ECLI:CZ:US:2006:1.US.190.06
sp. zn. I. ÚS 190/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MORAVIA SHOP INVEST, společnosti s r. o., se sídlem Praha, Václavské nám. 66, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, J. Š. Baara 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006 čj. 22 Cdo 105/2006 - 67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2006 stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, čj. 22 Cdo 105/2006 - 67, kterým bylo zastaveno dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, čj. 13 Co 14/2005 - 51. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud ČR svým postupem zasáhl do jeho základních práv, zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně včasné dovolání, ale nebyl zastoupen advokátem. Usnesením ze dne 18. 8. 2005 vyzval Městský soud v Brně stěžovatele k doplnění dovolání tak, aby odpovídalo ustanovení §241 OSŘ a připojení plné moci advokáta, to vše do deseti dnů. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 12. 10. 2005. Právní zástupce stěžovatele ve stanovené lhůtě založil do spisu plnou moc a poněvadž zjistil, že výzva obsahovala požadavek na vypracování dovolání advokátem, požádal o prodloužení lhůty o dalších deset dnů. O prodloužení lhůty soud nerozhodl. Právní zástupce stěžovatele pak převzal dovolání v podobě, jak bylo podáno a podal je dne 25. 10. 2005 na poště. Dovolací soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil, protože dovolání bylo podáno opožděně.
Zásadní porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud ČR nahrazoval činnost soudu prvního stupně a tím odňal stěžovateli právo použít případných opravných prostředků. Nejvyšší soud ČR totiž konstatoval, že o žádosti právního zástupce o prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto, tato žádost nebyla zdůvodněna, takže se má za to, že platí původní desetidenní lhůta. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud ČR vrátit spis soudu prvního stupně, aby o žádosti rozhodl, popř. požádal stěžovatele o uvedení důvodů, pro něž o prodloužení žádá. Tím, že toto dovolací soud neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ČR se ani nezabýval tím, zda desetidenní lhůta pro doplnění dovolání je přiměřená. Podle názoru stěžovatele je taková lhůta přiměřená k předložení plné moci. Pokud je požadováno advokátem zpracované dovolání, pak přiměřenost takové lhůty musí být vztahována k zákonné lhůtě k podání dovolání, která činí dva měsíce. Je to proto, že se jedná o právní úkon náročný odborně i časově. Tím, že Nejvyšší soud ČR akceptoval jako přiměřenou lhůtu k dodatečnému podání dovolání advokátem deset dnů, porušil v tomto směru právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel, i když byl v nalézacím řízení zastoupen advokátem, podal dovolání, které nebylo ani sepsáno ani podepsáno advokátem. Z toho důvodu mu soud prvního stupně určil lhůtu k odstranění tohoto nedostatku. Právní zástupce stěžovatele poté sdělil neformálně kanceláři soudu, že žádá o prodloužení lhůty, aniž návrh odůvodnil. Tomuto návrhu nebylo vyhověno. Stěžovatel si však neověřil, jak s ním bylo naloženo a zřejmě se spolehl na to, že mu vyhověno bude. Měl však dostatečně dlouhou dobu k podání řádného dovolání a navíc na prodloužení lhůty není nárok. V době rozhodování dovolacího soudu skutečně lhůta prodloužena nebyla, proto již nebyl důvod žádat soud prvního stupně o prodloužení lhůty. Ta již byla zmeškána, takže v úvahu by připadala jen žádost o prominutí zmeškání lhůty, která podána nebyla. Podle závěru dovolacího soudu měl stěžovatel dost času na podání řádného dovolání a ani lhůta stanovená mu k odstranění nedostatků nebyla nepřiměřeně krátká, proto nelze souhlasit s tím, že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Ve stručné replice stěžovatel uvedl, že svou žádost o prodloužení lhůty nezdůvodnil, protože to nebylo po něm požadováno. Jinak odkázal na ústavní stížnost, na které trvá.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že jím bylo zastaveno dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, čj. 13 Co 14/2005 - 51. Z odůvodnění vyplývá, že Krajský soud v Brně účastníky poučil, že proti jeho usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně"). Stěžovatel podal své dovolání u soudu prvního stupně dne 18. 8. 2005, aniž byl zastoupen advokátem. Soud prvního stupně vyzval, usnesením ze dne 6. 10. 2005, stěžovatele k odstranění vad dovolání do deseti dnů od doručení a současně jej poučil o následcích neodstranění vad. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 12. 10. 2005. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel tak, že ke svému zastupování v dovolacím řízení zmocnil advokáta JUDr. Vladimíra Papeže, který plnou moc předložil soudu prvního stupně dne 24. 10. 2005. Podle záznamu ve spise požádal o prodloužení lhůty pro doplnění dovolání o deset dnů. O této žádosti však soud nerozhodl. Advokátem vypracované podání, označené jako "doplnění dovolání", bylo předáno k poštovní přepravě dne 25. 10. 2005. Dovolací soud vyšel z ustanovení §240 a násl. OSŘ, která upravují podmínky pro podání dovolání. Dovodil, že pokud bylo usnesení soudu prvního stupně, s výzvou k odstranění vad, doručeno dne 12. 10. 2005, desetidenní lhůta začala běžet dne 13. 10. 2005 a dovolání mělo být soudu doručeno nejpozději dne 24. 10. 2005. Jestliže se tak stalo až 25. 10. 2005, bylo dovolání podáno opožděně. Nepostačuje, že soudu prvního stupně byla plná moc advokáta doručena v poslední den lhůty, tj. 24. 10. 2005, neboť v této lhůtě mělo být soudu doručeno i advokátem sepsané dovolání. Žádosti advokáta o prodloužení lhůty soud nevyhověl. Vzhledem k tomu, že v žádosti nebyly uvedeny žádné závažné důvody, které k ní vedly (nebyla odůvodněna), nelze soudu tento postup vytýkat. Dovolací soud nemohl k pozdě podanému dovolání přihlížet, neboť lhůta stanovená v §241b OSŘ je lhůtou prekluzivní, s jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady stávají neodstranitelnými.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel polemizuje s právními názory Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že zákon byl nesprávně vyložen a aplikován.
Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů skutečnost, že soud vyslovil právní názor (resp. vyložil zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94). Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR postupoval v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu a že jeho rozhodnutí je protiústavní.
V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení stěžovatelem uvedených základních práv. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR jsou ústavně konformní a jeho rozhodnutí je náležitě odůvodněno. Zákonem stanovená dvouměsíční lhůta k podání dovolání je dostatečně dlouhá k tomu, aby stěžovatel mohl splnit veškeré formální náležitosti, které tento mimořádný opravný prostředek vyžaduje.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu