech je známo, že bylo postupováno podle stejného centrálně daného scénáře. Tak jako na Tachovsku bylo postupováno i v jiných okresech. Prvním krokem byla likvidace nejschopnějších, nejvlivnějších a největších sedláků. Řídící centra celého procesu byla na okresech a předsedové MNV měli v tomto konání speciální roli. Byli hlasem z místa - hlasem lidu a sloužili zcela centrální politické direktivě KSČ. Vzhledem k těmto skutečnostem mělo být ústavní stížnosti vyhověno, neboť obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a též práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Postupem obecných soudů nebyl respektován ani princip právního státu, který si dal za úkol, kromě jiného, i nápravu křivd minulosti.