ECLI:CZ:US:2006:1.US.181.06
sp. zn. I. ÚS 181/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem Orlová - Lutyně, Osvobození 829, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 6 To 543/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 3 T 35/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že při hádce způsobil M. K. (dále jen "poškozená") frakturu základního článku malíku levé ruky, s dobou léčení od 26. 8. 2004 do 20. 9. 2004. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dva roky. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil podmíněný trest v trvání tři měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil. Byl uznán vinným a odsouzen jen na základě nepravdivé a účelové výpovědi poškozené, bývalé manželky. Na podporu svého tvrzení poukázal na situaci mezi ním a poškozenou (rozvod, řízení o výživném pro poškozenou, apod.). Ostatní ve věci vyslechnutí svědci byli jen tzv. svědky z doslechu. Ostatně i znalec MUDr. J.H. připustil, že ke zlomenině mohlo dojít i jiným způsobem než napadením ze strany stěžovatele.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací v ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a nijak ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a věcnou správností jejich rozhodnutí. Opakuje námitky, které byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení. Obecné soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V dané věci byl stěžovatel skutečně usvědčován zejména výpovědí poškozené, a to proto, že konfliktu, který vznikl mezi ním a poškozenou, nebyl nikdo přítomen, jak uvedl i sám stěžovatel. Avšak výpověď poškozené byla podpořena výpovědí svědkyně J. S., která odvážela poškozenou k lékaři. Navíc proti obhajobě stály i závěry znaleckého posudku znalce MUDr. J. H., které obecné soudy vyložily tak, že nejsou v rozporu s tvrzením poškozené, ale naopak její tvrzení o způsobu vzniku zranění podporují. Svědkyně J. S. rovněž uvedla, že věděla o častých konfliktech mezi stěžovatelem a poškozenou. Také ostatní ve věci vyslechnutí svědci vypovídali o vyhrocených vztazích mezi stěžovatelem a poškozenou. Důvodem bylo nadměrné užívání alkoholických nápojů stěžovatelem, což přiznal i on sám. K tvrzení o nepravdivé výpovědi poškozené soud prvního stupně uvedl, že poškozená vypovídala po zákonném poučení pod sankcí trestního postihu pro trestný čin křivé výpovědi a její výpověď, jak je shora uvedeno, nestála osamoceně. Soud prvního stupně, jako nedůvodnou, vyvrátil i námitku stěžovatele o účelovosti výpovědi poškozené, aby se mu pomstila a získala jeho peníze. V tomto směru poukázal na fakt, že v době rozhodování byl již pravomocný rozsudek o rozvodu manželství, poškozené bylo přiznáno výživné a bodové ohodnocení úrazu, který stěžovatel poškozené způsobil, bylo ohodnoceno pouze na částku 2 400,-- Kč. Na závěr soudy obou stupňů uvedly, že projednávané napadení a ublížení na zdraví poškozené stěžovatelem nebylo poprvé. U Okresního soudu pro Prahu - východ je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 TrZ. Jedná se o opětovné fyzické napadení poškozené stěžovatelem.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelem tvrzený čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu