ECLI:CZ:US:2006:1.US.157.06
sp. zn. I. ÚS 157/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1413/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, čj. 13 To 106/2005 - 390, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 2. 2004, čj. 14 T 233/2003 - 327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele a spoluobviněného M. K. proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud, podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil shora označený rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele a spoluobžalovaného M. K. vinnými trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tohoto trestného činu se dopustili tím, že přes výslovný nesouhlas J. Š., zmocněného k ochraně majetku firmou Agrotel, a. s., měli v úmyslu odvézt z areálu v Třebotově nakladač T 174. Za tím účelem, aniž by si ověřili vlastnické vztahy k této movité věci, fyzicky napadli J. Š. a J. B., kteří jim bránili v odvozu nakladače a způsobili jim zranění popsaná ve výrokové části rozsudku. Za to byli stěžovatel i M. K. odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva roky se zkušební dobou jednoho roku. Poškozený J. Š. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl přesvědčen o svém vlastnickém právu k předmětnému nakladači, a tedy právu si ho odvézt. Z tohoto důvodu mělo být jeho jednání hodnoceno jako jednání vlastníka při výkonu vlastnických práv. Byl totiž oprávněn postupovat v souladu s ustanovením §6 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") a takto mělo být jeho jednání posouzeno. Nesouhlasil s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uplatnění §6 ObčZ a v tomto směru poukázal na komentář občanského zákoníku. Nejvyššímu soudu ČR rovněž vytkl, že se nevypořádal ani s námitkami, týkajícími se absence objektivní stránky stíhaného trestného činu vydírání, a to i s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 1926, sp. zn. Zm II. 105/26.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR a odvolací soud, plně odkázaly na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť obsah ústavní stížnosti je prakticky shodný s námitkami vznesenými již v rámci dovolání a odvolání.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost pouze vyjadřuje nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména před odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna, jako tomu bylo v projednávané věci.
Tvrzeními stěžovatele o jeho vlastnickém právu k předmětnému nakladači a z toho vyplývající povinnosti aplikovat na jeho jednání ustanovení §6 ObčZ se velmi podrobně zabýval nejen soud prvního stupně a soud odvolací, ale rovněž Nejvyšší soud ČR. Obecné soudy v této souvislosti poukázaly na svědeckou výpověď správce konkurzní podstaty, který uvedl, že stěžovateli řekl, při prodeji areálu v Třebotově, že neexistuje seznam movitých věcí, a proto pokud se někdo prokáže jako vlastník nějaké movité věci, má mu ji vydat. Dále poukázaly na kupní smlouvu ze dne 11. 10. 1999, z níž vyplývá, že stěžovatel koupil v areálu v Třebotově určité nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím. Za součást ani příslušenství zakoupených nemovitostí přitom nelze považovat pojízdný stroj, který je zde uskladněný nebo zaparkovaný. Odvolací soud doplnil dokazování ještě o další listinné důkazy vztahující se k firmě Agrotel, a. s., a to kupní smlouvu ze dne 9. 2. 1993, včetně soupisu movitých věcí, kde je pod inventárním číslem 6173 uveden nakladač T 174, pojistnou smlouvu na rok 2001, týkající se předmětného nakladače a zmocnění J. Š. k ochraně majetku společnosti Agrotel, a. s. Na základě provedeného dokazování obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že z důkazů nevyplývá, že by stěžovatel měl vlastnické právo či jakékoli jiné oprávnění k nakládání s uvedeným nakladačem. Takové právo nemohlo vzniknout ani vydržením. Pokud byl stěžovatel přesvědčen o opaku, měl spor o právo řešit standardním způsobem - žalobou u soudu, neboť nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení. S nakladačem po delší dobu nikdo nemanipuloval ani ho nepoškozoval. Proto neměl stěžovatel právo řešit odvoz nakladače násilím, navíc ve večerních hodinách a za použití zbraně (kovové tyče). S ohledem na skutková zjištění bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že byl přesvědčen o vlastnictví k uvedenému nakladači a práva dispozice s ním. Z tohoto důvodu nebylo možné ani akceptovat tvrzení stěžovatele, že byl oprávněn postupovat podle ustanovení §6 ObčZ, který měl být na jeho jednání aplikován.
Rovněž tvrzení stěžovatele o nenaplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) TrZ, z hlediska objektivní stránky trestného činu, není opodstatněné. Tento trestný čin spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Násilí, pohrůžka násilí nebo pohrůžka jiné těžké újmy je prostředkem k tomu, aby si pachatel na poškozeném vynutil něco konat, opomenout nebo strpět. V dané věci není pochyb o tom, že stěžovatel, ač musel být minimálně srozuměn, že mu vlastnické právo k nakladači nesvědčí, přesto spolu s M. K. použili fyzickou sílu k překonání a zamezení odporu J. Š. a J. B., které násilím a se zbraní v ruce (kovová tyč) nutili, aby upustili od výkonu svých povinností střežit svěřený majetek.
Shora uvedené námitky stěžovatele vyčerpávajícím způsobem posoudily již obecné soudy, které provedly všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly, vyhodnotily a podrobně popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Proto lze v podrobnostech odkázat na jejich řádně odůvodněná rozhodnutí.
K námitce, že odvolací soud bez dokazování provedl úpravu skutkové věty, lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že odvolací soud sice provedl úpravu skutkových zjištění, ale až po řádném doplnění dokazování.
Právo na spravedlivý proces garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. Toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V projednávané věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jenž není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektovaly základní lidská práva a svobody stěžovatele. Po celkovém posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Za tohoto stavu bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněná i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 Listiny, které stěžovatel ostatně ani nepodložil ústavněprávní argumentací.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu