ECLI:CZ:US:2006:1.US.146.06
sp. zn. I. ÚS 146/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. K.,zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006, čj. 26 Cdo 828/2005-100, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.11.2004, čj. 15 Co 378/2004-75, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10.5.2004, čj. 7 C 68/2003-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Okresní soud Plzeň - jih napadeným rozsudkem v bodě I. zamítl (vzájemnou) žalobu stěžovatelky o určení existence nájemního práva k bytu č. 3 o velikosti 3+1, I. kategorie v obci Merklín, včetně garáže ve sklepním prostoru tohoto domu (dále jen "předmětný byt"). V bodě II. stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po přidělení bytu náhradního. Pod bodem III. uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně v bodě I. Výrok pod bodem II. změnil tak, že žalobu o vyklizení předmětného bytu zamítl. V bodě III. nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily charakter předmětného bytu, neboť jej považovaly za tzv. služební byt, přidělený jejímu bývalému manželovi, takže se stěžovatelka nájemkyní tohoto bytu nestala. Podle jejího názoru neposoudil krajský soud správně ani otázku existence nájemního poměru ke garáži, neboť táž prý byla příslušenstvím bytu, takže ohledně ní nemusela být uzavřena samostatná nájemní smlouva. Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a odložení vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 68/2003, vedený u Okresního soudu Plzeň - jih. Zjistil, že dne 24.6.2003 podal žalobce Lesní společnost Přeštice, a.s., proti stěžovatelce žalobu na vyklizení předmětného bytu podle §713 odst. 1 občanského zákoníku. Žaloba byla vedena pod sp.zn. 7 C 68/2003. Dne 14.7.2003 podala stěžovatelka žalobu na určení existence nájemního práva k předmětnému bytu a ke garáži. Žaloba byla vedena pod sp.zn. 7 C 77/2003. K návrhu stěžovatelky Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 20.4.2004 (č.l. 31) spojil obě věci ke společnému řízení. Věc byla dále vedena pod sp.zn. 7 C 68/2003.
Rozsudkem ze dne 10.5.2004, čj. 7 C 68/2003-41, Okresní soud Plzeň - jih rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o určení existence nájemního práva stěžovatelky k předmětnému bytu, výrokem II. určil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů po přidělení náhradního bytu a výrokem III. stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že zaměstnanci žalobce T. K. (bývalému manželovi stěžovatelky), byl přidělen byt o velikosti 3+1 s přísl. I. kategorie v obci Merklín. Protokol o převzetí bytu byl podepsán 30.9.1998. Dne 30.12.2001 uzavřeli manželé A. a T. K. před rozvodem dohodu o vypořádání společného jmění manželů a o vyřešení bytové otázky. Manželství bylo rozvedeno, T. K. se z bytu odstěhoval. Byt užívá stěžovatelka, t.č. na mateřské dovolené s nezletilou dcerou. Z nájemní smlouvy prý vyplývá, že předmětný byt byl T. K. přidělen jako služební byt ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. Po rozvodu manželství tedy nepřešel nájem bytu na stěžovatelku a proto soud zamítl její žalobu na určení existence nájemního vztahu. Žalobě na vyklizení bytu soud vyhověl s tím, že stěžovatelka nemá povinnost vyklidit byt dříve, než jí bude přidělen byt náhradní.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.11.2004, čj. 15 Co 378/2004-75, rozsudek soudu I. stupně ve výroku č. I. potvrdil. Ve výroku II. rozsudek změnil tak, že žalobu o vyklizení bytu zamítl. Ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že z provedených důkazů, zejména ze zápisu bytové komise žalobce a z písemností mezi žalobcem a společností F.T.Reality vyplývá, že předmětný byt nemohl být ve vlastnictví jiné osoby než žalobce Lesní společnost Přeštice, a.s., který jej přidělil svému zaměstnanci. Již tyto skutečnosti prokazují, že předmětný byt měl charakter služebního bytu. Argument stěžovatelky, že k platnosti nájemní smlouvy ke služebnímu bytu se vyžaduje, aby bylo ve smlouvě výslovně uvedeno, že se zaměstnanec pro pronajímatele zavazuje zajišťovat práce, na které je nájem bytu vázán, nemá oporu ani v občanském zákoníku, ani v zákoně č. 102/1992 Sb. Pro posouzení charakteru bytu jako služebního je rozhodné, že taková skutečnost byla v řízení prokázána. Na právním závěru o charakteru bytu nic nemůže změnit ani dohoda mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem. Pokud jde o návrh týkající se oprávnění užívání garáže, krajský soud zdůraznil, že garáž je nebytovým prostorem, který nemůže být součástí bytu a zpravidla nebývá ani příslušenstvím bytu. Protože z předmětné smlouvy o nájmu bytu nevyplývá, že příslušenstvím tohoto bytu je garáž, musela by být ohledně tohoto objektu uzavřena samostatná nájemní smlouva. Taková smlouva však uzavřena nebyla.
