ECLI:CZ:US:2006:1.US.168.06.1
sp. zn. I. ÚS 168/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Zemědělského obchodního družstva Choltice, v likvidaci, sídlem Choltice, jednající likvidátorem Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem Třída Míru 66, Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.12.2005, č.j. 5 Cmo 194/2005-225, spojenou s návrhem na zrušení §19 odst. 1, části věty o právním nástupnictví České konsolidační agentury po Konsolidační bance Praha, s.p.ú., odst. 2, 3, 4 a 5 zák. č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České konsolidační agentury, sídlem Janovského 438/2, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a současně navrhl zrušení vyjmenovaných ustanovení zák. č. 239/2001 Sb. K tomu uvedl, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), jímž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 447 000,- Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník se po stěžovateli domáhal zaplacení této částky a tvrdil, že jako právní zástupce Konsolidační banky Praha, s.p.ú. má vůči němu pohledávku na základě Smlouvy o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.1.1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku, v níž stěžovatel pohledávku uznal a zavázal se k jejímu splácení, a dále na základě opakovaného uznání závazku, naposledy ze dne 7.12.1999. Stěžovatel v průběhu řízení potvrdil, že měl závazky vůči Konsolidační bance Praha, s.p.ú., bránil se námitkou, že tyto závazky zanikly, neboť podle jeho názoru se vedlejší účastník nestal právním nástupcem věřitele, byť tak stanovil zákon č. 239/2001 Sb.; podle jeho názoru bylo právní nástupnictví v rozporu s obvyklým právním pořádkem a ostatním právním řádem. Krajský soud tuto obranu odmítl s tím, že vedlejší účastník byl zřízen zákonem č. 239/2001 Sb., jako právní nástupce Konsolidační banky Praha, s.p.ú., a stěžovateli se nepodařilo prokázat, že není jeho dlužníkem. Vrchní soud, jako odvolací soud, k tomu uvedl, že Konsolidační banka Praha, s.p.ú., jako peněžní ústav, byla formou státního podnikání se všemi z toho plynoucími důsledky a jen stát byl oprávněn rozhodovat o sloučení, rozdělení nebo zániku daného subjektu - to se děje rozhodnutím zakladatele a v daném případě se tak stalo přímo zákonem. Podle stěžovatele však takový univerzální přechod práv a povinností, možný jen projevem vůle kompetentního orgánu právnické osoby, neexistoval; toto rozhodnutí musí vycházet vždy zevnitř této právnické osoby a musí mít zákonem stanovené náležitosti. Česká republika měla postupovat tak, že jako jediný vlastník Konsolidační banky Praha, s.p.ú., měla iniciovat rozhodnutí jejího příslušného orgánu buď o rozdělení nebo o přeměně, přičemž by vznikla Česká konsolidační agentura, která by tak byla zcela přirozeně právním nástupcem původní právnické osoby. Je přesvědčen, že i stát musí respektovat určitá obecná pravidla, jinak by se jednalo o uplatňování státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což se v daném případě stalo, nemá-li právní úprava v §19 zák. č. 239/2001 Sb. příslušnou oporu ani v předcházejících zákonech č. 77/1997 Sb. a č. 219/2000 Sb., jež se vztahují ke státnímu majetku. Česká republika, jako vlastník Konsolidační banky Praha, s.p.ú., si přisvojila práva, které ve srovnatelné podobě jinému vlastníkovi nenáležejí, čímž byl porušen i čl. 11 odst. 1 Listiny. Protože obecné soudy se nemohly námitkou v plném rozsahu zabývat, podal stěžovatel i návrh na zrušení části §19 cit. zákona, protože aplikací tohoto ustanovení proti obraně stěžovatele, že zrušením Konsolidační banky Praha, s.p.ú., došlo i k zániku pohledávky, nastaly i atributy nespravedlivého soudního procesu podle čl. 36 Listiny.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 2:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Ćl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry vrchního soudu ohledně právního nástupnictví České konsolidační agentury po Konsolidační bance Praha, s.p.ú., (str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku) a konstatuje, že zákonodárcem zvolený postup je ústavně konformní. V důsledku konstrukce §19 zák. č. 239/2001 Sb. nedošlo k žádnému zásahu do právního postavení subjektů, které byly v právních vztazích s Konsolidační bankou (bez ohledu na charakter právního vztahu, např. obchodně právní, pracovně právní atd.), nelze tudíž tvrdit porušení čl. 2 dost. 2 Listiny ani čl. 11 odst. 1 Listiny. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo bránit se vůči uplatněnému nároku vedlejšího účastníka. Jím formulované námitky vůči právními nástupnictví vedlejšího účastníka lze hodnotit jako snahu vyhnout se plnění povinnosti vzniklé v minulosti a samotným stěžovatelem posléze opakovaně uznávané.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení části ustanovení §19 zák. č. 239/2001 Sb. byl odmítnut jako návrh akcesorický podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Z důvodů procesní ekonomie nepovažoval Ústavní soud za účelné odstraňovat nedostatek náležitého zastoupení stěžovatele (ústavní stížnost podal sice advokát, ale v pozici likvidátora stěžovatele).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
František Duchoň,
předseda senátu