ECLI:CZ:US:2006:1.US.195.06
sp. zn. I. ÚS 195/06
Usnesení
8
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Kühne & Nagel, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Zelený pruh 1560/99, zastoupené JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Plynárny 99, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, č. j. 12 Cmo 338/2003-83, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j. 25 Cm 29/2001-46, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Autoimpex spol. s r. o. se sídlem Velká Bíteš, Kpt. Jaroše 79, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 79, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně dle stěžovatelky nepoučil účastníky řízení ve smyslu §118a o. s. ř., a tím znemožnil stěžovatelce, aby navrhla případně další důkazy nebo tvrdila další rozhodné skutečnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí soudu. Pokud jde o poučení ve smyslu §119a o. s. ř., zde má stěžovatelka za to, že soud poučil účastníky řízení pouze formálně s odkazem na ustanovení §119a o. s. ř. a nedal jim možnost, aby se vyjádřili, zda ve světle tohoto poučení soudu mají nové návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatelka dále namítá, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zmatečné a nepřezkoumatelné, když v některých částech rozsudku není zřejmé, co jsou závěry soudu a co konstatování účastníků. Dle tvrzení stěžovatelky se soud prvního stupně také nevypořádal se všemi důkazy předloženými stěžovatelkou, když některé z nich s odůvodněním, že neměly vliv na rozhodnutí ve věci, nehodnotil. Vady v řízení před odvolacím soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud v důsledku nedostatečného zkoumání postupu soudu prvního stupně dle §118a a 119a o. s. ř. nepřipustil další tvrzení stěžovatelky obsažená v odvolání a tím stěžovatelce znemožnil hájit svá práva. Stěžovatelka také namítá, že odvolací soud nehodnotil důkazy v souladu s §132 o. s. ř.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Po přezkoumání spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 29/2001, který si Ústavní soud vyžádal, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi vyjádřit se k ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na závěry odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně nezaujal v dané věci jiný právní názor než účastníci, nevyvstala potřeba poučovat je ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění příslušných tvrzení a důkazů, jiné námitky k nesplnění dalších poučovacích povinností soudu prvního stupně podle §118a o. s. ř. stěžovatel dle odvolacího soudu v odvolání neuvedl, v této souvislosti odkázal Vrchní soud v Praze na poslední odstavec strany pět napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti dále uvedl, že účastníci řízení byli ve smyslu §119a o. s. ř. řádně poučeni na jednání soudu dne 23. 9. 2003, proto stěžovatelkou v odvolání tvrzené skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nebyly ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení přípustné. Vrchní soud v Praze dále poukázal na druhý odstavec strany šest napadeného rozsudku, s tím, že v pochybení soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí opomněl uvést, proč některé důkazy nehodnotil, nespatřoval odvolací soud vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se domnívá, že v řízení před Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze soud nedošlo k nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a a 119a o. s. ř. Vedlejší účastník uvádí, že poučení soudu dle §118a o. s. ř se vztahuje na situace, kdy účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, v daném případě však stěžovatelka důkazy označila, ale soud prvního stupně je nehodnotil, neboť neměly vliv na rozhodnutí věci. Vedlejší účastník také nesouhlasí s tím, že by poučení soudu ve smyslu §119a o. s. ř. bylo pouze formální. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem a musela si tedy být vědoma také své základní povinnosti dané ustanovením §120 o. s. ř., uvádět v řízení tvrzení a doložit důkazy tato tvrzení prokazující. Vedlejší účastník se rovněž domnívá, že se právní názor soudu neodlišoval od právního názoru stěžovatelky jako účastníka řízení, když předmětem řízení byla náhrada škody způsobená vedlejšímu účastníkovi z důvodu porušení povinností na straně stěžovatelky při zastupování v celním řízení, otázka vázanosti pokyny mandanta byla pouze možným důvodem pro vyloučení odpovědnosti, na právní odpovědnosti za škody však neměla vliv.
Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce s tím, že se k nim může vyjádřit. Stěžovatelka se vyjádřila v tom smyslu, že nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně nezaujal v dané věci jiný právní názor než účastníci, nevyvstala potřeba poučovat je ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění příslušných tvrzení a důkazů. Namítá, že pokud se dovolávala toho, že za škodu nenese odpovědnost, bylo nutné posoudit toto její tvrzení podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, a pokud bylo její tvrzení, že není odpovědná za vzniklou škodu, posouzeno soudem jako nedůvodné, neboť dle soudu se ustanovení obchodního zákoníku o zproštění odpovědnosti za škodu na danou věc nevztahují; byl tedy právní názor soudu jiný, než právní názor stěžovatelky, která měla být v tomto smyslu poučena, aby mohla případně navrhnout další důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti dále uvedl, že účastníci řízení byli ve smyslu §119a o. s. ř. řádně poučeni na jednání soudu dne 23. 9. 2003, namítá stěžovatelka, že se jedná o pouhé formální konstatování, které nebylo zdůvodněno ani protokolem z ústního jednání ani výpověďmi účastníků. K vyjádření vedlejšího účastníka, že byla v řízení zastoupena advokátem a musela si tedy být vědoma také své základní povinnosti dané ustanovením §120 o. s. ř., uvádět v řízení tvrzení a doložit důkazy tato tvrzení prokazující, stěžovatelka uvádí, že občanský soudní řád nezbavuje soud povinnosti poučit účastníky řízení ve smyslu §118a a 119a o. s. ř., i když jsou zastoupeni advokátem. Stěžovatelka i její právní zástupce měli důvod považovat svůj právní názor za dostatečně prokázaný, když se stěžovatelce resp. jejímu právnímu zástupci nedostalo poučení ve smyslu §118a o. s. ř. Vzhledem k tomu má stěžovatelka za to, že došlo k naplnění §120 o. s. ř.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 25 Cm 29/2001, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j. 25 Cm 29/2001-46, bylo uloženo stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 550.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 24. 10. 2003 odvolání, ve kterém uplatnila mimo jiné námitky shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, č. j. 12 Cmo 338/2003-83, byl rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo uloženo stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 550.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení, potvrzeno, v rozsahu 4 % úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatelka v odvolání namítala, že se soud nezabýval otázkou, zda se na vzniku škody podílel svým jednáním vedlejší účastník, je z obsahu spisu zřejmé, že taková tvrzení stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila a neoznačila k nim ani žádné důkazy, přestože na jednání dne 23. 9. 2003 byli účastníci ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. poučeni o systému úplné apelace. Odvolací soud také neuznal jako důvodnou námitku stěžovatelky ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., když s ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně nezaujal ve věci jiný právní názor, než ze kterého vycházel vedlejší účastník v žalobě, nebylo důvodu takto účastníky poučovat. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2006, č. j. 32 Odo 1154/2004-123, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dle závěru dovolacího soudu dovoláním napadená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro rozhodovací praxi soudů. Nejvyšší soud ČR přitom dospěl k závěru, že odvolací soud tuto otázku (zda stěžovatelka odpovídá za škodu vzniklou vedlejšímu účastníkovi) správně posoudil v souladu s hmotným právem.
Ústavní soud je nucen především konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když stěžovatelka má za to, že soud prvního stupně nepoučil účastníky řízení ve smyslu §118a a 119a o. s. ř., soudy obou stupňů pak nepostupovaly dle stěžovatelky při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatelky, že soud prvního stupně nepoučil účastníky řízení ve smyslu §118a a 119a o. s. ř. Dle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka založila do spisu listinné důkazy na jednání soudu dne 24. 6. 2003 (č. l. 35) a dále jako přílohu k podání ze dne 2. 7. 2003 (č. l. 38). Z protokolu o jednání konaného dne 23. 9. 2003 (č. l. 43 - 44) vyplývá, že účastníci řízení uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, na tomto jednání soudu byli také účastníci poučeni ve smyslu §119a o. s. ř. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené dává za pravdu Vrchnímu soudu v Praze v tom, že v průběhu řízení nenastala situace předpokládaná ustanovením §118a o. s. ř. a nebylo tedy třeba stěžovatelku vyzývat ve smyslu tohoto ustanovení. Ústavní soud také nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že poučení ve smyslu §119a o. s. ř. sdělené účastníkům na jednání soudu dne 23. 9. 2003 bylo pouze formální. Z protokolu o tomto jednání nevyplývá, že by účastníkům řízení nebyl dán prostor pro vyjádření, zda ve světle tohoto poučení mají nové návrhy na doplnění dokazování, jak uvádí stěžovatelka, když žádný takový návrh stěžovatelky na přednes vyjádření v protokolu o jednání zaznamenán není, naopak poté, co soud sdělil účastníkům řízení poučení dle §119a o. s. ř., přednesli účastníci své závěrečné návrhy.
Další námitky stěžovatelky směřovaly do oblasti provádění a hodnocení důkazů před soudem prvního i druhého stupně. Stěžovatelka namítá zmatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 3), z něhož dle stěžovatelky není zřejmé, co jsou závěry soudu a co konstatování účastníků. Ústavní soud takové pochybení soudu prvního stupně nezjistil, když má za to, že z obsahu odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že až po větu "ostatní provedené důkazy soud nehodnotil, protože neměly vliv na rozhodnutí ve věci", soud konstatoval v řízení provedené důkazy. Pokud stěžovatelka namítá, že soud nemohl zjistit, zda měly takové "ostatní provedené důkazy" vliv na rozhodnutí, když je nehodnotil, touto námitkou se již zabýval Vrchní soud v Praze, který k tomu uvedl, že v odůvodnění není výslovně uvedeno, proč tyto důkazy soudu prvního stupně nehodnotil, z jeho kontextu však vyplývá, že skutečnosti z nich zjištěné nebyly pro posouzení věci dle soudu právně významné. Odvolací soud v tomto postupu Městského soudu v Praze nespatřuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost vydaného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. S tímto závěrem odvolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a dodává, že pokud stěžovatelka vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že v důsledku nedostatečného zkoumání postupu soudu prvního stupně dle §118a a 119a o. s. ř. nepřipustil další tvrzení stěžovatelky obsažená v odvolání a tím jí znemožnil hájit svá práva, pak takový postup odvolacího soudu má Ústavní soud za zcela v souladu s ustanovením §205a o. s. ř., když postup soudu prvního stupně ohledně podání poučení účastníkům ve smyslu §118a a 119a o. s. ř. odvolací soud, jak bylo výše uvedeno, řádně přezkoumal.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, který však zhodnotily tak, že v dané věci byly splněny podmínky odpovědnosti stěžovatelky za škodu vzniklou vedlejšímu účastníkovi. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry vrchního soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy vzhledem k tomu, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu