ECLI:CZ:US:2006:1.US.164.06
sp. zn. I. ÚS 164/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 3 T do 1114/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 15/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 3 T do 1114/2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 4 To 15/2005.
Napadeným usnesením vrchního soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 1 T 16/99, jímž byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona za použití §60a odst. 1, 2 tr. zákona byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem. Dále byl stěžovatel uvedeným rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek pokračujícího podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, protože v žalobním návrhu označený skutek nebyl shledán trestným činem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 3 T do 1114/2005, stěžovatelovo dovolání odmítl.
Podstatou trestné činnosti stěžovatele, která spočívala ve více (celkem pěti) v rozsudku soudu prvního stupně podrobně a přesně vymezených skutcích, bylo - podle určitého zobecňujícího shrnutí obsaženého v odůvodnění odvolacího soudu - že vedl se všemi poškozenými jednání o poskytnutí finančních půjček, o jejich výši a splatnosti tak, že poškození budou ručit svými nemovitostmi. Při jednání s nimi vystupoval zcela solidně a budil v poškozených naprostou důvěru. Následně však, v rozporu s těmito ujednáními, vyhotovil kupní smlouvy, ve kterých uvedl jako ceny prodávaných nemovitostí částky, které byly - na jedné straně - sice vyšší oproti částkám, které měl poškozeným poskytnout (a které až na jeden případ skutečně poškozeným jako půjčky poskytl), avšak - na straně druhé - které se pohybovaly hluboko pod skutečnými prodejními cenami nemovitostí. V těchto smlouvách si stěžovatel nechal poškozenými potvrdit převzetí kupních cen, které však poškození nepřevzali a dále se v nich nechal zmocnit k podání návrhů na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí (namísto dohodnutého vložení zástavního práva); poškození v důsledku naprosté důvěry vůči stěžovateli, vyvolané jeho předchozím chováním, nepředpokládali z jeho strany podvodné jednání a předložené smlouvy bez bližšího prověření podepsali.
Konkrétně a pro ilustraci jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, např. (skutek pod bodem č. 1 rozsudku Krajského soudu v Plzni) uzavřel s V. N. smlouvu o půjčce částky 30.000,- Kč, přičemž jako zástava měla sloužit nemovitost, jejíž majitelkou byla manželka V. N., J. N.. Před poskytnutím půjčky se stěžovatel s manželi N. dohodl na tom, že pokud bude půjčka řádně splacena, nebude zástavní právo realizováno. K podpisu smlouvy však stěžovatel předložil J. N. místo smlouvy zástavní smlouvu kupní, ve které bylo uvedeno, že mu jmenovaná předmětnou nemovitost prodává za 900.000,- Kč; po ověření podpisu u notáře pak bez ohledu na předchozí domluvu s manželi N. zažádal na příslušném katastrálním úřadu o převod vlastnického práva na svoji osobu a to i přesto, že V. N. půjčku řádně splácel a celou splatil. K převodu vlastnického práva nedošlo pouze proto, že J. N. byla v průběhu řízení o převodu práva vyzvána, aby na katastrální úřad dodala kopii svého oddacího listu a ta se takto dozvěděla o pravém úmyslu stěžovatele. Převodu vlastnictví k nemovitosti, která byla oceněna minimální tržní částkou 1.500.000,- Kč, bylo pak zabráněno. Stěžovatel tedy měl podle zjištění soudů pouze tímto skutkem v úmyslu způsobit škodu nejméně ve výši 1.470.000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že jak ve svém odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, tak i v dovolání a nyní i v ústavní stížnosti vychází zejména z toho, že trestní řízení proti němu bylo vedeno řadu let, přičemž předcházejícími třemi rozsudky Krajského soudu v Plzni byl vždy žaloby zproštěn. Vrchní soud v Praze podle názoru stěžovatele nepostupoval tak, jak mu ukládá trestní řád. Z jeho rozhodnutí je prý patrné, že porušuje volnost hodnocení důkazů soudem prvého stupně, doslova soudu prvého stupně říká, jak má důkazy hodnotit a rovněž mění předcházející názor na úplnost provedeného dokazování. Krajský soud v Plzni prý ve třech zprošťujících rozsudcích správně vyložil hmotněprávní ustanovení §250 tr. zák. a neshledal, že by byla jeho skutková podstata jednáním stěžovatele naplněna. Poslední, tentokrát již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, je proto podle názoru stěžovatele nepřesvědčivý. Vrchní soud ještě navíc doplnil argumentaci soudu prvého stupně, a to - podle stěžovatele - ve zcela nečekaném směru, neboť bagatelizoval vypovídací hodnotu některých provedených důkazů. Jde zejména o výpovědi pracovníků úřadů, před nimiž se provádělo ověřování podpisů účastníků kupních smluv. Tyto výpovědi prý jednoznačně svědčí o tom, že na převádějící nebyl a ani nemohl být prováděn jakýkoli nátlak a že nemohli být uváděni v omyl, neboť jednali v přítomnosti těchto pracovníků a podepisovali smlouvy jasně označené jako kupní.
Stěžovatel dále protestuje proti závěrům, které vedly Nejvyšší soud k odmítnutí jeho dovolání. Poukázal přitom na to, že se prý Nejvyšší soud snaží maximálně omezovat uplatnění dovolacích důvodů, které jsou již v trestním řádu nepřiměřeně omezeny a s jeho usnesením proto nesouhlasí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud shledal, poté co se seznámil s napadenými rozhodnutími i s předchozím rozsudkem soudu prvního stupně, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy dostatečně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných, žádné pochybnosti. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá - jak je již shora zmíněno - v námitkách stěžovatele, který polemizuje zejména s postupem i se závěry Vrchního soudu v Praze, se kterými nesouhlasí z pohledu skutkových zjištění i právního odůvodnění. Z obecného hlediska však lze podle názoru Ústavního soudu odkázat právě na závěry vrchního soudu; ten v odůvodnění napadeného usnesení mj. uvedl, že úvahy a zjištění soudu prvního stupně, týkající se jednání obžalovaného stěžovatele, považuje za logické a přesvědčivé, takže neshledal důvodu cokoliv podstatného na nich měnit. Je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svým jednáním nepochybně uvedl poškozené k jejich škodě v omyl - minimálně ve výši soudem zjištěné - a sebe obohatil okamžitým převodem jejich nemovitostí na svoji osobu, či obohatit se hodlal.
Podle odvolacího soudu vzal Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně důvodně za podklad svých skutkových zjištění zejména výpovědi jednotlivých poškozených, z nichž spolehlivě dovodil jednání o půjčkách, které však obžalovanému sloužilo pouze jako záminka k tomu, aby s minimálními náklady získal jejich nemovitosti do svého vlastnictví. Obhajoba stěžovatele, že podstatou jeho vztahů s poškozenými nebyly závazky týkající se půjček, ale že se jednalo výhradně o kupní smlouvu, resp. o smlouvu, týkající se převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, byla těmito důkazy bezpečně vyvrácena. Okolnosti, které podpisům kupních smluv předcházely, t.j. zejména obsah předchozích jednání o půjčkách a zástavách, jak vyplývají z výpovědí svědků i atmosféra jistého spěchu či nervozity při vlastním podepisování dokumentů, jak ji poškození popisovali, vysvětlují podle názoru odvolacího soudu ten fakt, že poškození nevěnovali náležitou pozornost tomu, co podepisují a neregistrovali řádně obsah podepisovaných listin. Na tom nemůže - podle vrchního soudu - nic změnit ani námitka stěžovatele, že udělal vše pro to, aby splnil požadavky právního řádu, který stanoví pro převody nemovitostí ověřování podpisů; tvrdil totiž, že podpisy byly řádně ověřeny a že poškození jako gramotné a svéprávné osoby si měli uvědomit, že se nejedná o zcela běžný úkon v jejich životě a že měli věnovat patřičnou pozornost tomu, co podepisují. O výpovědích poškozených jako o rozhodujících důkazech, svědčících o vině stěžovatele, nebyly podle odvolacího soudu pochybnosti i z toho důvodu, že v podstatných bodech byly zcela shodné, t. j. v tom, že je stěžovatel uváděl v omyl v podstatě totožným jednáním. Pokud jim byly smlouvy o půjčkách a zástavách v písemné formě stěžovatelem předloženy, aby se s nimi seznámili, vždy je od nich stěžovatel vzápětí získal zpět pod nejrůznějšími záminkami, např. že se tam musí něco přepsat (poškozený J. K.), popř. sliboval, že smlouvu přiveze do dvou týdnů, že musí smlouvu nechat projít v kanceláři počítačem (poškozený P. V.), že sekretářka na ní musí něco přepsat a roztrhl ji s tím, že přiveze novou, což neučinil (poškozený V. Z.). I tyto skutečnosti svědčí podle závěrů odvolacího soudu o podvodném úmyslu obžalovaného stěžovatele, který před poškozenými vystupoval jako solidní poskytovatel půjček, leč ve skutečnosti využil jejich finančních potíží, o kterých věděl a jejich důvěřivosti k tomu, aby se na jejich úkor obohatil.
Pokud jde o názor stěžovatele, že vrchní soud doplnil argumentaci soudu prvého stupně údajnou "nečekanou bagatelizací" výpovědí pracovníků příslušných úřadů, před nimiž se provádělo ověřování podpisů účastníků kupních smluv a které prý svědčí o tom, že na předvádějící nebyl prováděn jakýkoli nátlak, neboť jednali v přítomnosti těchto pracovníků a podepisovali smlouvy jasně označené jako kupní, nutno uvést, že Ústavní soud považuje závěr vrchního soudu i v této otázce za zcela přesvědčivý a odůvodněný. Vrchní soud uvedl, že výpovědi těchto pracovníků jsou v podstatě obecné, neboť na konkrétní případy se nebyli schopni upamatovat. Je třeba zejména přihlédnout k tomu, že se tito lidé nezúčastnili předchozích jednání, probíhajících mezi stěžovatelem a poškozenými a nebyly jim tedy známy veškeré okolnosti, podstatné pro komplexní posouzení celé situace, takže jejich výpovědi nelze považovat za důkazy, svědčící o tom, že by poškození svobodně, vědomě a informovaně předmětné kupní smlouvy uzavřeli.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě, je možné se v svém celku ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní stížnost zjevně spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými právními závěry soudů, který své námitky proti jejich postupu a závěrům opakuje i před Ústavním soudem. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se tedy nelze ztotožnit se stěžovatelovým shora uvedeným názorem, že by zejména vrchní soud v daném případě zasáhl do jeho základních práv a svobod, že by nepostupoval tak, jak mu ukládá trestní řád a že by dokonce porušoval volnost hodnocení důkazů soudem prvého stupně. Podle názoru Ústavního soud závěry ve věci učiněné jsou právě výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Pokud stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, který shledal, že ve věci nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu a jeho dovolání proto odmítl, lze sice do jisté míry souhlasit s názorem, že zejména výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) Nejvyšším soudem je mnohdy nepřiměřeně restriktivní; v daném případě však byla situace jiná.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení mj. konstatoval, že dovolací důvod byl opřen výlučně o námitky vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu - ve vztahu ke zrušení předcházejících zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně - a v návaznosti na to se opíral o námitky vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti (resp. nesprávnosti) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatelem vytýkaný vadný postup soudů - především soudu odvolacího - měl pak ve svém důsledku vést ke skutkovým zjištěním v jeho neprospěch, ačkoliv - podle tvrzení stěžovatele - ve skutečnosti existoval skutkový stav věci pro něj podstatně příznivější, jenž prý právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu nedovoloval. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz zejména str. 9 - 26) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 54 - 60) však i podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle názoru stěžovatele učinit. Podle Nejvyššího soudu - poněvadž stěžovatel fakticky poukázal pouze na to, že se soudy údajně neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) - je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnoceni (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli na hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly, což prý podle Nejvyššího soudu na str. 3 dovolání v podstatě připustil i sám stěžovatel. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, po případě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Ústavní soud tedy dovozuje, že v této konkrétní souzené věci - vzhledem k okolnostem zkoumaného případu - obstojí uvedený závěr Nejvyššího soudu rovněž z hlediska ústavněprávního, stejně jako závěry soudu prvního i druhého stupně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu