ECLI:CZ:US:2006:1.US.189.06
sp. zn. I. ÚS 189/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006, č.j. 47 Co 332/2000-376, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud") stěžovateli, který byl ve sporu úspěšný, nepřiznal s odkazem na §150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení v plné výši, nýbrž pouze ve výši 50%, tedy částku 4.472,- Kč. Stěžovatel má za to, že se krajský soud při rozhodování o výši nákladů řízení nezabýval tvrzením stěžovatele, že řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem trpělo nedostatkem aktivní věcné legitimace na straně žalobce a nevzal tuto vadu řízení při svém rozhodování ve vztahu ke stěžovateli v úvahu. Stěžovatel namítá, že pokud soud nedostatek aktivní legitimace na straně původního žalobce ve vztahu ke stěžovateli na rozdíl od některých jiných žalovaných neshledal, nelze s tímto závěrem souhlasit, v tomto směru stěžovatel předložil v průběhu řízení pracovní smlouvu a dohodu o hmotné odpovědnosti za schodek, krajský soud však k tomu při svém rozhodování nepřihlédl a vydal dle stěžovatele rozhodnutí, které s ohledem na skutkový stav nebylo možné předvídat. Stěžovateli tak byla dle jeho názoru upřena krajským soudem možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k této otázce, a tím ve svém důsledku bylo znemožněno stěžovateli hájit reálně a efektivně před soudem svá práva.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Po přezkoumání spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 C 444/94, který si Ústavní soud vyžádal, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Pro pořádek je nutno upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že krajský soud v jeho věci nesprávně zhodnotil skutkový stav ve vztahu k posouzení jeho nároků na náhradu nákladů řízení. Ze spisového materiálu, konkrétně z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1999, č.j. 15 C 444/94-165, přitom Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně při svém rozhodování zařadil mezi důkazní prostředky také dohodu o hmotné odpovědnosti a pracovní smlouvu stěžovatele, když konstatoval, že byly k důkazu předloženy pracovní smlouvy žalovaných a dohody o hmotné odpovědnosti, přičemž se stěžovatelem "byla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti a pracovní smlouva ... 1. 9. 1993 na funkci prodavač PZ s podpisem za BOBY - SPORT s. r. o. Mgr. K." (str. 10 rozsudku). V odvolání proti cit. rozsudku Městského soudu v Brně stěžovatel namítal nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, který nebyl v dohodě o hmotné odpovědnosti a pracovní smlouvě řádně označen, stejně tak namítal nedostatek konkretizace fyzické osoby uzavírající tyto smlouvy (chybějící křestní jméno, rodné číslo, bydliště). Tytéž skutečnosti ostatně uvedl stěžovatel již ve svém závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně (str. 14 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že se soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že pracovní smlouva a dohoda o hmotné odpovědnosti za schodek jsou pro nejasné označení zaměstnavatele "BOBY SPORT - PaedDr. L.H." neplatné, když soud prvního stupně měl za to, že pracovní smlouvy a dohody o hmotné odpovědnosti všech žalovaných "byly platně uzavřeny" (str. 16 rozsudku). Odvolací soud přitom tento závěr soudu prvního stupně nezpochybnil, když v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že "závěr soudu I. stupně o objektivní odpovědnosti za zjištěný schodek ... je správný, nesprávný je však závěr soudu, ... že každý z žalovaných je povinen z tohoto titulu zaplatit žalobci ty částky, které jsou žalobcem uplatněny." Odvolací soud odůvodnil tento svůj závěr tím, že právní nástupce původního žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně výše hrubých výdělků stěžovatele a dalších žalovaných, přičemž tato právně významná skutečnost znemožňuje soudu posoudit důvodnost žaloby ve vztahu ke každému z žalovaných a z tohoto důvodu tedy odvolací soud považoval za nutné žalobu proti všem žalovaným zamítnout. Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozhodnutí současně konstatoval, že plný úspěch stěžovatele v řízení byl dosažen za okolností, které jsou zvláštního zřetele hodné k částečnému odepření náhrady nákladů dle §150 o. s. ř., když dle soudu nadměrná délka celého řízení a změny účastnictví na straně žalující vyvolané úpadky předchůdců žalobkyně vedly k tomu, že žalobkyně již neměla objektivní možnost doplnit chybějící skutková tvrzení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu v části, kde se zabýval výší nákladů řízení, je také zřejmé, že odvolací soud rozlišoval, jak byl v pracovních smlouvách a dohodách o hmotné odpovědnosti žalovaných označen zaměstnavatel, přičemž u žalovaných, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu a dohodu o hmotné odpovědnosti se zaměstnavatelem označeným "BOBY SPORT - PaedDr. L. H." soud považoval jejich námitku ohledně nedostatku aktivní legitimace původního žalobce za důvodnou, na rozdíl od žalovaných, kteří uzavřeli pracovní smlouvu a dohodu o hmotné odpovědnosti se zaměstnavatelem označeným "BOBY SPORT, a.s." prostřednictvím Mgr. K., který byl oprávněn za společnost takto jednat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že soud vycházel z toho, že stěžovatel měl uzavřenou pracovní smlouvu a dohodu o hmotné odpovědnosti se zaměstnavatelem označeným "BOBY SPORT, a.s.", a námitka nedostatku aktivní legitimace původního žalobce mu tudíž dle soudu nesvědčila. S tímto závěrem krajského soudu se stěžovatel neztotožňuje, když má za to, že v řízení prokázal, že námitka nedostatku aktivní legitimace svědčí i jemu. K tomu je Ústavní soud nucen konstatovat, že mu není znám obsah pracovní smlouvy a dohody o hmotné odpovědnosti stěžovatele, když tyto nebyly založeny v předloženém spisu a ani stěžovatel je k ústavní stížnosti nepřiložil. Ústavní soud nepovažoval za potřebné ani vyzvat stěžovatele k předložení těchto listin, a to z toho důvodu, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Ústavní soud si je vědom, že se krajský soud námitkou nedostatku aktivní legitimace na straně původního žalobce uplatněnou stěžovatelem v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabýval s ohledem na výsledek řízení pouze při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení, když jen stručně konstatoval, že stěžovatel měl uzavřenou pracovní smlouvu a dohodu o hmotné odpovědnosti se svým tehdejším zaměstnavatelem označeným "BOBY SPORT, a.s." dostatečně v těchto smlouvách označeným, a to prostřednictvím Mgr. K., který byl oprávněn za společnost jednat na základě pověření jednatele společnosti L.H. Ústavní soud přesto nemá za to, že je třeba jeho zásahu do nezávislého soudního rozhodování, neboť otázka nedostatku aktivní legitimace původního žalobce nemá z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, který byl v meritu věci úspěšný, ve vztahu k určení výše nákladů řízení v dané věci takové intenzity, která by vedla Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, z jehož rozhodnutí je zřejmé, že soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v plné výši z toho důvodu, že shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné k částečnému odepření náhrady nákladů dle §150 o. s. ř., v tom, že nadměrná délka celého řízení a změny účastnictví na straně žalující vyvolané úpadky předchůdců žalobkyně vedly k tomu, že žalobkyně již neměla objektivní možnost doplnit chybějící skutková tvrzení. Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále uvádí, že k těmto okolnostem (tedy okolnostem zvláštního zřetele hodným k částečnému odepření náhrady nákladů řízení) přistupuje skutečnost, že odvolací námitka stěžovatele o nedostatku aktivní legitimace původního žalobce není důvodná, nepovažuje tento závěr krajského soudu Ústavní soud, jak již bylo výše řečeno, z hlediska stěžovatelem označených ústavních práv za relevantní.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu