ECLI:CZ:US:2006:1.US.173.06
sp. zn. I. ÚS 173/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06 ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného opatrovníkem JUDr. E. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 274/2005-65 ze dne 8. 12. 2005, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi L. M. peněžitou částku s úrokem z prodlení.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 274/2005-65 ze dne 8. 12. 2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 274/2005-65 ze dne 8. 12. 2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích č. j. 6 C 239/2004-40 ze dne 25. 4. 2005 tak, že mu bylo uloženo zaplatit žalobci L. M. částku 2 192 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 1. 3. 2005 do zaplacení, a v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % z dlužné částky za období do 3. 9. 2004 do 28. 2. 2005 a úroku z prodlení ve výši 2,5 % z dlužné částky od 1. 3. 2005, bylo řízení zastaveno. Původním rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba vůči němu v plném rozsahu zamítnuta. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odejmul stěžovateli reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, konkrétně skutkově i právně argumentovat za situace, kdy změnil jak skutková zjištění, tak i právní posouzení, čímž nedodržel principy řádného procesu.
Stěžovatel uvedl, že okresní soud žalobu proti němu zamítl a v rozsudku se vypořádal s právním posouzením nároku žalobce jak podle smlouvy příkazní, tak podle zásad bezdůvodného obohacení i jednatelství bez příkazu. Odvolání podal žalobce. K jednání před odvolacím soudem se opatrovník žalovaného - stěžovatele omluvil ze zdravotních důvodů a jednání se nezúčastnil. Je pravda, že nepožádal o odročení jednání, neboť nepředpokládal vydání překvapivého rozhodnutí. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že při odvolacím jednání žalobce doplnil při svém přednesu svá skutková tvrzení a uvedl, že geometrický plán bylo nutno vyhotovit proto, že katastrální úřad vyzýval spoluvlastníky k odstranění nesrovnalostí postupem podle §10 katastrálního zákona. Toto skutkové tvrzení bylo nové. Odvolací soud k tomuto tvrzení žalobce provedl důkaz konstatováním korespondence mezi žalobcem a katastrálním úřadem. Tento důkaz byl poprvé proveden až před odvolacím soudem, který potom toto nové tvrzení použil při odůvodnění změny právního posouzení. Dále odvolací soud sice zopakoval důkaz provedený před soudem prvního stupně (protokol z 15. 4. 2004 ze spisu 10 C 3/2001), ale tak, že zkreslil jeho znění a na základě zopakování tohoto důkazu učinil odlišné skutkové zjištění než soud prvního stupně. (V citovaném protokolu totiž není uvedeno - jak prohlásil krajský soud - "na náklady žalovaného a paní E. M.", ale "na náklady účastníků".) Krajský soud pak změnil právní posouzení věci a dospěl k závěru, že žalobce má nárok na zaplacení žalované částky podle ustanovení o jednatelství bez příkazu. Stěžovatel jako účastník řízení přitom nebyl poučen podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") ani u okresního soudu, ani u odvolacího soudu. Pokud by byl v tomto směru poučen, pak by svá skutková tvrzení doplnil. Stěžovatel chápe, že Ústavní soud nebude posuzovat oprávněnost jeho skutkových tvrzení, chce však pouze doložit, že jeho námitka, že mu odvolací soud svým postupem zabránil skutkově argumentovat, není pouze formální.
Stěžovatel konečně dodal, že odvolací soud za situace, kdy se ustanovený opatrovník omluvil a nebyl přítomen ze zdravotních důvodů a dovolání není přípustné, připustil doplnění nových skutkových tvrzení žalobcem, provedl nové důkazy, které použil k odůvodnění svého změněného rozsudku, zopakoval již provedené důkazy, učinil odlišná skutková zjištění a změnil právní posouzení oproti právnímu posouzení okresním soudem. Tím byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení a stěžovatel neměl možnost se proti překvapivému rozhodnutí odvolacího soudu bránit. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zaslal právnímu zástupci stěžovatele žádost o vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání, nicméně ten se ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil. V souladu s touto žádostí tedy má Ústavní soud za to, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
II.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že řízení proběhlo v souladu s občanským soudním řádem a že stížnost je nedůvodná. Poukázal na ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Jestliže se stěžovatel prostřednictvím svého opatrovníka z jednání omluvil a nepožádal o odročení jednání, mohl odvolací soud věc projednat. Vyžaduje-li pak procesní situace doplnění rozhodujících tvrzení či dokazování podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je možné takové úkony učinit, avšak jen ve vztahu k těm účastníkům, kteří jsou při jednání soudu přítomni. Rovněž poukaz stěžovatele na zásadu dvouinstančnosti je podle názoru krajského soudu nepřípadný; podle současného znění o. s. ř. je zřejmé, že civilní soudní řízení by mělo být zrychleno i tím, že odvolací soud by měl být plnohodnotnou skutkovou instancí v tom smyslu, že bude nejen ověřovat postup soudu prvního stupně, ale - dospěje-li k závěru, že prvoinstanční soud postupoval nesprávně - sám zjistí skutkový stav tak, aby mohl ve věci s konečnou platností rozhodnout. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vyjádření krajského soudu bylo zasláno právní zástupkyni stěžovatele k možné replice, leč ta nereagovala. Byla rovněž požádána o souhlas s upuštěním od ústního jednání s poučením, že nebude-li vyjádření k této otázce doručeno Ústavnímu soudu ve lhůtě deseti dnů od doručení této výzvy, bude mít Ústavní soud za to, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Výzva byla doručena právní zástupkyni stěžovatele dne 12. 6. 2006. Lhůta ke sdělení souhlasu či nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání uplynula marně ve čtvrtek dne 22. 6. 2006. Vzhledem k poučení stěžovatele vychází proto Ústavní soud z toho, že souhlas s upuštěním od ústního jednání byl dán dnem 22. 6. 2006.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho tvrzení, podepřená důkazy (listinami katastrálního úřadu), nebyla uvedena nově před odvolacím soudem a stěžovateli byla známa nejpozději od roku 2001. Vyjádřil se rovněž k namítanému omezení způsobilosti k právním úkonům. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V replice k tomuto vyjádření právní zástupkyně stěžovatele trvala na námitkách obsažených v ústavní stížnosti. Dále se podrobně zabývala tím, zda odvolací soud posuzoval jednání žalobce jako jednatelství bez příkazu ve smyslu §743 odst. 1 občanského zákoníku, což by bylo chybné, a zvažovala i jinou možnost právního posouzení věci.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 239/2004, vedený u Okresního soudu v Pardubicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 2 192 Kč s příslušenstvím; šlo o náhradu poměrné části nákladů souvisejících se zhotovením geometrického plánu nemovitostí, které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Okresní soud v Pardubicích platebním rozkazem č. j. 6 C 239/2004-16 ze dne 27. 1. 2005 uložil stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou částku s příslušenstvím. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor. Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem č. j. 6 C 239/2004-40 ze dne 25. 4. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žalobci nevznikl titul k úhradě předmětné částky, protože nebyla uzavřena dohoda spoluvlastníků ani smlouva příkazní a nejedná se ani o jednatelství bez příkazu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 23 Co 274/2005-65 ze dne 8. 12. 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit požadovanou částku s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 1. 3. 2005 do zaplacení, a v části, kde se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % z dlužné částky za období do 3. 9. 2004 do 28. 2. 2005 a úroku z prodlení ve výši 2,5 % z dlužné částky od 1. 3. 2005, bylo řízení zastaveno. V odůvodnění uvedl, že na základě doplnění dokazování spisem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 3/2001 dovodil, že žalobce nabídl zajistit vypracování geometrického plánu na náklady stěžovatele a paní E. M.; usoudil, že stěžovatel příslibem poskytnout součinnost tuto nabídku žalobce konkludentně akceptoval a projevil ochotu umožnit pracovníkovi geodetické firmy přístup k nemovitosti. Nemůže proto podle názoru odvolacího soudu obstát právní názor, k němuž dospěl soud prvního stupně. Na rozdíl od něj dospěl odvolací soud k závěru, že se v dané věci nepochybně jednalo o obstarání cizí záležitosti a v zájmu třetích osob - spoluvlastníků předmětné nemovitosti - paní E. M. a stěžovatele, který se následně na úhradě nákladů odmítl podílet. Žalobce podle odvolacího soudu jednal ve prospěch obou tehdejších spoluvlastníků s jejich souhlasem. Částka, kterou za tímto účelem zaplatil, mu tedy měla být oběma spoluvlastníky uhrazena. Potřeba vypracování geometrického plánu navíc vyplynula z nesouladu mezi skutečnými vlastnickými poměry a tím, jak tyto poměry byly zachyceny v katastru nemovitostí. K předložení geometrického plánu byli spoluvlastníci katastrálním úřadem opakovaně vyzýváni a byli upozorňováni na oprávnění tohoto úřadu vyměřit jim pokutu za porušení pořádku na úseku katastru.
Ústavní soud z citovaného spisu zjistil (č. l. 56), že se opatrovník stěžovatele z jednání odvolacího soudu omluvil z důvodu nařízení lázeňské léčby, to doložil lékařským potvrzením, leč o odročení jednání nepožádal. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 11. 2005 (č. l. 58) se zjišťuje, že jednání se účastnil pouze žalobce, na straně stěžovatele jako žalovaného nebyl přítomen nikdo. Jednání bylo odročeno na 8. 12. 2005 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Žalobce vzal termín jednání na vědomí s tím, že již nebude obesílán (č. l. 60). Ze spisu však nevyplývá, že by odvolací soud k vyhlášení rozhodnutí obeslal stěžovatele nebo jeho obecného zmocněnce R. M. či opatrovníka.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel především namítal porušení procesních předpisů, které mu znemožnilo vyjádřit své stanovisko k provedenému důkazu a uplatnit i své argumenty. Ústavní soud této námitce přisvědčil. Z podrobné rekapitulace spisu vyplývá, že k jednání před odvolacím soudem byla předvolána původní opatrovnice stěžovatele V. a obecný zmocněnec, nicméně stávající (nový) opatrovník se o tomto jednání dozvěděl a z jednání se omluvil pro zdravotní důvody, což náležitě doložil. Za této situace, kdy při jednání odvolacího soudu byl přítomen pouze žalobce, provedl soud na jeho návrh další důkaz spisem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 3/2001, z něhož vyvodil zásadní závěr pro změnu právního názoru - totiž že se v daném případě jedná o obstarání věci pro jiného a že z tohoto důvodu má žalobce právo na náhradu poměrné části poskytnuté platby. I když se v předmětné věci jedná o malou částku, Ústavní soud poukazuje především na skutečnost, že stěžovatel je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, a při jednání, kde se jednalo o pro něho zásadní otázku, nebyl účasten nikdo, kdo by mohl jeho práva chránit. K tomu došlo v situaci, kdy odvolací soud posoudil po právní stránce věc zcela odlišně, než byl původní právní názor prvoinstančního soudu. Je sice pravda, že opatrovník stěžovatele o odročení jednání nepožádal, leč podle dosavadního průběhu jednání mohl stěží předpokládat, že dojde ke změně právního hodnocení předmětné věci odvolacím soudem.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že jej ani soud prvního stupně ani soud odvolací nepoučily o možném jiném právním posouzení věci než podle jeho právního názoru (§118a odst. 2 o. s. ř.). Toto ustanovení zakotvuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Krajský soud proti tomu namítl, že uvedený předpis dopadá jen na případy, kdy je příslušný účastník u jednání soudu přítomen. Tomu gramatický výklad citovaného předpisu zajisté nasvědčuje. V této konkrétní souzené věci však měl krajský soud - podle přesvědčení Ústavního soudu - vzít v úvahu zcela specifickou situaci spočívající zejména v tom, že stěžovatel je osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům, a přes jeho nepřítomnost mu proto měl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. vhodným způsobem poskytnout (písemně či po odročení jednání). To se však nestalo.
Dalším, hmotněprávním rozborem věci, který je obsažen v replice stěžovatele k vyjádření vedlejšího účastníka, se Ústavní soud již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Bez vazby na výsledek odvolacího jednání Ústavní soud ještě připomíná, že odvolací soud nepředvolal ani k vyhlášení rozhodnutí ve věci žalovaného (či jeho obecného zmocněnce či opatrovníka).
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.