ECLI:CZ:US:2006:1.US.154.06
sp. zn. I. ÚS 154/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Á., zastoupeného Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1544/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 1 To 42/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, čj. 49 T 9/2004 - 656, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se M. Á. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 (chybně uvedeno čl. 36 odst. 2) a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel, spolu s obžalovaným M. K., uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a jednak trestným činem porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, 2 TrZ spáchané formou spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Označené trestné činy spáchali tím, že dne 19. 6. 2004 přišli k bytu poškozeného M. D. (dále jen "poškozený"), v úmyslu prohledat jeho byt a odcizit větší finanční obnos, o němž se domnívali, že se v bytě nachází, a to i za užití násilí. Za tím účelem si stěžovatel přinesl provaz, který se následně snažil omotat poškozenému kolem krku a obvaz, jímž chtěl poškozenému ucpat ústa. Po příchodu k bytu poškozeného zazvonili na zvonek, zakryli rukou kukátko vstupních dveří a stěžovatel si přes hlavu přetáhl dámskou punčochu, aby zabránil své identifikaci. Když poškozený otevřel dveře, stěžovatel jej vtlačil do prostoru bytu, kde ho fyzicky napadl způsobem, popsaným ve výrokové části rozsudku. Svým jednáním spolupachatelé způsobili poškozenému četné řezné, bodné, bodnořezné a tržnězhmožděné rány na hlavě, rukou, koleni a zádech. Tato zranění byla znalcem hodnocena jako středně těžká, s dobou léčení do šesti týdnů. Současně poškozenému způsobili posttraumatickou stresovou poruchu, která u něj přetrvávala i v době rozhodování soudu prvního stupně a doba léčení byla očekávána v horizontu jednoho až dvou let. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou.
Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že nebyl trestně stíhán také svědek R. S., ačkoli byl z trestné činnosti usvědčován jak stěžovatelem, tak spoluobviněným M. K. Obecným soudům rovněž vytkl, že nebyla prokázána časová souvislost mezi posttraumatickou stresovou poruchou poškozeného a jednáním stěžovatele.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací. Stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly [§125 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, které je plně věcí soudů obecných. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy při zjišťování skutkového stavu zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. Taková situace však v souzené věci nenastala. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele. V postupu a právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
Tvrzení stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že nebyl stíhán také svědek R. S., je naprosto nepřípadné. Jedná se o polemiku s hodnocením důkazů a právními závěry obecných soudů z nich vyvozenými, se snahou přenést část své trestněprávní odpovědnosti na další osoby a případně zmírnit dopad trestněprávních sankcí. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud rovněž nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědků, v dané věci výpověď svědka R. S., jestliže v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly zachovány principy spravedlivého procesu. Nelze rovněž ani nařizovat obecným soudům, aby kromě stěžovatele stíhaly a odsoudily také uvedeného svědka jen proto, že se stěžovatel subjektivně domnívá, že by tomu tak mělo být. V ústavní stížnosti lze tvrdit jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva, ke kterému mělo dojít pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem. Nelze totiž podat ústavní stížnost v neprospěch třetí osoby, dožadovat se jejího trestního stíhání. Nestíháním třetí osoby nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby není přípustná.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele.
Další tvrzení stěžovatele, že mezi posttraumatickou stresovou poruchou, která byla u poškozeného diagnostikována, a jednáním stěžovatele neexistuje časová souvislost, se nezakládá na pravdě. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru klinická psychologie vyplývá, že posttraumatická stresová porucha se u poškozeného rozvinula jako následek emoční stresové situace při přepadení, tzn. jako následek jednání stěžovatele, kdy došlo u poškozeného k rozvoji úzkostné poruchy, která byla diagnostikována právě jako posttraumatická stresová porucha. Jedná se o déletrvající poruchu zdraví, jejíž léčení může trvat až dva roky. V době rozhodování soudu prvního stupně léčení poškozeného ještě probíhalo. Proto není žádných pochybností o existenci časové souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozeného. Touto námitkou se, k odvolání stěžovatele, zabýval již odvolací soud a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní ústavně konformním způsobem vypořádal (str. 11 - 13). Pro úplnost Ústavní soud odkazuje také na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se touto skutečností, v rámci hodnocení důkazů, rovněž zabýval (str. 20 - 21 a str. 24 - 25).
Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V dané věci obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci. Toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Skutečnost, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu