ECLI:CZ:US:2006:1.US.180.06
sp. zn. I. ÚS 180/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného Mgr. Markem Neustupným, advokátem, U mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti rozhodnutím a postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu ve věci trestního oznámení stěžovatele, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel brojí proti rozhodnutím, resp. postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství v Chebu (dále jen "okresní státní zastupitelství") při vyřizování jeho podání označeném jako "Oznámení o podezření ze spáchání trestného činu", které podal okresnímu státnímu zastupitelství dne 6. 12. 2005.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že na základě trestního oznámení dcery stěžovatele se stalo předmětem prověřování podezření, že stěžovatel spáchal vůči své dceři trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního řádu. Toto prošetřování, jak v ústavní stížnosti uvádí, "nezůstalo utajeno spoluobčanům v místě jeho bydliště a na pracovišti, což mohlo mít za následek zhoršení pověsti a vážnosti stěžovatele". Protože však věc byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena, je stěžovatel toho názoru, že jeho dcera uvedla policejnímu orgánu lživá tvrzení vedena snahou poškodit jej. Stěžovatel je proto přesvědčen, že trestním oznámením směřovaném vůči němu byl spáchán trestný čin křivé výpovědi, pomluvy, příp. jiný trestný čin.
V tomto smyslu proto dne 6. 12. 2005 podal okresnímu státnímu zástupci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu. Okresní zastupitelství reagovalo vyrozuměním ze dne 22. 12. 2005, ve kterém stěžovateli s podrobným odůvodněním sdělil, že jeho trestní oznámení ze dne 6. 12. 2005 neobsahuje žádné skutečnosti odůvodňující podezření, že ze strany dcery stěžovatele došlo ke spáchání trestného činu, tudíž, že ani nebude předmětem prověřování podle §158 odst. 3 trestního řádu. Na základě žádosti stěžovatele postup okresního státního zastupitelství přezkoumalo dále krajské státní zastupitelství, jež stěžovatelův podnět odložilo jako nedůvodný.
V tom stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Článek 37
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná jak ve vztahu k základním právům, jichž se stěžovatel dovolává, tak i s ohledem na ústavní práva další.
Podstatou ústavní stížnosti je nepochybně nesouhlas stěžovatele se skutečností, že příslušné orgány nezahájily trestní řízení, jež se pokusil iniciovat.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. Fyzická nebo právnická osoba může v tomto a obdobných případech podat ústavní stížnost pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
O tom, zda někdo spáchal trestný čin, jaký trestný čin spáchal a zda existují nebo neexistují relevantní překážky zabraňující zahájení či vedení trestního stíhání či souvisejících úkonů, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu povolané podle ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy) a zákonů. Nesouhlas se závěry příslušných orgánů je zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
V postupu, kterým okresní státní zastupitelství neshledalo ve věci podmínky, které předpokládá §158 trestního řádu, tedy existenci skutečností nasvědčujících závěru o spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, jako orgánů veřejné moci, rozhoduje o tom, zda byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání a související úkony, podrobněji upravené v trestním řádu (čl. 8 odst. 2 Listiny), zejména zda byl trestný čin spáchán a kým (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, přístupné na http://www.judikatura.cz). Z toho je patrné, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele nemohou být předmětným postupem dotčena, neboť v uvedeném řízení nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech.
Pokud okresní státní zástupce vycházel z poznatků dříve učiněných policejním orgánem pod ČTS: ORCH-397/OOK-2004 na základě úkonů v souvislosti s trestním oznámení dcery stěžovatele, a zejména podrobně vyložil, proč stěžovatelova tvrzení nemají způsobilost stát se relevantními pro další úkony podle trestního řádu, nejeví se jeho závěry jako excesivní vybočení z mezí ústavního pořádku. Okresní státní zástupce též uvedl, že pokud by se tvrzení stěžovatelovy dcery v trestním oznámením ukázalo nepravdivým, pak ani to by stěžovatele nemohlo ohrozit ve smyslu §209 trestního zákona, neboť policejní orgán je vázán mlčenlivostí a tyto údaje nemůže sdělovat veřejnosti.
Ani Ústavní soud nemůže přisvědčit logice stěžovatele, který předpokládá, že v situaci, kdy je trestní oznámení odloženo, lze z tohoto faktu automaticky dovozovat nepravdivost trestního oznámení s následnými nutnými trestními následky pro oznamovatele. Stěžovatel uvádí, že je veden obavami ze zhoršení pověsti a vážnosti u spoluobčanů, tedy jak je zřejmé, sleduje ochranu svých osobnostních práv, mimo jiné práva na ochranu občanské cti. Nad rámec výše uvedeného proto považuje Ústavní soud za důležité připomenout, že trestní právo poskytuje zcela krajní prostředky pro postih jednání, které má soukromoprávní základ, a to pro případy, kdy jsou ohroženy celospolečenské zájmy a hodnoty. V zásadě však trestní řízení (postih) nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Proto je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu