ECLI:CZ:US:2006:1.US.144.05
sp. zn. I. ÚS 144/05
Usnesení
I. ÚS 144/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem, T.G.Masaryka 579, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 3 T 91/2003-216, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, č. j. 11 To 461/2004-234, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "Okresní soud") ze dne 30. 9. 2004, č. j. 3 T 91/2003-216 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), v jednočinném souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "Krajský soud") ze dne 16. 12. 2004, č. j. 11 To 461/2004-234 (dále jen "usnesení"), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl odsouzen za to, že při návštěvě své sestry znásilnil v dětském pokoji svoji mladistvou dceru.
Stěžovatel popírá, že by se předmětné trestné činnosti dopustil. Upozorňuje, že v době, kdy mělo dojít ke znásilnění, byl daný dětský pokoj oddělen od zbytku bytu pouze dveřmi, ve kterých chyběla skleněná výplň, přičemž v bytě se nacházeli další lidé. Pokud by činil poškozené něco proti její vůli, jistě by to bylo slyšet do dalších místností bytu a některá z přítomných osob by si toho všimla. Stejně tak by si, dle stěžovatele, přítomné osoby musely všimnout změny v chování poškozené následující ráno při snídani. Nic takového však svědci neuvedli, naopak z jejich výpovědí vyplynulo, že poškozená se u snídaně chovala zcela normálně a byla veselá. Rovněž poukázal na to, že na poškozené při lékařském vyšetření následujícího dne nebyly shledány žádné stopy násilí, ač uvedla, že jí dal facku, hodil na postel a držel za ruce. Namítá, že žádný ze soudů se s výše uvedenými "závažnými důkazy nevypořádal". Dále namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a tím jej zkrátily na jeho právu řádně se v řízení hájit. Uvádí, že navrhoval výslech přítele poškozené, L. N., kterému se měla se znásilněním svěřit. Dle stěžovatele soudy odmítly vyslechnout tohoto svědka s tím, že není známo místo jeho pobytu, avšak neučinily nic, aby jeho skutečný pobyt zjistily. Dále navrhoval výslech svědka Š. K., kterému se měla se znásilněním svěřit matka poškozené, avšak po jeho prvním neúspěšném předvolání již žádný ze soudů neučinil další opatření k zajištění jeho přítomnosti. Rovněž namítá, že nebyla vyslechnuta svědkyně V. L. Ta, dle stěžovatele, byla přítomna při tom, kdy jej po údajném znásilnění navštívila poškozená a chtěla po něm peníze s tím, že jinak bude litovat. Stěžovatel uvádí, že soudy odmítly její výslech pro její věk, avšak je přesvědčen, že i navzdory věku je možné tento důkaz vhodným způsobem provést. Má za to, že "soudy porušily princip řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil a vyslovil, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Rovněž požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku.
II.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a jedná se o opakování obhajoby stěžovatele užité jak před soudem prvého, tak i druhého stupně. Dle okresního soudu nedošlo v proběhlém řízení k porušení základních práv či svobod.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti i Okresní státní zastupitelství v Kladně. To ve svém vyjádření uvedlo, že tvrzeními stěžovatele, která uvádí v ústavní stížnosti, se již zabývaly soudy obou stupňů. Stěžovatel pomíjí důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčují, zejména nalezené stopy spermatu na prostěradle, pyžamu a hygienické vložce poškozené. Obhajoba stěžovatele, že se sperma na tyto věci dostalo z předchozího styku stěžovatele s jeho družkou, při kterém měla být v pyžamu, které bylo později zapůjčeno poškozené, odporovala jakékoliv logice a nadto v přípravném řízení stěžovatel ani jeho družka nic takového neuváděli a přišli s touto verzí až v řízené před soudem.
Pokud jde o stěžovatelem namítané nevyslechnutí přítele poškozené L. N., soud po jeho pobytu pátral v místě bydliště, u posledního známého zaměstnavatele, v evidenci obyvatel, apod., avšak bezvýsledně. Uložil proto státnímu zástupci pobyt svědka vypátrat, ale ani toto pátrání ve spolupráci s policejními orgány nevedlo ke zjištění, kde se svědek zdržuje. Obdobně se nepodařilo zjistit pobyt svědka K. Okresní státní zastupitelství má však za potřebné zdůraznit, že tito svědkové měli pouze vypovídat o skutečnostech, se kterými se jim měla svěřit poškozená; nebyli přímými svědku události. Rovněž v případě výslechu nezletilé svědkyně V. K. (jedná se patrně o stěžovatelem uváděnou V. L. - pozn. ÚS) by se jednalo pouze o zprostředkované svědectví o tom, co jí případně řekla poškozená a co vzkazovala obviněnému. Navíc toto svědectví by bylo nutno hodnotit s ohledem na nízký věk svědkyně v době činu (10 let) a s přihlédnutím k tomu, že tato svědkyně žije s odsouzeným a jeho družkou ve společné domácnosti.
Okresní státní zastupitelství také poznamenalo, že matka poškozené u soudu uvedla, že čin, pro který byl obviněný odsouzen, nebyl prvním případem, kdy si obviněný na svoji dceru dovoloval, byť se jednalo o jednání menší intenzity.
Závěrem svého vyjádření okresní státní zastupitelství uvedlo, že ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ukládá orgánům činným v trestním řízení zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství má za to, že v dané věci byly provedeny všechny podstatné důkazy, které mohly přinést objektivní informace o skutkovém ději a pachateli činu, soud tyto důkazy zhodnotil v souladu s pravidly formální logiky a ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud také vyzval, jako účastníka řízení, k vyjádření krajský soud. Ten však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
Krajské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 3 T 91/2003 (dále jen "spis okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o určité skutečnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a být logickým důsledkem provedeného dokazování. Obecné soudy také v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují i důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci obecné soudy vyšly z konkrétních důkazních pramenů, včetně výpovědi poškozené, psychiatrického posudku na stěžovatele a nalezených stop po spermatu stěžovatele na prostěradle, pyžamu a zejména pak na menstruační vložce poškozené. Ústavní soud nezjistil, že by zjištění obecných soudů neměla podklad v provedeném dokazování a nemá, co by k jejich závěrům dodal.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když nevyslechnutí navrhovaných svědků řádně odůvodnily, zejména pak jejich nedosažitelností a přesvědčivostí a dostatečností již shromážděných důkazů (viz např. str. 4 rozsudku, str. 2 usnesení).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu