ECLI:CZ:US:2006:1.US.168.05
sp. zn. I. ÚS 168/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem, Mezírka 1, 659 16 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 5 To 59/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 63 T 14/03, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou stížností stěžovatel napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 63 T 14/03, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Uvedeným rozsudkem byl též částečně zproštěn obžaloby, neboť v rozsudku specifikované skutky nejsou trestným činem. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že se zamítá.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy, dále čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a také čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Článek 40
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Článek 7
Zákaz trestu bez zákona
(1) Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
V prvé řadě stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně, řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnily. Dále uvádí, že v enunciátu rozsudku Městského soudu v Praze popsané jednání, spočívající v tom, že jako jednatel Inovation Czech, s.r.o., a Xintex ČR, s.r.o., zneužil svých pravomocí k hotovostnímu výběru částek v různé výši, částky si ponechal, a naložil s nimi nezjištěným způsobem, čímž způsobil oběma společnostem škodu v celkové výši 10 182 150 Kč, není trestným činem. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho jednáním nemohla vzniknout škoda, nýbrž maximálně pohledávka poškozených společností vůči jeho osobě a své pochybení spatřuje toliko ve skutečnosti, že vybrané peníze ihned nezaúčtoval, což však není důvodem pro trestněprávní postih. Stěžovatel zpochybňuje výpovědi svědka M. K. a závěry znalkyně Ing. S. B.. Dále uvádí, že obecné soudy se v podstatě nezabývaly otázkou spolehlivého zjištění výše způsobené škody a ani otázkou, zda stěžovatel takovou škodu úmyslně zavinil, či zda si stěžovatel finanční prostředky skutečně přisvojil. Zároveň stěžovatel vyslovuje domněnku, že s účetnictvím a účetními doklady mohlo být dodatečně manipulováno, a vyslovuje závěr, že obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů. Je též názoru, že obecné soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu opomněly vyhodnotit určité provedené důkazy. Stěžovatel připojil též odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jíž se dovolává. Uzavírá návrhem na zrušení označených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Městského soudu v Praze. Prostřednictvím soudkyně JUDr. Pavly Augustinové účastník zdůrazňuje, že se s námitkami stěžovatele důkladně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí, že u trestného činu zpronevěry je rozhodující skutečnost, že si pachatel úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tím škodu na cizím majetku. Pokud peníze, které mu byly svěřeny poškozenými společnostmi, nepoužil jednaje jménem těchto společností, natož pak ve prospěch těchto společností, jak z provedeného dokazování bezpečně vyplynulo, logicky znamená, že s nimi nakládal jako se svými, z čehož opět logicky plyne, že si je přisvojil. Zjišťování, jakým způsobem pachatel s penězi naložil, považuje soud za nadbytečné. Ohledně zpochybňované výše způsobené škody soud připomíná, že oproti petitu obžaloby výši škody snížil celkovou způsobenou škodu a přesně stanovil, kdy, kde a v jaké výši si odsouzený svěřené peníze přisvojil. Vzhledem ke stěžovatelově námitce neprokázaného úmyslu soud úmyslné zavinění dovozuje, přičemž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě odkazuje na §6 trestního zákona. Účastník dodává, že stěžovatelovu domněnku o neoprávněném zásahu do účetní evidence žádný z provedených důkazů nepotvrzuje.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, přičemž navrhuje její odmítnutí. Rozhodnutí považuje za souladná s trestním řádem i trestním zákonem a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2004, sp. zn. 7 Tdo 1463/2004, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Po pečlivém prostudování vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 14/03, ústavní stížnosti a jejích příloh, Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti deklaruje svůj "respekt" k opakovaně připomínané skutečnosti, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a tudíž zásadně není oprávněn zasahovat do jejich činnosti, charakterem námitek obsažených v ústavní stížnosti po Ústavním soudu fakticky požaduje celkový přezkum skutkových i právních závěrů obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými závěry soudu (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 23/1993, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, a další, přístupné např. na http://www.judikatura.cz).
Ústavní soud ve věci nezjistil stěžovatelem namítaný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani tvrzený nesoulad zjištěného skutkového stavu s jeho právním hodnocením. Rozsudek Městského soudu v Praze se s námitkami obhajoby dostatečně podrobně vyrovnává a jeho závěry Ústavní soudu nepovažuje za nelogické či vnitřně rozporné.
Zvláště ve vztahu k tvrzené nesprávné právní kvalifikaci skutku je možno plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se touto námitkou zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Závěr o vině stěžovatele je v odůvodnění rozhodnutí dostatečně podložen.
Stejně tak z rozsudku Městského soudu v Praze nevyplývá skutečnost, že by výše škody nebyla dostatečně přesně zjištěna, když Městský soud v Praze ve skutkové větě rozsudku detailně uvádí, kdy, kde a k výběru jaké částky stěžovatelem došlo. V odůvodnění rozsudku je také jasně řečeno, z jakých důvodů byl stěžovatel obžaloby částečně zproštěn, o jakou částku soud snížil v obžalobě uváděnou výši škody, resp. na základě jakých důkazů byla soudem zjištěná výše škody určena. Ani v tomto případě nedospěl Ústavní soud k závěru, že by soud nerespektoval zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného".
Konečně ve vztahu k tvrzenému opomenutí určitých důkazů Městským soudem v Praze Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nespecifikuje, které navrhované důkazy soudy svévolně neprovedly, resp. nehodnotily. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku naopak přesvědčivě vyložil, jakým způsobem důkazy hodnotil a ve světle jakých důkazů obhajobě stěžovatele neuvěřil.
Ústavní soud ve věci nezjistil porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele a došel k závěru, že obecné soudy nevybočily z mezí daných ústavním pořádkem. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Připojený návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu své akcesorické povahy sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň, v.r.