ECLI:CZ:US:2006:1.US.17.06
sp. zn. I. ÚS 17/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2005, sp. zn. Nco 217/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví citované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaní soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci tamtéž označené. Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a domáhá se jeho zrušení.
Podstatou návrhu je polemika stěžovatele s názorem Vrchního osudu v Praze, že u předmětných soudců nelze dovozovat jejich podjatost. Stěžovatel zejména uvedl, že uvedení soudci měli být podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám; je prý nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel poukázal - na podporu svého tvrzení - na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (konkrétně na nutnost objektivní úvahy, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl), na sp. zn. I. ÚS 167/94 (konkrétně na argument, že postačí pro vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí věci, že lze mít pochybnosti o jejich podjatosti) a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (konkrétně na argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti).
II.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasahovat pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě pouze polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud vyložil ustanovení podústavního právního předpisu - ust. §14 odst. 1 o.s.ř. - ve vztahu k dané věci. Z ústavněprávního pohledu tedy považuje v dané věci Ústavní soud za zásadní otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného ust. §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již totiž Ústavní soud k obsahu tohoto základního práva uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Podle ust. §14 odst. 1 o.s.ř. je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. tak specifikuje pochybnosti, pokud jde o možnou podjatost soudce, zaměřením na tři oblasti zájmu :
a) jeho poměr k věci
b) jeho poměr k účastníkům
c) jeho poměr k zástupcům účastníků.
Ústavní soud ve své judikatuře mj. konstatoval (srov. např. I. ÚS 371/04), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti soudců, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah soudců k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivně dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, jak Ústavní soud uvedl např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 304/04, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech, nebo jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti (srov. též II. ÚS 105/01).
S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům vyloučení soudců je třeba - dle názoru Ústavního soudu - posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek; jde o to, jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah zjevně intenzivní (bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný).
Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z obsahu napadeného rozhodnutí soudu i z ústavní stížnosti vyplynulo, že za rozhodující je na místě považovat stěžovatelem tvrzenou důvodnou pochybnost o tom, zda jsou rozhodující soudci schopni odolat silnému tlaku ze strany politiků na zamítnutí jeho žalob a stěžovatelův názor, že lze mít u všech soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na výraznou spekulativnost a současně absurditu těchto tvrzení. Akceptovat argumentaci stěžovatele v tomto smyslu by znamenalo připustit konkluzi, že vyjadřování politiků k určité otázce by - i v demokratickém státě -paralyzovalo soudní moc do té míry, že by ztratila svou nezávislost. Takový názor je však neudržitelný. Je třeba v tomto kontextu poukázat i na maximu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Navíc je nutno zdůraznit, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci musí být vždy podloženo konkrétními skutečnostmi, a že obavy z jeho podjatosti nemohou být jen povšechné (II. ÚS 643/00). Stěžovatel však uplatnil své námitky v dané věci pouze v rovině obecné. Pokud by vrchní soud a Ústavní soud připustily navrhovatelovy argumenty paušálního charakteru, potom by se ve všech soudních případech tohoto stěžovatele dovozovala důvodná pochybnost o nestrannosti příslušných soudců automaticky; to by ovšem neodpovídalo požadavku podložit vyloučení soudce konkrétními skutečnostmi, které naopak v sobě zahrnují nezbytnost reflexe individuálnosti a specificity každého případu. Co se potom týče druhého hlediska, nelze v dané věci takovýto bezprostřední vztah nalézt; to již jen vzhledem k tomu, že stěžovatel v podstatě argumentuje důvodnými pochybnostmi o nestrannosti všech soudců v ČR a pouze z tohoto povšechného tvrzení dovozuje i podjatost soudců v předmětné věci. Bezprostřednost vzniklého vztahu k jmenovaným soudcům krajského soudu proto z námitek navrhovatele dovodit nelze, takže nezbytná individualizace ve vztahu k příslušným soudcům krajského soudu zcela chybí.
Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (IV. ÚS 101/00). Stěžovatel přitom v dané věci vycházel pouze ze svých subjektivních pochybností obecné povahy a navíc spekulativního rázu, aniž by z jeho námitek bylo možno dovozovat reálně existující okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudci krajského soudu disponovali určitým, nikoli nezaujatým, vztahem k věci či účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům. Jako absurdní se potom jeví požadavek stěžovatele, že příslušní soudci měli prokázat, že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.
Ústavní soud tak shledal interpretaci a aplikaci ust. §14 odst. 1 o.s.ř. ze strany Vrchního soudu v Praze ústavně konformní, jeho závěr o neexistenci vyloučení jmenovaných soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem z projednávání a rozhodování věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné, logické a přesvědčivé.
Pokud jde o námitku podjatosti předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského, tu Ústavní soud neposuzoval, neboť Dr. Rychetský se nepodílel na rozhodování této věci.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V dané věci Ústavní soud nevyžadoval předložení originálu plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť o obsahu k ústavní stížnosti přiložené kopie plné moci nebylo v posuzované věci žádných pochybností.
V souvislosti s danou věcí Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v případě stejného stěžovatele ve věci skutkově obdobné již bylo Ústavním soudem rozhodnuto, a to pod sp. zn. IV. ÚS 21/06, kdy ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu