ECLI:CZ:US:2006:1.US.155.05
sp. zn. I. ÚS 155/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Patrickem Girglem, advokátem ve Vyškově, Dědická 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 49 Co 371/2003-306 ze dne 12. 5. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č.j. 6 C 839/95-100 ze dne 26. 9. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 49 Co 371/2003-306 ze dne 12. 5. 2004, jímž byl potvrzen ve výroku I a formálně změněn ve výroku II rozsudek Okresního soudu ve Vyškově č.j. 6 C 839/95-100 ze dne 26. 9. 1996, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení neplatnosti smlouvy o převodu specifikovaných nemovitostí a na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít s ním dohodu o způsobu náhrady ve smyslu §18a zákona č. 183/1993 Sb., a smlouvu o převodu nemovitostí. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 7, čl. 11 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces, práva na ochranu vlastnického práva a na ochranu obydlí spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky (Pozemkovým fondem a ing. M. K.). Tvrdí naopak, že naléhavý právní zájem je dán tím, že v daném případě došlo k porušení zákona, neboť nebyla respektována pravidla upravující postup Pozemkového fondu ČR v případě, existují-li dva oprávnění zájemci o nemovitost ve vlastnictví státu a ve správě pozemkového fondu. Případnou absolutní neplatností se soud musí zabývat z úřední povinnosti.
K porušení jeho ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy došlo prý i tím, že ho soudy nepovažovaly za oprávněnou osobu ve smyslu §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože nedoložil svůj restituční nárok právně relevantním způsobem. Tvrdí, že jeho aktivní legitimace je dána již samotnou skutečností, že v rozhodné době byl a je řádným nájemcem - uživatelem nemovitostí. O předmětné nemovitosti se ucházeli dva zájemci (stěžovatel a druhý vedlejší účastník) a byli zcela rovnocenní v legitimitě uplatněného nároku. Podle pravidel stanovených "Statutem" Pozemkového fondu ČR (v daném časovém okamžiku platným) mají mít přednost právě dosavadní uživatelé. K těmto otázkám však soudy nepřihlížely a podmínku takto vzniklého nároku na uzavření smlouvy vůbec nezkoumaly. Ve světle těchto skutečností se soudy měly zabývat výkladem §17 odst. 5 zákona o půdě, neboť toto mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel dále namítal, že Pozemkový fond ČR bez jeho vědomí převedl jeho majetek uložený v předmětných nemovitostech na jinou osobu (druhého vedlejšího účastníka) a odmítl uznat zhodnocení převáděných nemovitostí jím provedené v průběhu jejich užívání. Žádný soud tyto skutečnosti nebral v úvahu a svými rozhodnutími a průtahy v řízení stranil Pozemkovému fondu ČR a druhému vedlejšímu účastníkovi.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených rozsudků, protože současný právní stav vyvolává reálné nebezpečí, že předmětné nemovitosti budou převedeny na jiný subjekt, zastaveny či jinak zatíženy a tak bude zmařen či alespoň podstatně snížen účel sledovaný ústavní stížností.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 839/95 vedený u Okresního soudu ve Vyškově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy uzavřené dne 30. 6. 1995 mezi Pozemkovým fondem ČR a ing. M. K., kterou se převádí dům č.p. 154 s příslušenstvím se zastavěnou plochou par. č. 7 o výměře 1434 m2, garáže se zastavěnou plochou par. č. 8 o výměře 98 m2, pozemek par. č. 2225/1 zahrada s trvalými porosty o výměře 1392 m2, pozemek par. č. 2226/2 zahrada s trvalými porosty o výměře 1597 m2, pozemek par. č. 2226/1 ovocný sad o výměře 5000 m2 v katastrálním území Luleč. Dále se domáhal uložení povinnosti Pozemkovému úřadu ČR uzavřít s ním dohodu o způsobu náhrady ve smyslu §18 zákona č. 183/1993 Sb. a smlouvu o převodu nemovitosti - domu č.p. 154 s příslušenstvím se zastavěnou plochou par. č. 7 o výměře 1434 m2, dosud zapsáno na LV č. 30 pro katastrální území Luleč u Katastrálního úřadu ve Vyškově (dále jen "předmětná nemovitost").
K návrhu stěžovatele Okresní soud ve Vyškově nejdříve usnesením č.j. 6 C 839/95-33 ze dne 19. 10. 1995 a usnesením č.j. 6 C 839/95-38 ze dne 14. 11. 1995 rozhodl o předběžném opatření, kterým uložil žalovaným (Pozemkový úřad ČR a ing. M. K.) zdržet se jakékoliv dispozice s nemovitostmi uvedenými v předchozím odstavci. Následným usnesením č.j. 6 C 839/95-58 ze dne 28. 2. 1996 zrušil uvedené předběžné opatření uložené Pozemkovému úřadu ČR s odůvodněním, že nemovitosti byly již zapsány v evidenci nemovitostí na druhého žalovaného. K odvolání druhého žalovaného pak Krajský soud v Brně usnesením č.j. 19 Co 158/96-60 ze dne 27. 5. 1996 změnil citované usnesení prvního soudu tak, že návrh na vydání předběžného opatření vůči němu zamítl
Po provedeném jednání Okresní soud ve Vyškově napadeným č.j. 6 C 839/95-100 ze dne 26. 9. 1996 žalobu v plném rozsahu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť ten nelze spatřovat v tom, že postupem v této věci chtěl řešit svůj bytový problém či otázku nabytí předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Stěžovatel byl seznámen se skutečností, že je uživatelem uvedených nemovitostí do doby privatizace či "vykrytí" restitučních nároků. Soud dále uvedl, že ing. M. K. uplatnil své přímé restituční nároky již koncem roku 1994, smlouva o převodu nemovitostí byla podepsána v dopoledních hodinách dne 30. 6. 1995, tedy v době, kdy stěžovatel jako druhá oprávněná osoba (nepřímý restituční nárok) neměl splněny všechny potřebné náležitosti k uplatnění restitučního nároku. Okresní soud konečně dospěl k závěru, že případný rozpor či nedodržení interních směrnic Pozemkového úřadu neznamená neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovanými.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 19 Co 250/97- 132 ze dne 22.10. 1997 potvrdil rozsudek soudu I. stupně věcně v plném rozsahu, i když formálně ve výroku o zamítnutí povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít se stěžovatelem dohodu o převodu předmětné nemovitosti a dohodu o způsobu náhrady změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že text navrhovaných dohod učinil součástí zamítavého výroku. Ve výroku rovněž vyslovil, že se nevyhovuje návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel právně relevantně nedoložil, že je oprávněnou osobou, protože za takový způsob doložení restitučního nároku nelze považovat smlouvu o postoupení pohledávky za stavu, kdy podpisy smluvních stran nebyly úředně ověřeny, ani faxovou zprávu Pozemkového úřadu ČR, pracoviště Hodonín, o tom, že bude postoupen restituční nárok do Vyškova; stěžovatel neprokázal, že by Pozemkový fond ČR, územní pracoviště ve Vyškově, měl řádně doručeny listiny prokazující jeho restituční nárok před tím, než byla uzavřena smlouva se druhým žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že ke dni uzavření dohody o způsobu náhrady a smlouvy o převodu nemovitostí mezi Pozemkovým fondem ČR a ing. K. nebyl stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Při uzavření smluv mezi žalovanými nebyl porušen zákon o půdě a není zde ani rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že smyslem zákona o půdě bylo především zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozhodném období. Jestliže se stěžovatel dovolává morálního aspektu věci, je třeba - podle názoru odvolacího soudu - zdůraznit, že jemu samotnému ani jeho právním předchůdcům se žádná majetková křivda v rozhodném období nestala. Odvolací soud nezpochybňuje legálnost postoupení pohledávky ani skutečnost, že zákon nerozlišuje tzv. přímé a nepřímé restituenty, nicméně morální hlediska stěžovateli v tomto případě nesvědčí.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 24 Cdo 73/98-155 ze dne 2. 8. 1999 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Otázkou zásadního právního významu, posuzovanou v tomto případě, bylo, zda k platnosti a účinnosti smlouvy o postoupení nároku na náhradu podle §33a odst. 1 zákona o půdě je třeba, aby podpisy účastníků smlouvy byly úředně ověřeny, jakož i to, zda má stěžovatel naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jejímž účastníkem nebyl, která se však týká věci, ohledně níž mu v době uzavření smlouvy svědčil nárok na převedení do vlastnictví. Dovolací soud dospěl k závěru, že zákon o půdě nemá zvláštní ustanovení o právních úkonech, a proto je třeba při posuzování platnosti a účinnosti smluv vycházet z ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku. Občanský zákoník ani zákon o půdě však nevážou platnost nebo účinnost smluv o postoupení pohledávek podle §33a odst. 1 zákona o půdě na úřední ověření podpisu účastníků těchto smluv. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že v předmětné věci je naléhavý právní zájem na určení dán, neboť právní postavení stěžovatele vůči druhému žalovanému by bez určení neplatnosti předmětné smlouvy zůstalo nejistým, a to i v případě, že by jeho žalobě proti prvnímu žalovanému bylo vyhověno.
Krajský soud v Brně (po doplnění dokazování) napadeným rozsudkem č.j. 49 Co 371/2003-306 ze dne 12. 5. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými (Pozemkovým fondem ČR a ing. K.) a věcně potvrdil rozsudek soudu I. stupně i ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít uvedené dohody, i když formálně ve výroku o zamítnutí povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít se stěžovatelem dohodu o převodu předmětné nemovitosti a dohodu o způsobu náhrady změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že text navrhovaných dohod učinil součástí zamítavého výroku. Zamítl rovněž návrh stěžovatele na připuštění dovolání. V odůvodnění se zabýval posouzením platnosti smlouvy o postoupení pohledávek podle §33a odst. 1 zákona o půdě, a to na základě doplněného rozsáhlého dokazování. Dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a M. K. (původní oprávněná osoba, která svůj restituční nárok postupuje stěžovateli) ze dne 28. 6. 1995 je neurčitá v ujednání účastníků o splatnosti úhrady za postoupení pohledávky, zejména pak je zcela neurčitá v jejich ujednání o rozvazovací podmínce, které je zjevně neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. (Pozn.: "Pokud nedojde k vykrytí této pohledávky Pozemkovým fondem ČR ve prospěch postupníka P. S., smlouva se ruší".) Neurčitost tohoto ujednání nelze výkladem odstranit, a proto je důvodem neplatnosti celé smlouvy. Dále odvolací soud hodnotil smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi týmiž smluvními stranami, ze dne 30. 6. 1995 a dovodil, že netrpí vadami předchozí smlouvy (neurčitost uvedených ujednání); protože však nedošlo k "vykrytí" pohledávky, která je předmětem postupní smlouvy, ve prospěch stěžovatele vydáním předmětné nemovitosti ve lhůtě 12 měsíců od jejího podpisu (tedy do 30. 6. 1996), byla ke dni 1. 7. 1996 splněna rozvazovací podmínka a postupní smlouva tak ex nunc ztratila právní účinky. Odvolací soud posuzoval dodatek č. 1 k postupní smlouvě ze dne 20. 4. 1996, provedeného k důkazu soudem I. stupně (a opakovaného soudem odvolacím), kterým se měnila rozvazovací podmínka. Nové ujednání rozvazovací podmínky však odvolací soud posoudil jako neurčité, což znamená neplatnost dodatku č. 1. Odvolací soud dále posuzoval dodatek č. 2 ze dne 13. 6. 1997, jehož obsahem je dohoda účastníků postupní smlouvy o zrušení rozvazovací podmínky obsažené v postupní smlouvě; tato dohoda však - s ohledem na skutečnost, že byla uzavřena v době, kdy postupní smlouva pozbyla své účinky - nebyla již způsobilá zamýšlené právní účinky vyvolat. Odvolací soud z uvedených skutečností dovodil, že v průběhu řízení aktivní legitimace stěžovatele zanikla, a proto jako věcně správný závěr soudu I. stupně o zamítnutí návrhu potvrdil, byť v jedné části s výše uvedenou formulační změnou.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 2362/2004-332 ze dne 15. 12. 2004 zamítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť - mimo jiné - dospěl k závěru, že otázka zásadního právního významu zde není dána. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je - stručně řečeno - nesouhlas stěžovatele s výsledkem jeho sporu před obecnými soudy.
