ECLI:CZ:US:2006:1.US.144.06.1
sp. zn. I. ÚS 144/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Z. P. a V. P., zast. JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem, sídlem Vyžlovská 38, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, č.j. 26 Cdo 131/2005-202, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.7.2004, č.j. 26 Co 269 2004-172 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.1.2004, č.j. 9 C 1175/2001-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a V. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo rozhodováno v jejich sporu s vedlejšími účastníky. V návrhu na zahájení řízení uvedli, že jsou vlastníky bytového domu a vedlejší účastníci se domáhají, aby jim byla uložena povinnost zajistit nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávat pitnou vodu do jednoho z bytu v tomto domě. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Proti prvostupňovému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, krajský soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo stěžovatelům uloženo "dodávat pitnou vodu", ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání zamítl. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), ochranu vlastnických práv (čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny) a práva na rovnoprávné postavení subjektů právních vztahů (čl. 1 Listiny), a to nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to §687 odst. 1 obč. zákoníku, pokud jde o výklad povinností pronajímatele, a §132 obč. soudního řádu, a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů či jejich neprovedením, resp. nedostatečnému přihlédnutí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Namítají, že meritorní rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Svoje námitky koncentrují jednak do posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu dovolacím soudem, jednak k řadě právních a skutkových závěrů zaujímaných obecnými soudy. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Na prvním místě je nutno kategoricky odmítnout jejich námitky vůči posouzení přípustnosti dovolání z důvodu skryté diformity, protože přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) předpokládá dvě rozhodnutí prvostupňového soudu, přičemž druhé je od prvního odlišné v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu - taková situace ve sporu stěžovatelů a vedlejších účastníků nenastala (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, str.5, čtvrtý odstavec). Navíc, Nejvyšší soud dovolání připustil z jiného důvodu, dovolací námitky posoudil a dokonce část výroku odvolacího soudu zrušil. Díky tomu lze ústavní stížností napadat pouze výrok, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost zajistit vedlejším účastníkům nepřetržitou dodávku pitné vody. V tomto bodu jsou námitky stěžovatelů založeny na jejich přesvědčení, že takovou povinnost pronajímatelé bytů nemají. Takový výklad obecné povinnosti pronajímatele zajistit nájemci nerušený výkon práv podle §687 obč. zákoníku je právně vadný, což přesvědčivě, logicky naprosto správně a ústavně konformním způsobem vysvětlil Nejvyšší soud v odůvodnění na str. 6 a 7 (na tuto argumentaci Ústavní soud odkazuje).
Porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud nezkoumal, neboť toto ustanovení Ústavy je kompetenční normou charakterizující dělbu moci ve státě a nelze z ní odvodit ústavně zaručené právo stěžovatelů.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
František Duchoň,
předseda senátu