Krajský soud však zamítl žalobu proti stěžovatelce na vyklizení bytu, neboť nebylo prokázáno, že skončil nájemní poměr mezi žalobcem a bývalým manželem žalované T. K. Podle ustálené judikatury musí nejprve skončit nájemní poměr s nájemcem služebního bytu, aby pronajímatel mohl osoby, které zůstaly v bytě, žalovat na vyklizení. Teprve po skončení nájemního vztahu lze použít ust. §713 odst. 1 obč. zákoníku. Tuto skutečnost nelze vyvozovat jen z tvrzení žalobce, že T. K. trvale opustil předmětný byt a zanechal v něm žalovanou.
Stěžovatelka napadla uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2.2.2006, čj. 26 Cdo 828/2005-100, zamítl. Pokud jde o existence otázky zásadního právního významu u nájmu garáže, dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, neboť samostatná nájemní smlouva uzavřená nebyla a garáž za příslušenství bytu považovat nelze. Naproti tomu Nejvyšší soud dovodil, že napadený rozsudek má zásadní právní význam pro řešení právní otázky povahy předmětného bytu jako bytu služebního.
Nejvyšší soud uvedl, že pokud jde o vymezení služebního bytu a stanovení podmínek, za nichž může být uzavřena smlouva o nájmu těchto bytů, ustanovení §685 odst. 3 obč. zák. odkazuje na zvláštní zákon. V době, kdy na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 1998 žalobkyně předmětný byt jako jeho vlastník přenechala T. K. do užívání, byl účinný zákon č. 102/1992 Sb., který v ustanovení §7 odst. 1 služební byty pozitivně definoval. Jsou jimi mimo jiné byty ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků (písm. b). Z citovaného ustanovení vyplývá, že charakter uvedených bytů jako bytů služebních je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního vztahu právnické či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází, jednak účelovým určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo fyzické osoby; obě podmínky přitom musí být splněny současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1653/2003, www.nsoud.cz). Podle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. lze smlouvu o nájmu služebního bytu uvedeného v odstavci 1 uzavřít, jestliže se nájemce zavázal zajišťovat práce, na které je nájem tohoto bytu vázán. Pro závěr, že v konkrétním případě jde o nájem služebního bytu, postačí, že nájemce se zavázal pro pronajímatele zajišťovat práce, na něž je nájem bytu vázán, takový závazek však nemusí být obsažen v nájemní smlouvě. Požadavek, aby závazek byl obsažen přímo v nájemní smlouvě, nevyplývá z výslovného znění zákona a nelze jej dovodit ani výkladem.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily charakter předmětného bytu. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že předmětný byt má charakter služebního bytu, svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá co by v této souvislosti k věci dodal.
V souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právnímu závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Stěžovatelka dále namítala, že soudy nesprávně posoudily otázku existence nájemního vztahu ke garáži a že se Nejvyšší soud touto otázkou vůbec nezabýval. Z uvedeného spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 7 C 68/2003, však vyplývá, že jak Krajský soud v Plzni, tak i Nejvyšší soud tuto otázku reflektovaly a svůj právní názor zdůvodnily s poukazem na ustálenou judikaturu. Ústavní soud proto ani této námitce stěžovatelky nemohl vyhovět. V této souvislosti lze toliko dodat, že i kdyby byla uvedená garáž příslušenstvím předmětného bytu, nemohlo by to stěžovatelce prospět, neboť příslušenství věci sdílí právní osud věci hlavní a žaloba stěžovatelky na určení existence nájemního práva v uvedeném bytu byla zamítnuta.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Protože byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1006
František Duchoň v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc:
1) odešli do vl. rukou
- stěžovatelka
- advokát
- KS v Plzni
- NS ČR
- OS Plzeň - jih
2) Vrať spis 7 C 68/2003 OS Plzeň - jih
3) Vrať přílohy D, E, F
4) Po vrácení doručenek založ