Stěžovatel především vytýká obecným soudům, pokud dovozují, že neprokázal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Tato námitka je však nedorozuměním, protože dovolací soud jednoznačně dovodil, že v tomto konkrétním případě je stěžovatelův naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán, což odvolací soud v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil. Podstatné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak bylo obecnými soudy provedeno, zejména pak se závěrem, který odvolací soud vyvodil, totiž že (na straně stěžovatele) není dána aktivní věcná legitimace. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi judikuje, že mu nepřísluší zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu se zásadou volního hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v §132 o.s.ř. Po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících však Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování postupovaly v souladu s příslušnými předpisy a jejich postup nepřekračuje hranice vymezené výše uvedenou zásadou. Obecné soudy zde aplikovaly jednoduché právo, a to způsobem ústavně konformním, takže právo stěžovatele na spravedlivý proces nijak neporušily.
Pokud stěžovatel namítá, že jeho věcná legitimace byla dána po celou dobu tím, že je řádným nájemcem, a že se obecné soudy měly zabývat výkladem ustanovení §17 odst. 5 zákona o půdě, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2362/2004-332 ze dne 15. 12. 2004; tam dovolací soud uvádí, že se nemůže zabývat výkladem §17 zákona o půdě, protože se jím nezabýval ani odvolací soud, který neshledal, že by měl stěžovatel vůbec nárok na náhradu podle zákona o půdě, neboť smlouvu o postoupení takového nároku shledal neúčinnou v důsledku rozvazovací podmínky. Tento závěr dovolacího soudu je obecnější v tom smyslu, že je z něho zřejmé, proč nemohly obecné soudy řešit otázku aplikace citovaného ustanovení; chybí totiž základní podmínka toho, aby se na stěžovatele zákon o půdě vztahoval, neboť - jak již dovodily obecné soudy - stěžovatel nebyl aktivně věcně legitimován. Ostatně, dovolací soud při přezkoumání postupu odvolacího soudu dospěl k názoru, že výklad textu smlouvy o postoupení pohledávky a dodatky k ní posuzoval odvolací soud podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti smlouvy z důvodu její neurčitosti a nejedná se o otázku, která by byla řešena v rozporu s jeho rozhodovací praxí. Jde tedy o judikaturu ustálenou. Ústavní soud již výše při posuzování postupu obecných soudů při hodnocení důkazů k citované postupní smlouvě usoudil, že obecné soudy postupovaly způsobem ústavně konformním; nemohl pak jinak, než konstatovat, že názor dovolacího soudu o nemožnosti posuzovat výklad §17 zákona o půdě, i postup odvolacího soudu, který se aplikací tohoto ustanovení věcně rovněž nezabýval, je i ústavněprávně přijatelný.
Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy preferovaly druhého žalovaného (ing. M. K.) a nezohlednily situaci, že Pozemkový fond odmítá poskytnout náhradu za zhodnocení předmětné nemovitosti. Ústavní soud při přezkoumání celého řízení neshledal, že by obecné soudy porušily princip rovnost účastníků řízení a že by protiústavně jednaly ve prospěch druhého žalovaného. Skutečnost, že stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, neznamená, že byla druhá strana řízení zvýhodněna. Otázka náhrady za zhodnocení předmětné nemovitosti pak nebyla předmětem tohoto řízení a Ústavní soud se proto touto námitkou blíže nezabýval.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Za tohoto stavu se ovšem Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu